Lenin II.

První část článku vydanou u příležitosti 145 výročí narození V.I. Lenina naleznete zde.
Na začátku války zatkla ochranka všechny bolševické předáky, většinou je soudy posílaly na Sibiř. V Rusku nezůstal na svobodě nikdo, od koho by Lenin mohl získávat informace o situaci. Také finanční zdroje vyschly. Jeho matka, která ho dosud podporovala penězi, zemřela. Manželé se museli přestěhovat do levnějšího podnájmu v Curychu. Inessa horovala pro volnou lásku, kterou on odsuzoval.
Najednou nic dobrého nečekal.
„My staří se možná rozhodujících bojů této příští revoluce nedožijeme,“ řekl mladým švýcarským socialistům na přednášce v Curychu v lednu 1917. „Ale mohu myslím s velkou jistotou vyslovit naději, že mládež, která tak skvěle pracuje v dělnickém hnutí ve Švýcarsku a ve světě, bude mít to štěstí, že bude v příští proletářské revoluci nejen bojovat, ale že v ní zvítězí.“
Ve svých vystoupeních tvrdil, že by byl odhodlán podepsat s Němci mír. Ostatní skupiny ruských socialistů s ním však nesouhlasily. Nicméně v Berlíně jeho vyjádření zaregistrovali.
Od začátku války uvažovali němečtí politici, že by rádi uzavřeli separátní mír na východě nebo na západě – boje na dvou frontách byly vyčerpávající. Vzhledem k častým stávkám a revoluční minulosti se shodovali na tom, že by mohli nalomit Rusko. V roce 1915 dostali němečtí vyslanci v neutrálních zemích příkaz, aby zjišťovali názory ruských emigrantů a podporovali je.
Německé vyslanectví v Bernu navštěvovalo i několik bolševiků – především Estonci Alexandr Kesküla a Arthur Siefeldt. Siefeldtovým prostřednictvím poslal vyslanec Gisbert von Romberg několik tisíc marek také panu Uljanovovi.

Tajemství mauzolea Kremelská mumie obsahuje prý jen 10 % Leninova těla

Zdá se, že nejsnazší cestu navrhl osmačtyřicetiletý podnikatel ruského původu Izrael Helphand vyslanci von Wangenheimovi v Cařihradu (dnes Istanbul). Chtěl by vyprovokovat povstání několika národností na Krymu a na Kavkazu. Helphandovi, který měl v sociálně demokratické straně krycí jméno Parvus, Němci nabídli, aby přijel do Berlína. Domluvili se. Jeden z bodů smlouvy zněl: „Finanční podpora sociálně demokratické ruské většinové skupině – bolševikům, která vede všemi prostředky boj proti carské vládě. S vůdci strany, kteří žijí ve Švýcarsku, bude jednáno.“ V březnu 1915 dostal první dva miliony marek „na podporu ruské revoluční propagandy“ z císařské pokladny. Také se sešel s Leninem a dojednal podrobnosti těchto finančních dotací.
Helphand jako někteří další ruští socialisté získávali miliony a miliony. Různými kanály je jak Němci, tak sociální demokraté pašovali do Ruska. Rovněž tak protiválečné letáky a noviny všeho druhu.
Počátkem roku 1917 měli bolševici v Rusku, kde žilo na 180 milionů obyvatel, asi 10 tisíc členů, v samotném Petrohradě jenom tři tisíce. Nicméně v muničních továrnách ovládali dělníky menševici. Vojenské uniformy si muselo obléknout 15 milionů mužů, většinou negramotných vesnických mužiků. Tajné ústředí bolševiků vzniklo v bytě spisovatele Gorkého v Petrohradě.
Jednoho dne na konci února 1917 vpadl k Uljanovovým do bytu Polák Mieczyslaw Bronski: „Švýcarské noviny píší, že v Rusku vypukla revoluce. Romanovci byli svrženi!“
To nečekali. Opravdu? Je to možné? Nepřehání náš mladý soudruh? Manželé se oblékli a pospíchali na nábřeží, aby se podívali na nástěnky, kde byly vylepeny noviny. Bolševici se sešli v kavárně a debatovali, co mohou tyhle zprávy znamenat, jak se k nim mají vyjadřovat. Nevěděli. Musí počkat, až se dozvědí víc.

Nabídka na průjezd (ne)přátelským Německem

Měl bych se okamžitě vrátit – uvažoval Lenin. Když propukla revoluce v roce 1905, přišel pozdě. Přes Francii a Velkou Británii jet nemohli, nová vláda je označila za zrádce, tamní policie by je na příkaz z Petrohradu zatkla. Možná kdyby se převlékl za hluchoněmého Švéda a přes Německo se dostal do Skandinávie. Naďa se mu vysmála: „Ze spánku bys mumlal něco o menševicích a prozradil by ses.“ Nápad najmout si letadlo a přeletět linii fronty spadal do sféry fantazie. Žádný stroj, který by takovou vzdálenost bezpečně zdolal, neexistoval, a i kdyby byl, spojenecké dělostřelectvo by ho mohlo sestřelit.
Martov navrhl: „Požádáme německou vládu, aby nám umožnila průjezd do Dánska. Na oplátku propustí Prozatímní vláda určité množství zajatých Němců.“ Avšak petrohradský kabinet neměl na příjezdu revolucionářů, kteří by jenom komplikovali situaci, zájem.
Lenin požádal vůdce švýcarské levice Fritze Plattena, aby přejezd Německa domluvil s von Rombergem. Diplomat zajistil povolení z Berlína. Vagon s ruskými revolucionáři bude mít v Německu exteritorialitu a císařská vláda nepožádá v Petrohradě o propuštění několika desítek válečných zajatců.
To byl nečekaný úspěch. Mohou se dostat domů, aniž by se někomu zavázali.
Lenin nařídil, že každý cestující si musí koupit ze svého jízdenku. Vybral dvaatřicet lidí, nejen bolševiků, ale i některé další. Doprovodí je Platten, aby sami nemuseli jednat s Němci.

Bolševici zradili státy Dohody

Do vagonu nasedli v úterý 27. března 1917 na curyšském nádraží. Ve stanici Schaffhausen přesedli do německého vlaku, měli rezervovaná místa ve druhé a třetí třídě. Doprovázeli je dva němečtí důstojníci, kteří nesměli překročit čáru nakreslenou křídou na zemi.
Lenin byl nervózní. Obával se, že se průjezd nezdaří. A jestliže projedou, jak je uvítají v Rusku? Nezatkne je policie hned na hranicích jako zrádce?
Vůdcové sociální demokracie Švýcarska, Německa, Francie a Švédska jejich cestu odsoudili – považovali ji za zradu států Dohody. Švédská vláda váhala s udělením průjezdních víz pasažérům. Německý císař Vilém II. uvažoval, že v nejhorším případě otevřou jeho vojska pro vracející se emigranty volný průchod linií fronty.
Osazenstvu vládl Lenin. Vyhradil sobě a Nadě jedno kupé. Vadili mu hluční sousedé, kteří si jeho výtku nenechali líbit. Požadoval, aby se kuřáci uchylovali s cigaretami na záchod – dokonce vytvořil přídělový systém ke vstupu.

Vladimír Iljič Lenin

V přístavu Sassnitz si koupili lístky na trajekt do Trelleborgu ve Švédsku. Polský socialista Jakob Hanecki pozval na večeři. Když dojeli do Stockholmu, uvítal je starosta Karl Lindhagen – začali se stávat celebritami. Noviny poprvé uveřejnily Leninovu fotografii. Tamní bolševici si uvědomili, že musí svého vůdce zcivilizovat – odvedli ho do obchodního domu, kde mu koupili nové šaty a boty. Od Němců dostali dalších pět milionů marek na protiválečnou agitaci.
Ve vlaku psal program převzetí moci – Dubnové teze. Navrhl v nich způsob svržení Prozatímní vlády a převzetí moci.
Ve Finsku přinesli do vlaku několik výtisků Pravdy. Tento stranický list vydávali po návratu ze Sibiře v Petrohradě členové bolševického ústředního výboru Josef Džugašvili-Stalin a Lev Rosenfeld-Kameněv s poslancem M. N. Muranovem. Lenin při čtení novin zuřil. Všeruská bolševická konference se rozhodla podporovat Prozatímní vládu a pokračování války s Německem a Rakouskem, dokonce uvažovala o sjednocení s menševiky. A potvrdilo se, že Malinovskij skutečně sloužil ochrance. „Bídák!“ ulevoval si. „Zrádce! Kulka by byla pro něj příliš dobrá.“
Když do vagonu přišel Kameněv, Lenin se na něj obořil: „V Pravdě píšete nesmysly!“
Další obavy měl bolševický vůdce z příjezdu do Petrohradu. Avšak na Finském nádraží nečekali v pondělí 16. dubna 1917 po jedenácté večer na emigranty policisté, nýbrž několik tisíc dělníků.
Lenin odmítl žádost petrohradského Sovětu, aby napomohl „k semknutí demokratických šiků“. Vyhlásil začátek „celosvětové socialistické revoluce“ – myslel si, že jakmile se ujme moci v Rusku, rozšíří bolševické panství do celého světa. Vždyť válka přivedla celou Evropu na práh téhle revoluce. I mnohé bolševiky včetně Krupské vyděsil – až se seznámí se situací, názory změní.

Nepovedené povstání

Marxistické ústředí sídlilo v Petrohradě v paláci Kšešinské, bývalé primabaleriny a carovy milenky. Menševici se snažili o usmíření s bolševiky, to Lenin odmítl. Naším cílem je socialistická revoluce, o žádné buržoazní stadium nestojíme! Většina bolševiků včetně členů vedení si to neuměla představit. Vždyť on sám nedávno takovou možnost vylučoval, psal, že socialistickou revoluci povede Německo, průmyslově vyspělý stát, a nikoli zaostalé Rusko. Bolševický vůdce však tvrdě prosazoval tuto novou linii.
Němci dál posílali bolševikům miliony na propagandu. Ruské tiskárny chrlily denně přes 320 tisíc tiskovin s bolševickými názory. Třebaže široké masy pořád toužily po porážce Německa a Rakousko-Uherska, Lenin, Jakov Sverdlov a Stalin mluvili o míru, který přinese chléb a klid. Tím si získávali veřejnost.
V květnu se vrátil ze Spojených států Lev Trockij. Donedávna patřil k menševikům, ale když viděl, že Lenin usiluje o okamžité svržení Prozatímní vlády, přidal se k bolševikům.
V zemi narůstal chaos. Vázlo zásobování měst potravinami. Dělníci v továrnách přebírali moc. Všude vznikaly sověty jako orgány moci dělníků a rolníků. Vojáci utíkali z fronty. Přesto vláda usilovala o pokračování bojů, ale její vojska bitvy častěji prohrávala.
Koncem června odjel Lenin do malé vesnice Neivole ve Finsku, několik málo hodin cesty vlakem. Potřeboval si odpočinout. Zatímco v emigraci měl čas na procházky, v Petrohradě byl zapřažený od rána do večera, navíc mluvil a přesvědčoval soudruhy o svých pravdách v zakouřeném prostředí. Byl vyčerpán, bolela ho hlava, občas pociťoval slabost u srdce.
Aniž to tušil, vojenská organizace bolševiků vedená Nikolajem Semaškou se rozhodla zahájit povstání. V pondělí 16. července (3. července) vyrazili demonstranti s hesly do ulic, vojáci s bajonety na flintách, dělníci z Rudých gard s pásy s náboji obtočenými okolo těla. Vojáci občas stříleli na domy i do vzduchu. Jejich akce nikdo neřídil, ani nevytýčil požadavky.

Jak německé peníze založily Sovětský svaz Obraz Bolševik od Borise Kustodieva z roku 1920

Leninovi vzkázali do Finska, aby se hned vrátil. Avšak bolševický vůdce nevěděl, co má dělat. Vojákům a dělníkům, kteří přišli v úterý odpoledne k paláci Kšešinské, řekl, že proti vládě mají demonstrovat poklidně. Když se davy rozcházely, začali do nich střílet kozáci a kadeti, což byli posluchači důstojnických škol. Demonstranti vrazili do přilehlých domů a obchodů, vyplenili je, bili chodce. Ve čtyři hodiny ležela v ulicích stovka mrtvých.
Vláda nařídila vyšetřování nepokojů. Současně podala žalobu na Lenina a další bolševiky za špionáž a velezradu. Policie totiž 8. července zatkla Jevgeniji Sumensovou, jednu z těch, přes které přicházely peníze.
Lenin opět utekl do Finska. Vedoucí bolševiky policie zatkla a vzápětí propustila. Prozatímní vláda měla větší obavu z revolty zprava, než z bolševiků a jejich spojenců – menševiků a sociálních revolucionářů čili eserů.

Dobytí Zimního paláce – znásilňování a opíjení

Z finského úkrytu se Lenin vrátil začátkem října. Mezitím Vojenský revoluční výbor, složený ze tří bolševiků a tří levých eserů, naplánoval převzetí moci. Třebaže mu předsedal menševik P. Lazimir, ve skutečnosti ho řídili bolševici Trockij, Vladimír Antonov-Ovsejenko a velitel námořníků Pavel Dybenko.
Lenin svolal zasedání ústředního výboru bolševické strany do bytu bolševičky Galiny Flaksermanové. Z jednadvaceti členů jich dorazilo dvanáct. Máme začít ozbrojené povstání? Lenin ho prosazoval. Lev Kameněv a Grigorij Zinoněv-Radomyslskij dál požadovali převzetí moci postupně, nikoli bojem. Výsledek hlasování: deset členů pro povstání, dva proti. Až na dalším jednání ústředního výboru rozšířeném o zástupce dalších orgánů, které se konalo o týden později v jedné kanceláři na předměstí, získal Lenin absolutní podporu: devatenáct členů souhlasilo s povstáním, dva byli proti, čtyři se zdrželi hlasování.
Nicméně organizátoři v čele s Trockým nechtěli mezi sebe pouštět Lenina. Obávali se jeho vznětlivosti, výbuchů hněvu, hodinových projevů. Proto ve Smolném, paláci, který obsadili, raději konferovali sami. A Leninovi posílali zprávy o situaci.
V úterý 6. listopadu (24. října starého kalendáře) večer už to Lenin nevydržel, nasadil si šedivou paruku, přilepil plnovous a zamířil do Smolného, kdysi škole šlechtičen. Doprovázel ho finský bolševik Eina Rajchiji.
Palác hlídali rudí gardisté. Bez propustky nesměl nikdo dovnitř. Dvojici neznali, propustky neměli. Oba muži nakonec proklouzli dovnitř s jinými lidmi.
Když se konečně Lenin dostal mezi členy ústředního výboru, začal hystericky křičet: „Okamžitě zaútočte na Zimní palác!“
Vysvětlovali mu, že takový útok není jednoduchý, že se musí důkladně připravit. Nicméně právě nátlak Lenina nejspíš způsobil, že místo obrany se bolševici rozhodli k útoku.
Současně se pustili do sestavování své vlády. Nechtěli ji nazvat vládou, tento termín se jim zdál zprofanovaný, hledali jiný. Trockij navrhl: „Co kdybychom místo ministrů jmenovali lidové komisaře? A ti budou tvořit radu lidových komisařů.“ Zítra schválí její složení všeruský sjezd sovětů.
V noci oddíly spolehlivých vojáků a dělníků, kteří vytvořili Rudé gardy, obsadily pošty, telegrafní úřady, banky, nádraží a další strategická místa.
Odpoledne na zasedání petrohradské městského sovětu tvrdili Trockij a Lenin, že Prozatímní vláda je svržena. Lhali. Ve skutečnosti revolucionáři Zimní palác, ve kterém zasedala, obkličovali. Předseda kabinetu Lev Kerenskij včas odjel ke svým divizím autem amerického vyslanectví – chtěl proti bolševikům bojovat.
Vojenský výbor nechtěl, aby se mu Lenin pletl do rozhodování. Proto ho požádal, aby sepsal provolání o převzetí moci – a psát on uměl znamenitě.
Ve středu 7. listopadu okolo šesté hodiny bylo obklíčení paláce dokončeno. Ještě před tím odešla většina obránců do okolních hospod klidně na večeři.

Aurora odplula z Petrohradu Zchátralý symbol revoluce čeká oprava

Výzvu, aby se vzdali, ministři odmítli. Trockého výbor domluvil s posádkou křižníku Aurora povel, kterým dá povel k útoku. Nejdřív nemohli námořníci najít na křižníku lucernu, kterou by dali znamení, a potom se dohodli na výstřelu slepým nábojem. Všude vládl chaos.
Autora vystřelila ve 21:40. Útočníci pronikli dovnitř. Ženský prapor, elitní útvar armády, se bránil čtvrt hodiny. Ostatní vojáci vytrvali několik hodin.
Antonov-Ovsejenko poslal Leninovi telegram: „Zimní palác dobyt ve 2 hodiny 4 minuty ráno.“
Útočníci, kterých bylo asi osm tisíc, měli šest mrtvých, obránci jenom raněné. V paláci se vysypala okna a opadala omítka.
Většinu žen útočníci znásilnili. A když našli ve sklepích paláce tisíce baterií vín a lihovin, pustili se do jejich konzumace. Velitelé museli opilé dobyvatele vystřídat, ale zbytečně. I noví strážní se usadili ve sklepích. Disciplína žádná.
Většina dělníků neměla o povstání zájem, bála se, aby neztratili práci. „Dělníci rozhodně zachovávali věrnost spíše Sovětu než bolševikům,“ domnívá se Orlando Figes v knize Lidská tragédie. „Většina z nich ani neznala – možná o to ani nestála – rozdíly mezi doktrínami jednotlivých socialistických stran.“
Obyvatelé milionového města o bolševickém převratu nevěděli. Ozbrojence potkávali na každém kroku, i na střelbu v ulicích si zvykli. Obchody, restaurace a divadla byly otevřené. Jezdily tramvaje. Burza nezaznamenala žádné otřesy.
Podle Trockého se na převratu podílelo 25–30 tisíc dělníků a vojáků – asi 5 procent přítomných ve městě. Nejdůležitější bylo, že většinu lidí to nezajímalo.
„I bez Lenina by Prozatímní vláda čelila mimořádným obtížím,“ napsal historik Service. „Je téměř jistě, že by i beztak padla.“

Epocha nezákonnosti

Ve středu pozdě večer začalo zasedání sjezdu sovětů. Ze 670 delegátů bylo jenom 300 bolševiků. Trockij však získal levé esery. Delegáti odhlasovali požadavek na mírové ukončení krize.
Menševici, eseři a někteří další ostře odsuzovali násilnosti v ulicích metropole. Po vzrušené diskusi odešli ze sálu. Lenin v duchu jásal – právě tohle si přál, teď může sjezd ovládnout. Pořád se držel v pozadí, protože s jeho názorem na rychlé bojové vyřešení situace ani mnozí bolševici nesouhlasili, báli se, že prudký vývoj se jim vymstí.

Fotogalerie Zobrazit fotogalerii

Ve čtvrtek vznikla Rada lidových komisařů. Lenin byl jejím předsedou, Trockij ministrem zahraničí. Nicméně strategii pro příští dny domlouval předseda kabinetu pouze s Trockým, Vladimírem Bončem-Brunevičem a Vladimírem Miljutinem. Tahle trojice připravila další dekrety, většinou je psal Lenin.
Dekretem o míru vyžadovali bolševici ukončení bojů v celé Evropě. Dekretem o půdě vláda rozdělovala půdu šlechty, církve a cara rolníkům. Později vyšel dekret o dělnické kontrole v továrnách, o tisku, kterým se nastolovala cenzura, i o „nepřátelích lidu“, jimiž se tímto vyhlášením stali všichni kadeti. Dekret o právech národů uděloval právo na odtržení od Ruska, což okamžitě využily a říši opustily Finsko, Litva, Lotyšsko, Ukrajina, Estonsko, Zakavkazsko a Ukrajina. Nová vláda dala pokyn k ustavování „revolučních tribunálů“ a 4. prosince ke zřízení tajné policie – Komise pro mimořádnou činnost (ruská zkratka Čeka), jejímž vedoucím se stal polský šlechtic Felix Dzeržinskij. Těmito akty začala epocha nezákonnosti a teroru – bolševici uzurpovali moc.
První velký úkol dostala Čeka 20. prosince. Státní zaměstnanci se chystali stávkovat. Lenin psal Dzeržinskému: „Buržoazie se chystá spáchat nejodpornější zločin…“ A Dzeržinskij odpověděl: „Nemyslete si, že hledám formy revoluční spravedlnosti. Teď nepotřebujeme spravedlnost, probíhá válka, válka tváří v tvář, válka do samého konce, na život a na smrt. Navrhuji, požaduji orgán k revolučnímu zúčtování s kontrarevolucí.“
Hra na demokracii pokračovala. Bolševici slíbili Rusku svobodné volby do ústavodárného národního shromáždění. Lenin se je snažil odložit, ale neuspěl.
Volby začaly koncem listopadu a trvaly dva týdny – země byla veliká a nikdo s nimi neměl žádnou praktickou zkušenost. Hlasovalo málo lidí. Nejvíc hlasů dostali eseři – 16 milionů převážně vesničanů, což představovalo 40 procent. Leví eseři získali pouze jedno procento. Bolševiky volilo 10 milionů dělníků a vojáků z průmyslového severu, necelých 24 procent. Ukrajinští eseři měli 12 procent, kadeti 5 procent a menševici 3 procenta.
Takové výsledky se bolševikům nehodily, proto je prohlásili za zmanipulované. Na některých místech pro to našli důkazy, ale nebylo jich mnoho. Když se v Tauridském paláci v Petrohradě shromáždilo 10. prosince 400 nově zvolených poslanců, Rudé gardy je rozehnaly – zahynulo 21 lidí a stovky byly zraněny. Také pozdější demonstrace v Moskvě skončila krveprolitím – 50 mrtvých a přes 200 raněných. Stranu kadetů postavili mimo zákon.
„Podporujte rabování buržoazního majetku jako metody nastolování společenské spravedlnosti pomocí odplaty,“ doporučoval Lenin v lednu 1918 agitátorům z gubernií. Tím nastolil naprosto nezákonnost. Gorkij to označil za masový pogrom. A tohle bezpráví zaštiťovala Čeka. Současně pokračovalo znárodňování podniků, zvláště továren a bank. Bolševičtí ozbrojenci rovněž ničili kostely a kláštery, vykrádali cennosti, zavírali a stříleli duchovní. „Čím větší množství reakcionářských kněží a reakcionářské buržoazie bude zastřeleno, tím lépe,“ doporučoval Lenin Dzeržinskému.

Nemravný mír s Německem

V březnu 1918 nařídil Lenin přijmout návrh Berlína a Vídně na ukončení války. Rusko přišlo o třetinu obyvatel, o třetinu zemědělské půdy, o víc než polovinu průmyslu a o devět desetin uhelných dolů. Když se ho jedna delegátka z Jekatěrinoslavi ptala, jak má vysvětlit dělníkům, že jejich město obsadí Němci, odpověděl bohorovně: „V Německu je revoluce nevyhnutelná. Ta odčiní brestlitevskou smlouvu.“ Směšné – Lenin byl naiva, nikoli stratég. Historik Dmitrij Volkogonov označil v knize Lenin – Počátek teroru tento mír za nemravný.
Německá vojska ohrožovala sever Ruska. Rada lidových komisařů a všechny vládní úřady se přestěhovaly do Moskvy, poměrně vzdálené od linie fronty.

Podívejte se na zbytky Velké říjnové socialistické revoluce Když pomník, tak obrovský, když nápis, tak takový, aby byl vidět třeba až z vesmíru. Způsoby oslavování a glorifikace, kterých se dočkali nejvyšší soudruzi po celém lidově-socialistickém světě, nemají v jiných režimech obdoby. Samozřejmě kromě příbuzného režimu nacistického. Nápis Leninovi je 100 let

V únoru 1918 dostal levý eser Izák Štejnberg, lidový komisař spravedlnosti, návrh dekretu Socialistická vlast v nebezpečí, podle něhož měli být na místě postříleni všichni keťasové, výtržníci a kontrarevolucionáři. Protestoval u Lenina. Ten ho odmítl, protože chce vyhladit „buržoazní pijavice“. Štejnberg hořce řekl: „Tak proč se vůbec obtěžujete komisariátem spravedlnosti? Můžete ho jednoduše nazvat komisariátem vyhlazování.“ Šéf revolucionářů souhlasil: „Tos řekl hezky. Přesně tím by měl být, ale tak ho nazvat nemůžeme.“
Odpor proti bolševické vládě narůstal. I petrohradští dělníci se bouřili – byli špatně placeni a v obchodech chyběly potraviny. V červenci 1918 se pokusili o generální stávku, ale rudé gardy ji potlačily.
Z 15 milionů rolnických rodin patřilo k bohatší vrstvě, tedy ke kulakům, jak jim říkal, dva miliony. Zvedal se venkov, od prosince 1917 se zvedaly části armády na jihu. V srpnu 1918 vyhlásil Lenin heslo: „Nemilosrdnou válku kulakům! Smrt kulakům!“ Na severu a jihu se vylodila britská a francouzská vojska.
Německý vyslanec v Moskvě Karl Helfferich hlásil 3. srpna 1918 do Berlína: „Bolševici otevřeně říkají, že jejich dny jsou sečteny. Moskvu zachvátila panika. Kolují nejšílenější fámy o zrádcích, kteří pronikli do města.“

Opravdu Lenina postřelili?

„Cílem Leninovy strategie bylo zničit starý pořádek, normy a hluboce zakořeněné zvyky ruského života,“ konstatoval Volkogonov. „Zahájil politiku násilí proti milionům lidí a sám denně přikládal ruku k dílu, uplatňoval příslušné kroky, dával rady a instrukce, jak se má tato politika provádět.“
Není divu, že tím podnítil občanskou válku. Lenin nařídil Trockému, aby vybudoval Rudou armádu. Když zjistil, že chybí důstojníci, mobilizoval vysloužilé carské oficíry. K nim přiřazoval jako hlídače politické komisaře. Důstojníky, kteří odmítli opět obléknout uniformu, zavírali ho i s celou rodinou a dalšími příbuznými, dokud přihlášky nepodepsali.
Bolševici potřebovali podnět, který by opravňoval krutovládu. Našli ho v pátek 30. srpna 1918.
Při odchodu z Michelsonovy továrny postřelila Lenina Fanny Kaplanová. Zasáhla ho do klíční kosti a zčásti do plíce. Avšak podle českého historika Václava Vebera se jednalo o falešnou hru.
„Dnes soudíme (ne všichni historici zastávají tento názor), že šlo o fingovaný atentát,“ napsal Veber v knize Leninova vláda – Rusko 1917–1924, „Kaplanová nestřílela a Leninovi se také nic nestalo. Přihodilo se to pozdě večer na dvoře jedné moskevské továrny za přítomnosti Leninovy ochranky. Lenin sám se nenechal svým řidičem odvézt do nějaké nemocnice, ale do svého bytu v Kremlu, vyběhl do druhého patra a uložil se do postele – teprve potom začal připravený obřad, léčení, zprávy lékařů a následně i všeobecné rozhořčení bolševické strany.“ I Nicolas Wrth v knize Zločiny komunismu se k této verzi přiklonil: „Dnes se však zdá, že tento atentát byl dílem provokace zorganizované Čekou, která se svým zosnovatelům vymkla z rukou.“
Kaplanovou, mladou Židovku a anarchistku, která přešla k eserům, vyslýchali v Kremlu a patrně i mučili. Nakonec ji 3. září zastřelili. Lidé, kteří ji znali, tvrdili, že byla skoro slepá, nemohla střílet, protože by se netrefila.

Pověste nejméně stovku kulaků bez zaváhání!

Pokus o likvidaci bolševického vůdce byl vítaným podnětem k zahájení teroru. Rada lidových komisařů to legitimizovala dekretem O rudém teroru z 5. září 1918: „V současné době je naprosto životě důležité posílit Čeku… Chránit sovětskou republiku před třídními nepřáteli tím, že budou izolováni v koncentračních táborech, zastřelit na místě každého jedince zapleteného do bělogvardějských organizací, do spiknutí, povstání nebo vzpour, zveřejňovat jména zastřelených individuí a udávat důvody, pro něž byla zastřelena.“
Grigorij Zinověv, původním jménem Apfelbaum, který vedl bolševiky v Petrohradě, navrhl zlikvidovat asi deset procent obyvatelstva země, především inteligenci a „nepřátelské třídy“. Deník Pravda uveřejnil seznam 512 podezřelých lidí v Petrohradě, které čekisté okamžitě zastřelili.
Za jedinou noc popravili v Petrohradu a v Moskvě na 2 200 lidí. Koncem října odhadl menševický vůdce Martov, že za uplynulé dva měsíce zlikvidovali 10 tisíc lidí, ale podle jiných odhadů to bylo 15 tisíc i více. Historik Nicolas Werth připomněl v Černé knize komunismu, že za carské vlády v letech 1825–1917 vynesly civilní a vojenské soudy pouze 6312 rozsudků smrti.

Leninland | (3:32) | video: Jeden svět 2012

Po pádu komunismu objevili západní historici v ruských archivech dokumenty o tom, jak Lenin podněcoval teror. Když zemědělci v Penzké gubernii odmítali v době počínajícího hladomoru násilnou konfiskaci své úrody, telegraficky přikázal (psal a podtrhal vlastní rukou):
11. září 1918. Soudruhům Kurajeovi, Bošovi, Minkinovi, a ostatním komunistům v Penze. Soudruzi! Rebelie v pěti kulackých okresech musí být bezohledně potlačena. Vyžaduje to zájem celé naší revoluce. Musíte být příkladem, protože právě nyní všude probíhá rozhodující bitva s kulaky.
1- Pověste bez jakéhokoli váhání, tak aby to lidé mohli vidět, nejméně stovku známých kulaků, boháčů, pijavic. 2- Publikujte jejich jména.3- Seberte jim všechno obilí.4- Zajistěte rukojmí - postupujte v tom dle včerejšího telegramu.
Vykonejte to takovým způsobem, aby do vzdálenosti stovek verst lidé vše viděli a věděli, aby se třásli, křičíce: oni věší a budou věšet na smrt pijavice kulaky.
Potvrďte telegraficky příjem a vykonání (tohoto rozkazu). Vyberte si k této práci skutečně tvrdé lidi.
Váš Lenin.

Protivníci neměli jasný program

V oblastech kontrolovaných bolševiky propuklo v létě 1918 takřka 140 vzpour a povstání velkého rozsahu. Většinou vznikaly spontánně, pouze výjimečně – v některých zbrojovkách – je připravovali eseři a menševici.
V květnu 1919 bylo v koncentračních a pracovních táborech zavřeno 16 tisíc lidí, o dva roky později přes 70 tisíc. Avšak tato čísla nezahrnují tábory ve vzbouřeneckých oblastech. Například jenom v Tambovské oblasti tam úpělo nejméně 50 tisíc „banditů a členů jejich rodin zajatých jako rukojmí“.
Bolševická strana bobtnala – v letech 1917–1920 do ní vstoupily 1,4 miliony lidí. Občas dělalo vedení mezi jejími členy čistky, přesto jich přibývalo, protože stranická legitimace byla vstupenkou do lukrativní společnosti. I množství vládních zaměstnanců se zečtyřnásobilo, na 2,4 milionu. Korupce, známá z carských dob, se rozmohla do ještě větších rozměrů. Z vedoucích bolševiků, čekistů a úředníků vznikala privilegovaná vrstva.
„V létě 1918 větší část ruského obyvatelstva odmítla bolševickou revoluci, ale bolševici nakonec přece jenom dobyli vítězství,“ konstatoval Volkogonov. „Částečně tomu tak bylo proto, že jejich protivníci neměli jasný program, který by obyvatelstvu imponoval, a že reagovali na rudý teror bílým terorem, takže odrazovali obyčejného rolníka a prostého občana stejně jako rudí.“
Proto ani československé legie, které opanovaly Sibiř, a tvrdě bojovaly proti Rudé armádě, nemohly bolševickou vládu zničit. Chyběl jim spolehlivý a demokracii vyznávající partner.

„Vědecky předpovězená nutnost“ se neuskutečnila

Inessa Armandová, která se svým někdejším milencem přijela do Ruska ze Švýcarska, pracovala ve vládním aparátu. Když se v říjnu 1920 nakazila cholerou, její smrt ho velice zasáhla.
Lenin se stále opájel představou proletářské revoluce v celé Evropě. V roce 1919 doporučil vznik Komunistické internacionály (Kominterny) jako centrály světové bolševické revoluce.
Když Rudá armáda pronikla do Polska a chystala se obklíčit Varšavu, plánoval, že po sovětizaci Polska, Maďarska, Československa a Rakouska dojdou jeho vojska do Říma, Berlína a Paříže.

Posmrtná maska V.I. Lenina

Tuto expanzi zarazila vojska polského generála Josefa Pilsudského. Zvěst o této katastrofě Lenina rozhořčila. Další postup jsme jenom odložili, utěšoval se. „Ale ani neúspěch v Polsku nás nesmí zastavit. Poučí nás to o útočné válce. Pomůžeme Maďarsku, Itálii a na každém kroku budeme pamatovat, kde se zastavit.“ Pevně věřil, že plán na ovládnutí Evropy vyjde později, vždyť je to „vědecky předpovězená nutnost“.
V roce 1921 musel Lenin na čas povolit drobné podnikání a ustoupit od kolektivizace – to byla Nová ekonomická politika (NEP). Avšak hladomory následovaly. Service ho označil za utopického myslitele, avšak schopného „přizpůsobovat svou politiku zájmům politického přežití“.
Lenin nebyl zvyklý intenzívně pracovat. Činnost v Kremlu ho vyčerpávala. Mozková mrtvice, která ho ranila 26. května 1922, vážně narušila jeho psychiku. Zřejmě trpěl, stejně jako jeho otec, předčasnou aterosklerózou. Odvezli ho na statek v Gorkách poblíž Moskvy, kde bude mít větší klid. Tím ho Stalin, který se sápal po moci, izoloval.
V prosinci 1922 se stav vůdce zhoršil. V březnu 1923 dokončil Dopis sjezdu čili závěť, ve které varoval jak před Trockým, tak před Stalinem. Žádného nástupce však neoznačil. Dopis Stalin ztopil, nikdo o něm nevěděl.
Další záchvat v březnu 1923 udělal z Lenina trosku. Zemřel 21. ledna 1924. Bylo mu pouhých třiapadesát let.

„Šílenec se syfilidou v mozku“

Nicméně příčinou jeho smrti byla zřejmě syfilida, kterou chytil v roce 1902 v Paříži od prostitutky. Snímky z posledních let jeho života ukazovaly podle ruských lékařů a historiků mnoho známek této choroby, nesměli však o tom veřejně mluvit – za takovou „pomluvu“ by každého zastřelili. Jedině fyziolog profesor Ivan Pavlov, který se proslavil výzkumem podmíněných reflexů na psech, mluvil o tom, že „autorem revoluce byl šílenec se syfilidou v mozku“. Pavlov o tom mluvil s kolegou Michailem Žernovem v roce 1928 v Paříži, záznam jejich rozhovoru vlastní Kolumbijská knihovna v New Yorku. Historička Helen Rapportová, která ho četla, napsala: „Pavlov tvrdil Žernovovi, že Lenin trpěl syfilidou a v době, kdy působil jako sovětský vůdce, se u něj projevovaly klasické symptomy člověka postiženého progresivní paralýzou, způsobenou touto nemocí. Pavlov se znal s vynikajícími sovětskými vědci, kteří zkoumali Leninův mozek po jeho smrti, a všichni dospěli ke stejné diagnóze.“
Třebaže tvůrce bolševické diktatury chtěl být normálně pohřben, jeho nástupce Josef Stalin nechal na Rudém náměstí v Moskvě postavit mohutné mauzoleum a nabalzamované tělo vůdce tam vystavit. Od začátku devadesátých let probíhají spory o tom, jestli tam rozpadávající se Leninovu schránku nechat, anebo ji přenést do hrobu na hřbitově.
Zdroj: http://technet.idnes.cz/lenin-poveste-je-bez-vahani-teror-dqo-/vojenstvi.aspx?c=A150421_215511_vojenstvi_kuz#utm_source=sph.idnes&utm_medium=richtext&utm_content=top6

Lenin I

Své ponížené supliky carským úřadům odepisoval mladík jako Vladimír Iljič  šlechtic Uljanov. Tím chtěl upozornit na to, že není obyčejný člověk. V zatuchlém Rusku měl takový titul opravdu mimořádný význam.
Ano, zakladatel bolševické strany Lenin, původním jménem Uljanov, měl šlechtický původ. Úřady totiž jmenovaly jeho otce ředitele gymnázia Ilju Nikolajeviče Uljanova ředitelem všech základních škol gubernie a státním radou. V armádě to odpovídalo hodnosti generála a byl s tím spojený i šlechtický titul a oslovení Vaše Excelence. Zasloužil se totiž o rozšiřování vzdělání veškerého obyvatelstva Ruska.
Rodina žila v přepychu. I její předkové nepocházeli z chudých poměrů. Všechny tyhle podrobnosti se za sovětské epochy nesměly zkoumat, teprve v devadesátých letech minulého století se k nim odborníci dostali.
Původ rodiny Uljanovových není jasný – mohli být Rusy, Čuvaši, Mordviny nebo Tatary. Děda z otcovy strany měl zavedené krejčovství v Astrachani. Babička byla pokřtěná Kalmyčka anebo Kirgizska, ani to nikdo pořádně neví. Bydleli v kamenném domě s dřevěnou nástavbou – i to bylo známkou bohatství.

Historik generál Dmitrij Volkogonov v knize Lenin – počátek teroru: Jako bývalý stalinista, který prošel bolestným přechodem k úplnému zavržení bolševického totalitarismu, přiznávám, že leninismus byla poslední bašta, která v mé mysli padla. Když jsem pečlivě a podrobně probíral uzavřené sovětské archivy na Harvardově univerzitě a v Hooverově institutu v Kalifornii, Leninův obraz se v mém hodnocení postupně měnil: tvůrce a prorok byl vytlačován ruským jakobínem. Uvědomil jsem si, že nikdo z nás Lenina nezná – vždycky stál před námi v posmrtné masce pozemského boha, kterým nikdy nebyl.

Dědeček Vladimírovy matky byl židovský obchodník s vínem Moško Blank ze Žitomiru, který konvertoval ke křesťanství, protože se chtěl vyhnout přesídlení do oblasti určené pro Židy. Vzápětí se stal antisemitou. Za manželku měl volžskou Němku. Jejich syn Alexandr Blank vystudoval medicínu a vzal si za ženu křesťanku Annu Grosschopfovou, která měla německý a švédský původ. Jako inspektor nemocnice ve Zlatoustu se stal automaticky státním radou a dědičným šlechticem – stejně jako později jeho zeť. Jedna z dcer, Marie Blanková, která se provdala za Ilju Uljanova. Mluvila plynně rusky, německy, francouzsky a anglicky, byla vychovaná v německém duchu, který přenášela do nové rodiny.

První impulz – poprava bratra

Vladimír se narodil 22. dubna 1870 v Simbirsku (dnes Uljanovsk). Pokřtili ho v pravoslavném kostele. Kromě něho měli rodiče ještě dva syny a tři dcery, avšak tři z nich brzy zemřeli.
Patřil k nejlepším žákům školy, měl několik kamarádů, ale byl samotář. Jednal autoritativně, uznával jen své názory a kritiku bral jako urážku. Ředitelem jeho střední školy byl Fjodor Kerenskij, otec budoucího předsedy Prozatímní vlády.

V lednu 1886 zemřel jeho otec na mozkovou mrtvici. V květnu následujícího roku byl popraven jeho starší bratr Alexandr, student, člen teroristické organizace Lidová svoboda (Narodnaja volja), která zavraždila cara Alexandra III., příslušníka rodu Romanovců. A právě v těchto těžkých dnech Vladimír maturoval, rovněž jeho sestra Olga.
Bratrova poprava přivedla Voloďu k hledání radikálního řešení sociálních a politických otázek. Ruská říše žila totiž pořád jako ve středověku – většina lidí připoutána k půdě, která je stěží uživila, továrny budovali západní podnikatelé a dělníkům dávali jenom nejnutnější mzdy. A všude panovali úplatní úředníci.
„Lenin patřil k těm četným příslušníkům inteligence, kteří se dožadovali revoluce,“ napsal britský historik Robert Service v knize Lenin. „Politický a hospodářský systém ho znechucoval a panující pyramida moci mu byla přímo odporná. Možnosti smírného rozvoje v Rusku ho nijak nevábily. Nenáviděl jak Romanovce, tak starou Rus.“
Po čtyřech měsících studia na právnické fakulty Kazaňské univerzitě, na sklonku roku 1887, vyloučili sedmnáctiletého Uljanova ze studia. Účastnil se studentské demonstrace, do níž ho zatáhli kolegové, kterým imponovalo, že jeho bratr byl popravený revolucionář. Úřady ho vypověděly na rodný statek ve vesnici Kokuškino v Kazaňské gubernii. Už na jaře 1888 se směl vrátit do Kazaně a dostudovat.
Pokračoval v dráze revolucionáře, i když dobře znal rizika – vězení, vyhnanství, život v zahraničí. Brzy objevil kroužek mladých, který studoval díla Karla Marxe, Bedřicha Engelse a Vladimíra Plechanova, a přidal se k němu.

Advokátní koncipient marxistou

Na podzim 1889 se rodina Uljanových přestěhovala do Samary. I tam si mladík našel revoluční souvěrce, s nimiž diskutoval a četl zakázané knihy. O dva roky později složil přijímací zkoušky k dálkovému studiu práva na petrohradské univerzitě. V lednu 1892 nastoupil v Samaře v advokátní kanceláři Andreje Chardina, s nímž hrával šachy. A našel tam kamarády z marxistického kroužku.
Do Petrohradu přijel na sklonku léta 1893. Jako koncipient začal pracovat v advokátní kanceláři Michaila Volkenštejna. V revoluční činnosti nepolevoval, stal se vedoucím jedné marxistické skupiny. Rozpracoval program budoucí sociálně demokratické strany. Prožil tam první lásky. Nejprve se sblížil s revolucionářkou Apollonarií Jakubovovou, která byla krasavicí, a vzápětí s energickou učitelkou Naděždou Krupskou, postiženou poruchou štítné žlázy.

Vladimír Iljič Lenin

Uljanov uměl z domova německy a francouzsky, sám se naučil anglicky. Chtěl se setkat se zakladatelem ruského marxismu Plechanovem, který žil ve Švýcarsku, a s dalšími ruskými emigranty. Marně žádal o vydání cestovního pasu. Když ho na jaře 1895 dostal, okamžitě vyrazil do Švýcarska, Německa a Francie. S Plechanovem diskutoval o další revoluční činnosti v Rusku. V Paříži mluvil s Marxovým zetěm, v Berlíně se sociálně demokratickým vůdcem Wilhelmem Liebknechtem.
V Německu si nechal vyrobit velký kufr s dvojitým dnem, aby mohl do Ruska propašovat revoluční literaturu. Na hranicích ho celníci neprohlíželi, protože ochranka čili politická policie chtěla, aby ji Uljanov zavedl ke svým přátelům.
Po návratu založil spolu s Julijem Martovem, vlastním jménem Cederbaumem, Svaz boje za osvobození dělnické třídy – první zárodek radikální marxistické strany v Rusku.

Bohatí vyhnanci

Už v prosinci 1895 ochranka tento svaz rozehnala a většinu jeho členů zatkla. Uljanov pobyl přes rok ve vyšetřovací vazbě, než se dostal před soud, který ho poslal do vyhnanství. Za místo pobytu mu úřady určily vesnici Šušenskoje v Jenisejské gubernii na Sibiři.
Naděžda Krupská, kterou rovněž postihlo vyhnanství, ale v Ufě, se nabídla, že si ho vezme. Podle Anny Uljanovové, jeho sestry, ji nejprve odmítl. Až později souhlasil. Úřady vyhověly přání Nadi a přesunuly ji do Šušenského. V červenci 1898 se s ní Uljanov oženil. Avšak zřejmě by si raději vzal Apollonarii, Kubočku, jak ji něžně říkal. Novomanželé toužili po dítěti, ale nikdy se ho nedočkali.
Ve vyhnanství bídou netrpěli – dostávali po pěti rublech měsíčně, její peníze posílali na fond strany. I ze Sibiře udržoval Uljanov kontakty se zahraničím, místní knihovna dokonce nakupovala kvůli vyhnancům politické knihy.
Rolníkům v Šušenském radil Uljanov při vyřizování právnických záležitostí. Ovšem hlavně se soustřeďoval na teoretické rozpracování základů budoucí socialistické revoluce. Napsal přes třicet článků a knihu Vývoj kapitalismu v Rusku. Podepisoval je několika krycími jmény, ke konci devadesátých let byl známý jako K. Tulin. Pro tuhle knihu zvolil nový pseudonym Lenin – patrně se vzpomínkou na sibiřskou řeku Lenu.

Posmrtná maska Naděždy Krupské, ženy V.I. Lenina - Zatímco jeho obličej znaly miliony...

V roce 1898 proběhl v Minsku ustavující sjezd Ruské sociálně demokratické dělnické strany (SDRSR). Přijelo na něj pouze devět lidí, ostatní se skrývali v zahraničí anebo byli ve vyhnanství. Měli smůlu – krátce nato ochranka zakladatele strany zatkla. Policie totiž revolucionáře svými agenty doslova prošpikovala.
Když se Uljanov-Lenin vrátil v únoru 1900 z vyhnanství, Moskvu, Petrohrad a města s vysokými školami a velkými továrnami měl zapovězené. S několika revolucionáři objeli menší města a hledali skupiny souvěrců, aby s nimi navázali kontakt. Aniž to tušil, všude ho sledovala ochranka. Když požádal o vydání pasu, ministerstvo vnitra usoudilo, že bude lepší, když z Ruska zmizí.
Život na účet bohatých mecenášů
V červenci odjel, manželka se za ním vydala později, až jí skončilo vyhnanství. Žil ve Švýcarsku, v Německu, v rakouské části Polska, Francii a v Anglii. Vydával levicový časopis Iskra (Jiskra), později Pravdu, psal knihy. Nebyl nikde zaměstnán. Žil z příspěvků mecenášů, jako byl moskevský milionář Sáva Morozov – tento přísun organizoval spisovatel Maxim Gorkij. Dalším zdrojem peněz byly bankovní loupeže, které na Kavkaze řídil Josef Džugašvili-Stalin – mnozí revolucionáři tento způsob financování odsuzovali.
„V Rusku neměl skutečné zázemí,“ napsal o Leninovi historik Paul Johnson v knize Dějiny 20. století. „Také se je nikdy nepokoušel vytvořit. Soustředil se výhradně na vybudování malé organizace desperátských vzdělanců a polovzdělanců, které mohl dokonale ovládat. Mezi selským lidem neměl podporu vůbec. Měl několik stoupenců mezi nekvalifikovanými dělníky. Kvalifikovaní dělníci a v podstatě všichni členové odborů patřili – pokud vůbec měli nějakou politickou příslušnost – k menševikům.“

Hlavní představitelé marxismu-leninismu - V.I.Lenin, Friedrich Engels a Karl Marx na nástěnné malbě v Itálii.

Vznik bolševické frakce

V zahraničí si Lenin vytvořil nový styl života. Scházel se s přáteli revolucionáři, ale přísně si střežil soukromí. Zdroje svých informací neodkrýval, ale zahaloval do tajuplnosti. Při zařazování článků do časopisu Iskra se s ostatními členy redakce často hádal, aby prosadil svůj názor.
Nebyl příliš zdráv. Z dřívějška ho trápil žaludek – nejspíš žaludeční vřed. Napadla ho růže, což je nebezpečné infekční onemocnění kůže. Často trpěl nespavostí a migrénami. Žil politikou, hádkami, chyběl mu odpočinek na ruském venkově.
V únoru 1902 dokončil knihu Co dělat?. V ní poprvé nastolil možnost masového teroru, jehož pomocí chtěl nastolit nový společenský stát. Mnozí revolucionáři s ním nesouhlasili, považovali to za nepřípustné.
V červenci 1903 zahájila ruská sociální demokracie v Bruselu druhý sjezd. Avšak když belgická policie dostala zprávu od ochranky v Petrohradě o násilnických sklonech některých delegátů, museli ho přeložit do Londýna.
Lenin, jemuž začali říkat Stařík, bezohledně prosazoval své názory. „Martov toužil po straně, v níž se členové mohou vyjádřit k problémům nezávisle na ústředním vedení, kdežto podle Lenina bylo třeba vůdcovství, vůdcovství a zase vůdcovství,“ napsal historik Service, „všechno ostatní se mělo přinejmenším v daném okamžiku této potřebě podřídit.“ Při hlasování byl Lenin v poměru 28 ku 32 poražen.
Po hádkách někteří delegáti znechuceně odešli. Lenin prosazoval nejradikálnější řešení, a proto ignoroval rozhodnutí vedení, s nimiž nesouhlasil. Proti svým odpůrcům bojoval nemilosrdně. Jeho frakce nakonec získala okamžitou většinu. Strana se rozpadla na dva proudy – Lenin vedl bolševickou, tedy většinovou, frakci, zatímco méně útočný Martov menševickou. Když však Plechanov na podzim opustil Lenina, bolševici se ve vedení strany dostali do menšiny.
Strana byla rozhádaná. Někteří umírnění členové se pokoušeli přimět Lenina, aby „skončil s hádkami a pustil se do práce“. Marně. Takové výzvy pokládal za ponížení.

„Revoluční demokratická diktatura“ prohrála

Zdálky sledovali ruští sociální demokraté pokus o revoluci v Rusku v zimě 1905. V listopadu se manželé Uljanovovi vrátili z exilu do Petrohradu. Lenin chtěl, aby se dělníci vyzbrojili a bojem svrhli carskou moc. Když se o to pokusili bolševici v prosinci v Moskvě, policisté a vojáci je rozstříleli. I na konferenci bolševiků ve finském Tampere Leninova koncepce „prozatímní revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva“ prohrála. Delegáti to považovali za protimluv: cožpak lze nastolit demokracii diktaturou?
Sjezd sociální demokracie v dubnu 1906 ve Stockholmu Leninovu porážku dovršil. V ústředním výboru zasedli tři bolševici bez svého vůdce a sedm menševiků. Mnozí delegáti kritizovali Lenina za jeho podporu bankovních lupičů na Kavkaze, kteří tímto způsobem získávali peníze do bolševické pokladny.

První sovětská žárovka z roku 1935. Bok po boku v ní svítili Lenin a Stalin

Po krvavém potlačení revoluce povolal car do Petrohradu úspěšného gubernátora Petra Stolypina. Nejprve ho jmenoval ministrem vnitra a v červenci 1906 mu svěřil křeslo ministerského předsedy. Stolypin se uvedl heslem „Liberální reformy a silná vláda“. Zavedl systém rychlých soudů, které posílaly revolucionáře bezodkladně buď na šibenici, nebo na Sibiř. Zahájil reformy, zvláště pak v zemědělství, kde chtěl do rukou rolníků předat hospodaření, dal jim i svobodu pohybu, kterou dosud neměli. Chtěl na venkově vytvořit střední třídu, o níž by se mohla vláda opírat. Podporoval rozvoj průmyslu a dělníkům vytvořil sociální ochranu, uzákonil povinnou školní docházku. Všechny tyto změny však probíhaly pomalu, narážely na neochotu carského dvora, místní šlechtu a byrokracii.
Nicméně Stolypinovo tažení těžce zasáhlo bolševiky. Na vrcholu v roce 1907 se k nim hlásilo 46 tisíc lidí a k menševikům 38 tisíc – v zemi se 150 miliony obyvateli, z nichž dva miliony tvořili dělníci, to bylo žalostně málo. Když za tři roky revolucionáře pobil, odhadoval Trockij, že členstvo obou frakcí pokleslo dohromady na necelých 10 tisíc. Revoluce se Rusku opět vzdálila.
Po porážce v roce 1905 museli vedoucí revolucionáři prchnout do zahraničí. Lenin utíkal z Finska dobrodružně. Když ho dva opilí průvodci vedli přes zamrzlou řeku, kde led praskal, málem spadl do vody a utopil se. Nakonec se přece jenom dostal přes Švédsko a Německo do Ženevy. Cítil se mizerně. Nadě jednou řekl: „Mám pocit, jako bych se sem přijel položit do rakve.“
Až po několika týdnech se mu vrátila energie a rozebral strategii bolševiků v Rusku. Dospěl k závěru, že byla správná, ale prohru z roku 1905 nevysvětlil.

Milostné dobrodružství s Inessou

Lenin nyní bojoval nejen s menševiky, ale často i se členy vlastní bolševické frakce. Na rozdíl od nich se domníval, že by strana měla být zastoupena v Dumě (parlamentu). Nestal se proto ani členem bolševického ústředí.
Mnoho lidí rozlítil knihou Materialismus a empiriokriticismus, která vyšla roku 1909 v Petrohradě. Jeho sestra Anna mu vyčetla, že v ní překročil všechno, co je v polemikách dovolené a slušné. Jeho příznivec slavný spisovatel Maxim Gorkij, který ho nedávno hostil ve svém přepychovém sídle na ostrově Capri, řekl, že autora pohání kupředu jenom ješitnost.
Naďa trpěla stále víc důsledky poruchy štítné žlázy – vystouply jí oči a vyboulil se krk, ztloustla, mívala bušení srdce a nepravidelné menstruace. O tom, že by mohli mít děti, už manželé neuvažovali. Lenin na ni naléhal, aby šla na operaci, ale ona odmítala – každý pátý pacient umíral.

Socha Lenina je uskladněna v areálu Lázeňských lesů v Březové.

V prosinci 1909 se v Paříži seznámil devětatřicetiletý Lenin s bolševičkou Inessou Armandovou, o čtyři roky mladší vdovou. Inessa pocházela z pařížské umělecké rodiny: otec byl známý operní pěvec, matka herečka a pianistka. Po předčasné smrti otce se přestěhovala k tetě do Moskvy, která vyučovala hudbu a francouzštinu děti majitele textilky Armanda. V osmnácti letech si vzala Alexandra Armanda, syna továrníka, a brzy s ním měla čtyři děti. Ve Švédsku studovala feminismus, přitom se seznámila s díly Lenina a Trockého. Její manželství ztroskotalo, když se zapletla se švagrem Vladimírem, revolucionářem, který ji uvedl mezi ruské dělníky. V roce 1903 vstoupila do ilegální sociálně demokratické strany. S milencem si pořídila páté dítě. Carská ochranka ji dvakrát zatkla, po propuštění odjela s dětmi do Paříže – bývalý manžel ji dál finančně podporoval. Vystřídala několik milenců.
V roce 1911 se stala tajemnicí Výboru pro zahraniční organizace, který založili ke koordinaci činnosti bolševických skupin v Evropě. Krupská dokonce uvažovala o rozvodu s Leninem, aby si mohl vzít Armandovou. Avšak bolševický teoretik potřeboval svou ženu jako sekretářku. Nicméně historik Robert Service se domnívá, že milenci se rozešli z Leninova podnětu v létě 1912. Krupská dala údajně svému manželovi ultimatum: buď já, anebo ona.

Vzestup intrikána za pomoci ochranky?

Lenin dál se střídavým úspěchem intrikoval. Carská ochranka v něm spatřovala člověka, který by mohl rozložit Sociálně demokratickou dělnickou stranu Ruska zevnitř, tím ji zpacifikovat. Jeho vzestup proto ze zákulisí podporovala, i když způsoby nejsou jasné.
Na leden 1912 se chystal pátý sjezd. Organizátoři se rozhodli uspořádat ho v Praze, protože rakousko-uherská policie hnutí, která podkopávala carský režim, tolerovala. Čeští sociální demokraté propůjčili Rusům Lidový dům.
Výbor zahraniční organizace, v níž se soustřeďovali exulanti a jehož tajemnicí byla Inessa, měl na stranu velký vliv. Sjezd se usnesl, že přenese těžiště své práce do Ruska, proto budou v sedmičlenném ústředním výboru jenom dva emigranti – Lenin a Trockij. A potvrdil, že bolševici se mají ucházet o místa v Dumě.

Svržení sochy V.I.Lenina ve východoukrajinském Charkově v neděli 28.září 2014

V Praze se bolševická frakce organizačně osamostatnila. Přijala název Sociálně demokratická dělnická strana Ruska (bolševici). Přitom formálně zůstávala součástí jednotné SDDSR. Vznikl podivný patvar, který však nikomu nevadil.
Nikdo netušil, že člen ústředního výboru a poslanec Dumy Roman Malinovskij, vynikající řečník a organizátor, je placeným agentem ochranky – nedostatek peněz ho přivedl do služeb tajné policie. Když se členové ústředního výboru vrátili do Rusku, byli s výjimkou Malinovského všichni zatčeni. To posilovalo jak pozici Malinovského, tak Lenina, který mohl za uvězněné členy kooptovat do vedení jiné, jemu věrné.
„Díky tomu, že Malinovskij byl členem bolševického ústředního výboru, znala ochranka jeho největší tajemství,“ připomněl Service. „Ani lsti se zašifrovanými vzkazy, neviditelným inkoustem či používání lublinského poštovního úřadu nemohly zabránit tomu, aby se Leninovy plány nevyzradily.“
Ústřední výbor rozhodl vydávat v Rusku stranický list Pravda. První číslo vyšlo koncem dubna 1912. Leninovi vadilo, že nebude mít na jeho obsah vliv, proto se rozhodl odstěhovat z Francie do Polska, aby byl co nejblíž carské říši. Mezi Vídní a Petrohradem vzrůstalo napětí, proto se nemusel obávat zatčení, případně vydání do Ruska.

Milostný trojúhelník

Uljanovovi se spolu s několika dalšími odstěhovali v červnu do Krakova. Naďa doufala, že svého manžela odtrhne od Inessy. Třebaže se tam tato bolševická funkcionářka vzápětí objevila, v červenci zmizela v Rusku. Ochranka ji takřka okamžitě zatkla, a když ji propustila, vrátila se do Polska k Uljanovovým.
V srpnu 1913 začala bydlet spolu s Leninem a Krupskou v Krakově. „Lenin Inessu miloval,“ napsala ve svých memoárech její přítelkyně Angelika Balabanovová. „Nebylo v tom nic nemorálního, protože Lenin Krupské všechno říkal. Hluboce miloval muziku, k níž neměla Krupská žádný vztah. Zato Inessa výborně hrála Beethovenovy skladby, kterého měl rád, i dalších skladatelů. Lenin usiloval o to, aby měl s Inessou dítě.“
„Na podzim 1913 jsme se stali s Inessou velmi blízkými,“ potvrdila Krupská. Chodili na procházky ve třech. Přitom vedli vášnivé politické debaty.
Potom přišel druhý rozchod, opět nepochybně kvůli Nadě. V listopadu odjela Inessa do Paříže. „Ty a já jsme se rozešli, jsme tedy odloučeni, můj drahý,“ psala Leninovi z francouzské metropole. „Vím to a cítím to. Ty už sem nikdy nepřijedeš… Teď bych se obešla bez tvých polibků – stačilo by mi vídat Tě a občas si s Tebou promluvit. To by přece nikomu neubližovalo. Proč jsi mne o to připravil? Ptáš se mne, zda se na Tebe nezlobím kvůli tomu, že jsi završil rozchod. Ne, já si myslím, že jsi to neudělal z vlastního popudu.“
Lenin potřeboval sekretářku – a tu mu obstarávala Naďa. Pro Inessu byla tahle funkce málo tvůrčí, málo zajímavá.
Na jaře 1914 zasáhla bolševiky těžká rána. Poslanec Dumy a člen ústředního výboru Malinovskij uprchl z Petrohradu, protože už nesnesl pracovat jako tajný agent ochranky. Výborný řečník, výborný organizátor a podle Lenina pevný bolševik. Když ho někteří před ním dřív varovali, mával rukou – ten přece nemůže donášet ochrance! Zrádce by měla soudit zvláštní komise, ale mohl se z obvinění vysekat, navíc by to mohlo vrhnout stín na Lenina a další vůdce. Raději to přešli mlčením.
V Evropě stoupalo napětí. Lenin ho nepostřehl, dál se věnoval stranickým půtkám. Rakouskouherské napadení Srbska a následné vypovězení války Ruskem bolševického předáka zaskočilo. Policie v Haliči ho podezřívala z vyzvědačství pro Petrohrad a uvěznila. Teprve na garance nejvyšších představitelů rakouské sociální demokracie mohl vyjít po deseti dnech, 19. srpna, na svobodu.
Situace ho rozčilovala – jak je možné, že němečtí sociální demokraté hlasovali pro válečné půjčky, tedy pro válku? Vždyť se všechny socialistické strany, které jsou členy druhé internacionály, zavázaly, že půjdou proti válce. To je konec druhé internacionály! Postupně podpořily své vlády i další socialistické strany. Na proletářskou solidaritu, v níž Lenin tolik věřil, si nikdo nehrál. Socialistická revoluce, která měla začít podle teoretiků v Německu, se beznadějně vzdálila.
Začátkem září se vůdce bolševiků usadil v Bernu. Ostatně i další ruští revolucionáři zaplavili Švýcarsko. Na jeho naléhání se ve městě zabydlela i Inessa, aby byla opět nablízku. Vycházky se třech se obnovily.
Zdroj: http://technet.idnes.cz/vladimir-iljic-lenin-rozpoutal-moderni-teror-fah-/vojenstvi.aspx?c=A150330_155129_vojenstvi_kuz