stalin7

5 S talin ve válce
Prodáno 19.10.2016 na www.Kosmas.cz zákazníkovi miroslav.chmelik@gmail.com
228 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS Dne 22. června 1941 došlo k útoku, jemuž předcházela řada varování.
Předchozího večera dostali moskevští armádní velitelé tuto informaci:přes
hranici přešel rotmistr německé armády se zprávou, že druhý den
ráno dojde k útoku.1 Okamžitě byl informován Stalin a poté se v jehokabinetu
sešli armádní velitelé se členy politbyra, aby rozhodli,jak
budou
reagovat. Lidový komisař obrany Semjon Konstantinovič Timošenko
a velitel
generálního štábu Georgij Konstantinovič Žukov, který
o tom napsal ve svých pamětech, požádali o rozkaz k uvedení vojsk do
bojové pohotovosti.2 Stalin pochyboval: „Nevyslali němečtí generálové
onoho přeběhlíka, aby vyprovokovali konflikt?“ Když pak vyslechl
názory armádních velitelů, prohlásil: „Vydat nyní takový rozkaz by bylo
předčasné, možná se ta otázka vyřeší mírovou cestou. Je třeba vydat
stručný
rozkaz, že možný vpád vpád německých jednotek může být provokací.
Vojska v pohraničních oblastech se nesmějí nechat ničím vyprovokovat,
aby nezpůsobila komplikace.“ 3 Tento rozkaz dostala armáda
krátce po půlnoci.
Stalin a členové politbyra pokračovali v diskusi o poplašných zprávách,
až se unavili a kolem třetí hodiny ranní se rozešli. Brzy poté však
Žukov
Stalinovi telefonicky hlásil, že německá vojska zahájila invazi.
Velitel
Stalinovy ochranky po krátkém odmítání šel nakonec vůdce
probudit:
Zhruba po třech minutách přišel Stalin k telefonu.
Informoval jsem ho o situaci a požádal o souhlas, abychom mohli zahájit
bojovou akci. J. V. Stalin mlčel. Slyšel jsem pouze jeho těžký dech.
„Rozuměl jste tomu, co jsem řekl?“
Opět mlčení.
„Vydáte pokyny?“ naléhal jsem.4
Žukov jako by ve svých pamětech naznačoval, že Stalin souhlas k obraně
vydat odmítl
a pouze pozval Žukova s Timošenkem do Kremlu. Žukov
však v roce 1956 připojil k tomuto rozhovoru důležitou podrobnost, která
do jeho pamětí nikdy nebyla zařazena. Během rozhovoru Stalin řekl:
„Je to od německé armády provokace. Nestřílejte, abyste nevyvolali širší
reakci.“ 5 Není důvodu tomuto tvrzení nevěřit. Žukov s Timošenkem přijeli
ráno ve 4:30 do Stalinovy pracovny, kde již byli členové politbyra.
Tento časový údaj neodpovídá záznamu v knize návštěvníků Stalinova
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
5 s talin ve válce 229
kabinetu, podle níž 22. června přišel Timošenko s Žukovem poprvé
až v 5:45.6 To lze jednoduše vysvětlit tím, že k setkání ve 4:30 nedošlo
ve Stalinově pracovně, nýbrž v jeho kremelském bytě. Když Stalin vyslechl
armádní velitele, opět vyjádřil pochybnost: „Nemůže to být provokace
od německých
generálů? […] Hitler o tom určitě neví.“ Poté poslal
Molotova k německému velvyslanci Friedrichu von der Schulenburg.7
Žukov podle
svého líčení s Timošenkem Stalina požádali, aby vydal rozkaz
k protiúderu, ten je však vyzval, aby počkali na Molotovův návrat.
Myšlenka, že útok je spiknutím německých generálů, o němž Hitler
neví, dokonale odpovídala Stalinovu způsobu myšlení. Další důkaz
o tom, že sovětští vedoucí činitelé trpěli iluzemi o Hitlerovi, lze najít
v Molotovově
chování během jeho setkání se Schulenburgem od 5:30
ráno. Schulenburg, který se řídil instrukcemi své vlády, zjevně rozrušený,
přečetl Molotovovi tuto krátkou nótu: „V důsledku neúnosného
ohrožení německé východní hranice, u níž se shromažďují a připravují
masy ozbrojených sil Rudé armády, je německá vláda nucena učinit
vojenská protiopatření.“ Molotovova reakce naznačuje, že nepochopil,
co se skutečně děje. Začal zpochybňovat koncentraci sovětského vojska
a závěrem pronesl téměř zoufalou otázku: „Proč Německo uzavřelo pakt
o neútočení,
když jej tak snadno porušilo?“ 8 Snažil se Schulenburga přesvědčit,
že Sovětský svaz je v této věci nevinně a že se Německo zachovalo
proradně. Samozřejmě prý chápe, řekl, že i kdyby mu německý
velvyslanec
věřil, sám nemůže nic udělat. Vždyť Schulenburg byl pouhý
posel.
K tomuto setkání došlo v Kremlu, a proto byl Molotov již v 5:45 opět
ve Stalinově pracovně, spolu s Berijou, Lvem Zacharovičem Mechlisem,
Timošenkem a Žukovem.9 Žukov popisuje, jak Stalin, poté co od Molotova
vyslechl, že Německo vyhlásilo válku, „mlčky klesl do křesla a ponořil
se do myšlenek. Následovala dlouhá a bolestná pauza.“ Stalin souhlasil
s vydáním rozkazu, aby byl útočící nepřítel zničen, a dodal: „Jen
do té míry, aby naše jednotky kromě letectva nikde nenarušily německou
hranici.“ 10 Tento rozkaz dostaly jednotky v 7:15 ráno, téměř čtyři hodiny
poté, co invaze začala.11 Ukázalo se, že nejvyšší velení dosud nepochopilo,
co se děje. Stalin rozkaz nepodepsal, byl vydán s podpisy Timošenka,
Malenkova a Žukova.
V následujících hodinách se Stalin radil se svými spolupracovníky ve
vedení o různých otázkách. K nejnaléhavějším patřil problém, jak je
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
230 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS třeba sovětské občany informovat o tom, že je jejich země ve válečném
stavu. Nebyla to pouze záležitost oficiálního stanoviska, šlo také o to,
jak válku prezentovat, jaká politická hesla by se měla použít a jaké cíle
je nutno sledovat. Stalinovi spolupracovníci zastávali názor, že on by
měl být tím, kdo promluví k lidu, avšak Stalin to odmítl. Tento úkol
tedy
připadl Molotovovi. Stalin politické důsledky svého rozhodnutí
pochopitelně
chápal, jen prostě nevěděl, co by měl říci. Situace byla
plná nejistot. Molotov v projevu oznámil, že země se nachází ve válce,
zdůraznil, že Německo je agresor, a vyjádřil přesvědčení, že Sovětský
svaz zvítězí. Řeč zakončil slovy: „Naše věc je spravedlivá. Nepřítel bude
poražen. Vítězství bude naše.“ Během této strašné války tato hesla zdobila
plakáty i prapory a šířila se na rozhlasových vlnách.
V archivu se uchovala jedna verze Molotovova projevu, napsaná vlastnoručně.
12 Projev, který nakonec pronesl, byl poněkud jiný než tento
první
návrh, doplněny byly zmínky o Stalinovi. Začínal tímto úvodním
vysvětlením: „Sovětská vláda a její předseda soudruh Stalin mě požádali,
abych přednesl následující prohlášení.“ V závěru byl doplněn odstavec
obsahující výzvu k lidu, aby „semkl své řady“ kolem strany, vlády
a „našeho velkého vůdce, soudruha Stalina“. Tyto fráze o Stalinovi měly
nepochybně zamezit pochybnostem a kolujícím pověstem, které vznikly
v souvislosti s jeho mlčením.
Molotovův projev v prvních hodinách války upozornil na jednu z důležitých
politických otázek, které Stalina znepokojovaly. Ve svém krátkém
vystoupení Molotov několikrát zdůraznil myšlenku německé agrese
– agrese, kterou Sovětský svaz nevyprovokoval, neboť respektoval
pakt o neútočení: „Německá vláda neměla jediný důvod si stěžovat, že
SSSR neplní smlouvu.“ Molotov zdůraznil, že Německo „je útočná strana“,
a německé nacisty dokonce nazval „zrádci“. Z tohoto výběru slov
vyplývalo, že Němci Sovětský svaz zradili.
Anglický historik John Erickson se domníval, že Molotovův projev
vyjadřoval
pocit znepokojení, a dokonce ponížení na straně sovětského
vedení.13 Jako by se Molotov ospravedlňoval, neustále zdůrazňoval, že
Sovětský svaz smlouvu dodržel. Naléhal snad tímto lpěním na smlouvě
na Hitlera v chabé naději, že invaze je skutečně dílem podlých generálů?
Anebo měla tvrzení o bezúhonnosti Sovětů spíš ovlivnit veřejné mínění
na Západě, v jehož očích bylo náhle důležité vypadat raději jako oběť
nacismu než jako partner? Anebo byl tento projev určen čistě domá-
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
5 s talin ve válce 231
cí veřejnosti, v níž bylo třeba vyvolat rozhořčení vůči věrolomnému
nepříteli?
Pět minut po poledni Molotov odešel ze Stalinovy pracovny na dvacet
minut, během nichž vystoupil v rozhlase, zatímco si sovětští vysocí
funkcionáři
u Stalina podávali dveře. Byla vyhlášena všeobecná mobilizace.
Situace zůstávala dvojznačná. Stalin se rozhodl poslat na frontu
vysoce postavené emisary – Žukova, Šapošnikova a Kulika.14 Od
této
chvíle se vysílání různých zplnomocněnců stalo trvalou metodou
Stalinova válečného vedení.
V 21:15 dostala sovětská vojska další rozkaz, opět podepsaný Timošenkem,
Malenkovem a Žukovem.15 Výsledky prvního válečného dne
v něm byly poněkud přikrášleny. Instrukce uznávala, že německá vojska
dosáhla v několika směrech „nevelkých úspěchů“, tvrdila však, že
na většině pohraničních úseků byl „útok odražen s velkými ztrátami pro
nepřítele“. Tato směrnice, která vykreslila optimistický obrázek, měla
za úkol povzbudit armádu k protiúderu a zničit protivníka. Žukov ve
svých pamětech poznamenal, že s formulací této směrnice nesouhlasil,
protože měl pocit, že nevyjadřuje reálnou situaci.16
Stalin o prvním dni války skutečně neměl přesné informace. Spojení
s vojskem na frontě bylo přerušeno, neboť velitelé všech úrovní se obávali
posílat špatné zprávy. Toto všeobecné klamání bylo Stalinovým dílem.
Dne 23. června tisk uveřejnil první informaci vrchního velení Rudé
armády o průběhu bojů. Na tomto dokumentu pracoval osobně Stalin.
„Po krutých bojích byl nepřítel odražen a utrpěl velké ztráty,“ stálo ve
zprávě. Teoreticky existovala pouze dvě místa, kde mohli Němci proniknout
hranicí na 10–15 kilometrů do nitra země.17 Ve skutečnosti byl
první den boje katastrofální. Podle oficiálních sovětských zdrojů ztratila
22. června Rudá armáda 1 200 letadel, z nichž mnohá nepřítel zničil ještě
na letištích. Podle německých údajů ztratili Sověti více než 1 800 letadel,
z nichž přibližně 1 500 vůbec nevzlétlo. Během prvního dne Němci
pronikli 60–80 kilometrů do pobaltských států, 40–60 kilometrů do Běloruska
a 10–20 kilometrů do Ukrajiny.18
Navzdory nedostatku přesných informací a pochopitelné touze věřit
ve zlepšení si Stalin musel vážnost situace uvědomovat. Podle očitých
svědků ho začátek války ohromil. „Během prvního dne se nedokázal
vzpamatovat
a pevně se chopit vedení. Šok, který Stalin utrpěl vpádem
nepřítele, byl tak silný, že se mu dokonce změnil hlas a jeho rozkazy
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
232 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS týkající se ozbrojeného boje vždy neodpovídaly aktuální situaci,“ napsal
Žukov.19 „Časně ráno 22. července jsem Stalina zahlédl na chodbě. Přišel
do práce po krátkém spánku. Vypadal unaveně, ustaraně, smutně. Tvář
poďobanou od neštovic měl přepadlou. Byl to výraz těžké deprese,“
vzpomínal
Čadajev.20
O Stalinově psychickém stavu svědčí jeho nerozhodnost v prvních
hodinách
války i odmítnutí vystoupit 22. června v rozhlase. Příští den
ji projevil opět, když bylo třeba stanovit umístění vrchního velitelství
armády. Stalin odmítl ujmout se velení, a proto odpovědnost převzal
lidový komisař
obrany Timošenko. Stalin se stal jedním z členů vrchního
velení spolu s Molotovem, Vorošilovem, Semjonem Michajlovičem
Buďonnym,21 Žukovem a admirálem Nikolajem Gerasimovičem Kuzněcovem.
22 Řada dalších členů politbyra a armádních velitelů získala statusporadců
vrchního velení.23 Tento systém byl naprosto nevýkonný.
Timošenko, třebaže byl oficiálním vrchním velitelem, měl mezi kolegy
malou autoritu. Podle Kuzněcova se členové vrchního velení a vedoucí
funkcionáři „lidovému komisaři obrany nechtěli podřizovat. Vyžadovali
od něho hlášení, informace a odpovědnost za jeho rozhodování.“ 24 Timošenko
skutečně nebyl schopen v rozhodování Stalina obcházet. Řetězec
přijímání a realizace usnesení se tak prodlužoval a zaplétal, což dezorganizaci
ještě víc prohlubovalo.
Stalinova předválečná strategie zkrachovala. Nepodařilo se mu vyhnout
se válce, ta navíc začínala za tak nepříznivých okolností, jaké si
sotva kdo uměl představit. Vojenská katastrofa pro Stalina znamenala
velkou ránu, utrpělo však i jeho sebevědomí. Za špatný odhad ho nikdo
veřejně kritizovat nesměl, sám si však musel uvědomovat, že mu jeho
chyby budou vyčítat nejen kolegové ve vedení, ale také miliony sovětských
občanů.
Státní výbor obrany
Stalinovy aktivity během prvních válečných dní byly frenetické, zmatené
a reaktivní. Třebaže nezvládal situaci a neuměl řídit armádu, snažil
se prostě něco dělat, protože nebylo možné nedělat nic. Pokoušel se
zoufale
(i nekompetentně) o protiútok na Němce. Avšak spousta či spíš
většina těchto pokusů situaci jen zhoršovala.
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
5 s talin ve válce 233
Stalin evidentně chápal, jaké nebezpečí jeho zemi hrozí. Existují spolehlivé
důkazy o tom, že se během prvních válečných dní snažil domluvit
s Hitlerem, jemuž výměnou za skončení bojových akcí nabízel západní
území Sovětského svazu. Berija byl pověřen dojednat setkání
sovětského
představitele s velvyslancem Bulharska, jež bylo spojencem
nacistů. Bulharský diplomat chtěl upřesnit, jaké podmínky míru s Berlínem
mohou být přijatelné. Jaká území Německo požaduje? 25 Není známo,
jak tato iniciativa skončila. Bulharský velvyslanec pravděpodobně
odmítl dělat prostředníka. Avšak již sám pokus svědčí o mnohém. Ať
už byl Stalin skutečně připraven vzdát se sovětského území, nebo jen
manévroval a doufal, že prvotní útok Němců přeruší, svědčí to o tom, že
ve schopnost Rudé armády bránit zemi příliš nevěřil.
Tento pokus o jednání nebyl jediným projevem Stalinova pesimismu.
Kromě všeobecné mobilizace a přípravy nových obranných hranic ve
vnitrozemí
nařídil v prvních dnech války hromadnou evakuaci. Odvoz
lidí a hmotných zásob se měl týkat nejen území v blízkosti fronty, ale tajně
se chystala také evakuace hlavního města, třebaže byla fronta dosud
daleko. Dne 27. června politbyro schválilo rozkaz k okamžitému (během
tří dnů) odvozu státních rezerv drahých kovů a drahých kamenů
z Moskvy,
Diamantového fondu a cenností z kremelské zbrojnice(
Oružejnaja
palata). Dne 28. června padlo rozhodnutí okamžitě přemístit
peněžní
fondy z moskevských bank Gosbank a Gosznak; 29. června se rozhodlo
o přemístění aparátu lidových komisariátů a dalších vládníchinstitucí
dále do vnitrozemí. Dne 2. července se politbyro usneslo na odvozu
Leninova sarkofágu z mauzolea na Rudém náměstí na Sibiř, 5. července
padlo rozhodnutí přemístit archivy vlády a ústředního výboru strany.26
Jeden z funkcionářů, který byl 26. června povolán ke Stalinovi, vzpomínal:
„Stalin nevypadal jako obvykle. Nezdálo se, že je jen unavený.
Měl výraz člověka, který utrpěl hluboký otřes. Do setkání s ním jsem na
základě různých nepřímých informací tušil, že je v pohraničních bojích
situace těžká. Že nás možná čeká porážka. Když jsem však Stalina uviděl,
pochopil jsem, že se stalo to nejhorší.“ 27 Ani další dny žádnou úlevu
nepřinesly. Stalin si čím dál víc uvědomoval neúčinnost rozkazů i to, jak
je těžké velet armádě.
Týden po začátku války dolehly do Moskvy znepokojivé zprávy o vážné
situaci na západní frontě a o tom, že hlavní město Běloruska Minsk již
padlo do rukou nepřítele. Spojení s armádou se do značné mírypřerušilo,P
r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
234 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS čímžKreml
ztratil informace. Dne 29. června se poprvé od začátku války
nekonala žádná schůze ve Stalinově pracovně. Podle Mikojanova
svědectví
se ten večer sešli Molotov, Malenkov, Berija a on u Stalina, pravděpodobně
v jeho kremelském bytě nebo na dače. Stalin telefonoval
Timošenkovi,
ale komisař obrany zřejmě nic nevěděl.28 Armádní velitelé
neměli situaci pod kontrolou. Rozčílený Stalin porušil dlouhotrvající praxi
a navrhl politbyru, aby všichni odjeli na komisariát obrany.29 Když zde
našli další důkazy, že katastrofa je obrovská, Stalin zahrnul generály výčitkami.
Náčelník generálního štábu Žukov to napětí nevydržel, dal se do pláče
a uprchl do sousední místnosti. Molotov ho šel uklidňovat. Během této
scény Stalin zjevně vystřízlivěl. Uvědomil si, že nátlak na vedení armády
ničemu nepomůže. Když pak všichni odcházeli z komisariátu, Stalin podle
Molotovova a Mikojanova svědectví řekl: „Lenin nám zanechal velký
odkaz, a my – jeho pokračovatelé – jsme všechno posrali.“ 30 Vulgární slova
nebyla u Stalina vzácná, avšak v tomto případě skutečně vyjadřovala vysokou
míru rozčílení. Po odchodu z komisariátu Stalin zřejmě odjel na daču.
Následujícího dne, 30. června, se Stalin neobjevil ani v kremelském
kabinetu,
ani jinde v Moskvě. V situaci narůstající katastrofy mohlo mít
takové ignorování povinností vážné následky. Obrovská vládní mašinerie,
kterou sám Stalin vybudoval, bez něho nemohla fungovat; nutně
začala selhávat. Bylo třeba zasáhnout, a tak se chopil iniciativy Molotov,
protože v neformální hierarchii politbyra měl nejvyšší postavení. Když
Stalina od 30. června nespatřil, podle informací různých očitých svědků
mu začal telefonovat na daču.31 Avšak buď nedostal odpověď, nebo se
spíš střetl se Stalinovým podrážděním, díky čemuž pochopil, jak bídně
na tom Stalin doopravdy je. Podle Mikojana se Molotov vyjádřil, že je
„Stalin tak vyčerpaný, že ho nic nezajímá, ztratil iniciativu a je na tom
velmi špatně“.32 Molotov to po mnoha letech nepřímo potvrdil v rozhovorech
se spisovatelem Felixem Ivanovičem Čujevem: „Neukázal se
dva nebo tři dny, byl na dače. Určitě trpěl, byl poněkud deprimován.“ 33
Molotov ve svých pamětech některé podrobnosti zřejmě opomněl: Stalin
údajně zůstal na dače kratší dobu než dva až tři dny, avšak za tak
katastrofálních okolností by i kratší nepřítomnost hlavy státu musela
každému připadat jako věčnost.
Rozrušený Molotov svolal schůzku s Berijou, Malenkovem a Vorošilovem.
Nešlo přitom o to, že by chtěli Stalina oficiálně zbavit moci nebo
se fakticky ujmout jeho povinností. Skupina naopak přemýšlela o tom,
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
5 s talin ve válce 235
jak dostat Stalina do Moskvy a přimět ho, aby pracoval. Byl to delikátní
úkol. Nemohli přijet ke Stalinovi na daču jen tak bez pozvání, a zvláště
za těchto okolností si uměli představit, jak by na takovou návštěvu
mohl reagovat. Navíc nebylo jednoduché mu vysvětlit důvod neohlášené
návštěvy. Nikdo z nich nechtěl být tím, kdo Stalinovi sdělí, že jeho
deprese ohrožuje bezpečnost státu. Tito pánové však nebyli žádní
nováčci, pokud jde o politické manévrování, takže vymysleli vynikající
plán. Rozhodli se jít společně (nikdo samozřejmě nechtěl jít sám!)
a předložili Stalinovi návrh na ustavení nejvyšší autority pro dohled nad
válečným úsilím – Státní výbor obrany –, v jehož čele by měl Stalin stanout.
Kromě toho měli být jeho členy všichni čtyři dotyční, kteří s plánem
přišli. Molotov se měl stát místopředsedou.
Založení Státního výboru obrany vyřešilo několik problémů najednou.Stalinovi
spolupracovníci nyní mohli šéfa na dače bez problému navštěvovat,
jestliže se neobjevil v Kremlu. Stalinovo vedení výboru demonstrovalo
jeho pokračující vedoucí postavení a podporu politbyra, přičemž
fakt, že to byl malý výbor jeho neoddanějších spolupracovníků,
jim dovoloval, aby mu soukromě pomáhali rozhodovat, a on tak opět
získal duševní rovnováhu. Tito čtyři muži kromě toho jednali v této delikátní
době se Stalinem vždy společně, což každého z nich chránilo před
Stalinovými výbuchy.
Když se Molotov, Malenkov, Vorošilov a Berija dohodli na myšlence
nového výboru, Molotov si pozval Mikojana a Vozněsenského do své
pracovny. Tyto dva členy vedení se čtveřice rozhodla do výboru nezařadit,
bylo však důležité, aby na výraz jednoty ke Stalinovi na daču rovněž
přijeli.
Mikojan v pamětech popsal, co se dělo, když delegace večer 30. června
na Stalinovu daču dorazila. Vůdce seděl v pohodlném křesle v malé
jídelně. Na nečekané hosty hleděl zvědavě a ptal se, proč přijeli. Mikojan
popisuje
situaci takto: „Vypadal klidně, ale poněkud zvláštně.“ Když
vyslechl
Beriju jako mluvčího delegace, který mu přednesl návrh ustavit
Státní výbor obrany, Stalin vznesl jedinou námitku – chtěl, aby se
jeho členy stali také Mikojan a Vozněsenskij. Berija měl samozřejmě
připravený
argument proti rozšíření jeho členstva: někdo přece musí
řídit Radu lidových komisařů. Stalin tedy ustoupil.34
Mikojanovy paměti vydal jeho syn Sergo, který s otcovým původním
textem, dosud uloženým v archivu, nakládal volně.35 V pasáži týkající
se
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
236 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS této události se Sergo evidentně snažil vyvolat dojem, že návštěva spolupracovníků
Stalina vyděsila, a tak původní text přizdobil výroky jako:
„Když nás uviděl, jako by se přikrčil v křesle…“ nebo „Já [Mikojan]
jsem nepochyboval: určitě si myslel, že jsme ho přišli zatknout.“ 36
Mohl se Stalin skutečně bát? Jak toto setkání interpretovat? Nepochybně
to byl v jeho životě diktátora kritický okamžik. Stalinovi spolupracovníci
nesporně porušili pravidla politického protokolu diktatury
v pěti bodech: 1. Přišli na daču bez pozvání; 2. předložili velice důležitý
návrh, vzniklý za jeho zády; 3. naléhali, aby jejich návrh přijal v podobě,
na níž se sami dohodli; 4. formálně potvrdili úlohu Molotova jako
druhého muže ve státě, třebaže ho Stalin neměl v oblibě; 5. rozhodli se
nezařadit do výboru Vozněsenského, jehož Stalin právě v květnu jmenoval
místo Molotova svým prvním náměstkem v Radě lidových komisařů.
V podstatě nejbližší spolupracovníci dali Stalinovi na vědomí, že tváří
v tvář existenčnímu nebezpečí je vedení, vzniklé za Velkého teroru , třeba
konsolidovat a že je nutno přestat s dalšími otřesy na vrcholu. Byla
to unikátní událost. Stalin v dobách své moci neznal žádné před ani po.
Tato příhoda signalizovala dočasnou proměnu v charakteru diktatury,
vznik válečného politického kompromisu, vyvážení sil v politbyru, cosi
mezi flexibilitou, kterou Stalin projevoval počátkem třicátých let, kdy
svou diktaturu upevňoval, a předválečnou tyranií. Tento kompromis vydržel
téměř do konce války.
Příštího dne po setkání na dače ustavení Státního výboru obrany
oznámil
denní tisk. Fakt, že členy tohoto výboru se stala pouze pětice –
Stalin, Molotov, Berija, Vorošilov a Malenkov –, neznamenal, že ostatní
vysocí funkcionáři politbyra ztratili vliv. Mikojan a Vozněsenskij měli
nejvýznamnější funkce v řízení ekonomiky, Ždanov se plně soustředil na
obranu Leningradu a Kaganovič ve funkci lidového komisaře dopravy
zastával s ohledem na potřeby válečného zásobování a evakuací klíčovou
pozici. V únoru 1942 se ostatně Mikojan, Vozněsenskij a Kaganovič
rovněž stali členy Státního výboru obrany.37
Ustavení tohoto výboru se stalo první z celé série organizačních
změn v nejvyšším vedení státu. Dne 10. července se Vrchní velení Rudé
armády,v
jehož čele stál lidový komisař obrany Timošenko, změnilo na
Nejvyšší velení Rudé armády, v jehož čele stanul Stalin. Dne 19. července
byl usnesením politbyra jmenován lidovým komisařem obrany, 8. srpna
pak vrchním velitelem.38 Obnovil se obvyklý pořádek. Stalin byl opět
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
5 s talin ve válce 237
jediným vůdcem lidu i armády, přesvědčeným o vítězství a věřícím v ně.
Důležitým mezníkem „Stalinova návratu“ se stal jeho známý projev
v rozhlase
ze 3. července.
Na rozdíl od Molotova, který 22. června hovořil z budovy telegrafní
ústředny vedle Kremlu, Stalin požadoval, aby se jeho projev vysílal přímo
z Kremlu. Spojařům telegrafních služeb, již tak přetíženým prací, nezbylo
než vyhovět. Do budovy Rady lidových komisařů protáhli kabely a Stalin
četl svůj projev vsedě u stolku s mikrofony a lahví minerálky Boržomi.39
Od samého počátku bylo jasné, že to nebude běžný projev v jeho obvyklém
stylu. „Soudruzi! Občané! Bratři a sestry! Bojovníci v naší armádě
a námořnictvu! Hovořím k vám, moji přátelé!“ 40 Tento projev,
zcela odlišný
od všech pronesených za celou Stalinovu kariéru,si
mnozí současníci
tehdejších událostí nadlouho zapamatovali. U rádiových
přijímačů nebo
nad novinami lidé v jeho slovech hledali odpověď na nejdůležitější
otázky: Co přinese budoucnost? Kdy válka skončí? Nic nadějného však
Stalin nesdělil. Zatímco přeháněl ztráty v německé armádě („nejlepší divize
a nejlepší letecké jednotky nepřítele jsou zničeny“ ), musel přiznat,
že „jde […] o život a smrt sovětského státu, o život a smrt národů SSSR“.
Znepokojeně vyzýval sovětský lid, aby si uvědomil „veškerou hloubku
nebezpečí, které hrozí naší zemi“, aby organizoval partyzánský boj na
územích okupovaných Němci, aby ustavil oddíly domobrany a aby z území
ohrožených nepřítelem odvážel veškeré hmotné zásoby nebo je ničil.
Začínající válku nazval všelidovou a vlasteneckou. Z toho všeho vyplývalo,
že tato válka bude dlouhá a tvrdá.
Lidu a zejména armádě bylo třeba vysvětlit příčiny této katastrofy.
Všichni si zasloužili znát jména obětních beránků a jejich hledání
netrvalo dlouho. Krach sovětské obrany byl připsán chybám generála
Dmitrije Grigorjeviče Pavlova, velitele západní fronty. S řadou svých
podřízených
byl odsouzen a zastřelen. Rozkazy podepsané Stalinem se
šířily v celé armádě.41
Neschopný velitel
Podle statistik sovětského generálního štábu od začátku války do 1. ledna
1942 padlo, bylo zraněno nebo zajato 4,5 milionu příslušníků Rudé
armády a námořnictva. Z nich 2,3 milionu generální štáb pokládal za
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
238 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS nezvěstné nebo zajatce.42 Tyto údaje byly pravděpodobně neúplné, přesto
svědčí o tom, že armáda, která vstoupila 22. června 1941 do války, byla
včetně značného počtu jednotek nově formovaných až po začátku bojů
kompletně zničena. Příčiny této katastrofy vyžadují další bádání.Je
však
jasné, že k nim patří nedostatečná připravenost na válku, masivní ztráty
způsobené překvapením ze strany nepřítele i vojenská a organizační
převaha wehrmachtu. Nehledě na četné případy hrdinství a vytrvalosti
byla Rudá armáda demoralizovaná. K důležitým faktorům patřila také
nekompetentnost armádního i politického vedení.
Moskva, která situaci nezvládala, přijímala rozhodnutí často velicepomalu,
a navíc byla mnohá z nich špatná. Jednotlivé články armádního
velení,
zejména generální štáb, nebyly plně funkční, proto trvalo
dlouho,
než bylo s frontovými vojsky navázáno spojení. „Dokonce i Číňané
a Peršané,“
říkal Stalin podřízeným, „chápou důležitost komunikace,
když jde
o velení armádě. Jsme snad skutečně horší než Peršané a Číňané?Jak
můžete velet jednotkám, když s nimi nejste ve spojení? […] Tu absurditu,
tu ostudu už nelze déle trpět.“ 43 V počáteční etapě války Stalin trávil velice
mnoho času ve speciální místnosti vedle své pracovny, kde vedl telegrafická
jednání. Byla to složitá a nepohodlná komunikace, která však
velice posloužila historikům, neboť nyní mají
k dispozici
celou sbírku
záznamů z těchto rozhovorů. Armáda i týl byly
ve značné míře řízeny
zplnomocněnými „pomocníky“. S jejich přispěním
Stalin získával
informace
a s různou úspěšností se potýkals
nekončícími problémy
v dopravě,
průmyslu apod. Tento systém během
období nevyhnutelného ústupu
a dezorganizace fungoval nanejvýš nevýkonně.
Stalin, jemuž zcela chyběla jakákoli zkušenost s řízením moderní armády,
jednal podle svých sil a možností, přičemž do značné míry spoléhal
na zdravý rozum více než na vojenskou vědu. Dne 27. srpna 1941
poslal leningradskému velení radu, jak je třeba zorganizovat obranu
města:
„Dislokovat tanky KV průměrně na vzdálenost 1 kilometru, místy
na 2 kilometry, místy na 500 metrů, v závislosti na terénu. Za těmito tanky
nebo mezi nimi rozmístit lehčí tanky a pancéřová auta. Za tankovou
linií umístit těžké dělostřelectvo. Pěší divize budou bezprostředně za
tanky,
které použijí nejen jako údernou sílu, ale také jako štít.“ 44 Aby
se tento plán uskutečnil, Stalin byl připraven vložit 100–120 tanků KV,
nejnovějších
a nejtěžších tanků v sovětské výzbroji – obrovskou sílu, do
správných
rukou.
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
5 s talin ve válce 239
Stalinovo angažmá v taktických akcích, někdy dokonce na útočné rovině,
ilustruje dezorganizaci armádního velení.45 První měsíce války byly
bolestnou školou, znamenaly velké ztráty a nepřinášely žádné pozitivní
výsledky. Velitelé Rudé armády měli chabé znalosti toho, jak lze zarazit
nepřítele a minimalizovat pohromy taktickým ústupem do předem
připravených pozic. Stalin naléhal, aby se za jakoukoli cenu bránil každý
metr půdy. Zakázal ustupovat až do chvíle, kdy je pozdě. To vedlo
k obklíčení sovětských vojsk a jejich zkáze, oddílu za oddílem.
Nárůst válečných neúspěchů periodicky vyostřoval Stalinovu příslovečnou
podezíravost ze zrady. Dne 19. srpna 1941 si s ní Žukov, v té
době
velitel záložního vojska, trochu pohrál a poslal mu toto hlášení:
„Předpokládám, že protivník velmi dobře zná celý systém naší obrany,veškeré
operativně strategické zaměření našich sil, a zná také naše nejbližší
možnosti. Zdá se, že nepřítel má mezi našimi vysokými funkcionáři
své lidi, kteří jsou o naší celkové situaci bezprostředně informováni.“ 46
Po deseti dnech napsal Stalin osobně Molotovovi, který byl v Leningradě:
„Nezdá se ti, že někdo záměrně dláždí Němcům cestu?“ 47 Tato
špionománie
zřejmě neměla žádné vážné důsledky. Stalin, který si dobře
uvědomoval, jak nebezpečné by bylo uprostřed války hledat „nepřátele“
mezi sovětskými generály, se omezil pouze na obviňování ze zbabělosti
a na zatčení několika generálů. Častěji se však praktikovala metoda zbavení
pozice velitele, degradace a přeložení.
Nedostatek výzbroje, bojových zkušeností a taktiky mohly částečně
nahradit
morální hodnoty, jako je vlastenectví ochotné k sebeobětování
a záchraně vlasti. Hrdinství a sebeobětování sovětských vojáků šlo
ruku
v ruce s demoralizací způsobenou zdrcující silou německých útoků
a o obojím dostával Stalin mnohé zprávy.48 Porážky Rudé armády
připisoval panice, hromadným kapitulacím sovětských jednotek, masovým
dezercím a neexistenci pevného velení. Protože klesala jeho důvěra
ve schopnost armády konsolidovat se vlastní silou, sáhl k osvědčené
metodě a vytvořil nové struktury, které měly kontrolovat způsob velení
a zajišťovat, aby velitelé vstřebali jeho myšlenky o vůdcovství a kázni.
S tímto cílem obnovil v červenci 1941 instituci vojenských komisařů,
loajálních
a schopných představitelů strany, kteří měli pracovat bok po
boku každého velitele jakékoli úrovně.49 Tito komisaři měli obrovskou
pravomoc, neboť se opírali o orgány státní bezpečnosti (tajné policie)
v armádě. Podle oficiálních statistik bylo v období mezi začátkem válkyP
r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
240 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS a 10. říjnem 1941 zastřeleno 10 201 vojáků Rudé armády, z toho 3 321
před nastoupeným útvarem.50 Dokonce ani tato čísla nejspíš nereflektují
obrovskou míru represí na frontě i v její blízkosti.
Aby Stalin přinutil oddíly bojovat až do konce, rozhodl se možnost
padnout do zajetí nejen diskreditovat, ale přímo postavit mimo zákon.
Odpovídající opatření, jímž se zajetí mělo stát trestným činem, obsahoval
již známý rozkaz č. 270 Nejvyššího velení Rudé armády z 16. srpna
1941. Soudě podle stylu napsal tento rozkaz z valné části (pokud ne zcela)
sám Stalin. Podle tohoto rozkazu bylo třeba vojáky padlé do zajetí zabít,
a to „pomocí jakýchkoli prostředků, jak pozemních, tak vzdušných“.
Rodinní
příslušníci velitelů patřících k „záludným dezertérům“ měli být
zatčeni. Rodinám vojáků, kteří se nechali zajmout, měly být odňaty státní
příspěvky a pomoc. Tento rozkaz velitelé nahlas přečetli v každém
armádním útvaru.51 Chápání zajetí jako hanby, a dokonce jako zrady
znamenalo
pro sovětské válečné zajatce dlouhá léta diskriminace.
Kombinací výhrůžek a slibů se Stalin snažil vojákům své armády vštípit
vůli k vytrvalému odporu. Když se 11. července 1941 Němci dostali
až blízko ke Kyjevu, Stalin poslal prvnímu tajemníkovi ÚV KS Ukrajiny
Chruščovovi telegram tohoto znění: „Varuji vás, pokud dovolíte vojskům
jen o krok ustoupit na levý břeh Dněpru, pokud armáda nebude
bránit oblasti na pravém břehu Dněpru do poslední možnosti, postihne
vás krutá odplata stejně jako zbabělce a dezertéry.“ 52 Dne 16. července
Stalin podepsal rozkaz Státního výboru obrany, který přikazoval bránit
Smolensk do posledního dechu. Jakákoli myšlenka vzdát se města
znamenala „trestný čin, hraničící s vlastizradou“.53 Během bitvy o Smolensk,
která trvala až do září, Rudá armáda hrdinně bojovala v obklíčení
a zastavila postup Němců na střední frontě směrem k Moskvě. Postup
nacistů k Moskvě kromě toho zpomalilo také Hitlerovo rozhodnutí přesunout
značnou část svých sil ze střední fronty na Ukrajinu a Leningrad.
Během července a srpna Stalin stále doufal, že sovětská vojska udrží linii.
Šlo o tři sovětská hlavní města: Leningrad na severu, Moskvu v centru
a Kyjev na jihu. Čas pracoval v neprospěch Němců. Blížil se podzim
s rozbředlými silnicemi, kdy první mrazy byly již přede dveřmi.
Schopnost odporu patřila k nejdůležitějším Stalinovým argumentům
při jednání se západními Spojenci, Velkou Británií a Spojenými státy.
Představitelé těchto zemí hned během prvních dní po německém vpá-
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
5 s talin ve válce 241
du do SSSR vyjádřili sovětskému lidu v jeho boji proti nacistům plnou
podporu. Poté započal složitý proces vytváření vztahů a jednání o praktické
pomoci. Aby prezident Roosevelt získal informace z první ruky,
vyslal do Moskvy svého poradce Harryho Hopkinse. Stalin ho přijal
velice srdečně a dával najevo svou rozhodnost a přesvědčení o vítězství.
Když bylo jejich jednání přerušeno německým náletem, sovětský vůdce
odvezl Hopkinse vlastním autem do protileteckého krytu na stanici metra
Kirovskaja, kde je již čekala ochranka a lidový komisař vnitřních
věcí
Berija. Jeden ze sovětských funkcionářů tuto scénu popsal takto:
[Berija] vzal Stalina za paži, aby ho zavedl dolů a vysvětlil mu, jaké hrozí nebezpečí.
Stalin na to reagoval ostře a hrubě, jak ostatně mluvil vždycky,
když
byl rozčílený. „Vypadni odsud, zbabělče!“ […] Stalin stál uprostřed nočního
dvora a díval se na černou oblohu, na německé letadlo ve světle křížících
se
reflektorů. Hopkins stál vedle něho a také hleděl nahoru. A stalo se to, co se
během nočních náletů často nestávalo. Německý junker začal padat – zřejmě
ho zasáhli. A vzápětí protiletadlové dělostřelectvo sestřelilo
druhé letadlo. Stalin
to komentoval slovy, která tlumočník sdělil Hopkinsovi:
„Tak dopadne každý, kdo k nám přijde s mečem. A kdo přijde s dobrým záměrem,
toho přivítáme jako drahého hosta.“ Vzal Američana pod paží a odvedl
ho do krytu.54
Podobné projevy nezlomnosti, především však pokračující boje Rudé
armády, přesvědčovaly západní Spojence o tom, co si přáli slyšet. Hitlerova
„blesková válka“ začínala být ohrožená. Rusům je možno a nutnopomáhat.
V době od 29. září do 1. října 1941 se v Moskvě konala konference
tří mocností – SSSR, Velké Británie a Spojených států. Britskou
delegaci vedl ministr zásobování lord Beaverbrook, americkou osobnízmocněnec
prezidenta Roosevelta a americký velvyslanec v SSSR Averell
Harriman. Sovětskou stranu při jednání zastupovali Stalin s Molotovem.
Moskevská konference skončila důležitými konkrétními dohodami
o pomoci
Sovětskému svazu. Rozměry této pomoci se postupně rozšiřovaly.
Západní tanky a letadla získaná formou půjček nebo dodávek
na dluh na sovětsko-německé frontě významně pomohly. Ku konci války
měla Rudá armáda valnou většinu svých nákladních aut americké
výroby. Tyto půjčky sehrály významnou úlohu v zásobování SovětskéhoP
r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
242 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS svazuspojařským
vybavením, lokomotivami, vagony i potravinami. „Nebýt
této pomoci, bylo by mnohem obtížnější zvítězit,“ přiznal Stalin
Rooseveltovi během
jejich setkání na Krymu v únoru 1945.55
Noví spojenci Sovětského svazu měli zřejmé obavy z chmurné situace
na sovětsko-německé frontě. Nedlouho před moskevskou konferencí
postihla nesmírná katastrofa Jihozápadní front, kde se ze všech sil bojovalo
o Kyjev. Žukov koncem července informoval Stalina o těžké situaci
a navrhl vzdát se Kyjeva a opevnit se na levém břehu Dněpru, aby
se Němcům zabránilo prorazit na pravém křídle Jihozápadního frontu.
Stalin to podle Žukovových slov hrubě odmítl, zbavil Žukova funkce
náčelníka generálního štábu a poslal ho na Západní front.56 Situace na
Ukrajině se nadále zhoršovala. Počátkem srpna Němci u Umaně obklíčili
6. a 12. armádu čítající přibližně 130 000 mužů.57 Dne 8. srpna, po
dalším postupu německých vojsk, vyzval Stalin velitele Jihozápadního
frontu generála Michaila Petroviče Kirponose k telegrafickému jednání.
Rozhovor zahájil svým typickým způsobem, připisoval Kirponosovi
záměry, které sice otevřeně nevyslovil, ale vyslovit mohl. „Získali jsme
informaci, že armáda chtěla s lehkým srdcem přenechat Kyjev nepříteli,
jako by neměla dost jednotek, aby jej ubránila. Je to pravda?“ Kirponos
Stalina ujistil: „Dostal jste špatnou informaci. Vojenská rada frontu i já
činíme vše potřebné k tomu, abychom Kyjev za každou cenu ochránili
před obsazením.“ 58 Stalin mu přikázal, aby se drželi, a slíbil pomoc
během několika týdnů.
Nebezpečí, že Němci celé seskupení sovětských vojsk v oblasti Kyjeva
obklíčí, bylo zřejmé. Velení Jihozápadního frontu počátkem září
s pomocígenerálního
štábu v Moskvě navrhlo dočasně ustoupit. Stalin
však tyto návrhy kategoricky odmítl. „Při jedné zmínce o kruté nezbytnosti
vzdát se Kyjeva Stalin začal zuřit a přestal se ovládat,“ napsal ve
svých pamětech Alexandr Michajlovič Vasilevskij.59 Ve dnech 14. a 15. září
Němci obklíčili asi 452 700 sovětských vojáků východně od Kyjeva,60
což byla od začátku
války nejtěžší porážka. Dne 20. září jihozápadní
velení v čele s Kirponosem zahynulo v boji. Tím byla příležitost vzdát se
Kyjeva, ale zachránit armádu, ztracena. Porážka takového počtu armádních
sil posílila strategii Němců v postupu.
Hlavní odpovědnost za katastrofu u Kyjeva historikové přičítají Stalinovi.
Žukov tvrdí, že Stalin vlastní vinu nepřímo dokonce přiznal.
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
5 s talin ve válce 243
Když v září 1941 odvelel Žukova na Leningradský front, připomněl jeho
varování před nebezpečím na Jihozápadním frontu a řekl: „Tenkrát jste
mě správně informoval, ale já jsem vás zcela správně nepochopil.“ 61
Porážka na Ukrajině zvýšila nebezpečí hrozící Leningradu. Dne 8. září
bylo město zcela obklíčeno. Druhého dne následoval nový útok Němců,
který rychle přiblížil frontovou linii až k prahu Leningradu. Dne 11. září
se Žukov ujal po Vorošilovovi velení Leningradského frontu.62 Později
řekl Žukov spisovateli Konstantinu Michajloviči Simonovovi, že Stalin
v těch dnech pokládal pád Leningradu za nevyhnutelný.63 Dne 13. září
přijal ve své kremelské pracovně lidového komisaře námořnictva Nikolaje
Gerasimoviče Kuzněcova, s nímž jednal o zničení lodí kotvících
v Leningradu, pokud bude město obsazeno. Týž den příslušný plán
na zničení loďstva Stalin schválil.64 Během příštích dvou týdnů nabraly
boje na předměstích Leningradu na mimořádné tvrdosti. Když se
Němci nelítostně probojovávali do středu města, prokazovali sovětští
vojáci hromadné hrdinství a jejich útoky zuby nehty odráželi. Koncem
září se postup zastavil. Začala blokáda Leningradu, jedna z nejhrůznějších
kapitol druhé světové války, ale zároveň i jeden z nejúžasnějších
projevů mravní síly sovětského lidu. Během blokády zahynuly statisíce
civilních obyvatel hladem nebo kvůli německému ostřelování.
V obléhané Moskvě
Vzhledem k tomu, že Hitlerovy naděje na dobytí Moskvy ještě před začátkem
zimy ožily při zničení obrovských sovětských sil na Ukrajině,
převedl Hitler významnou část německé armády do moskevské ofenzivy.
Dne 7. října byla většina Západního frontu a Záložního frontu obklíčena
v okolí
Vjazmy a hned 9. října byl obklíčen také Brjanský front. Cesta na
Moskvu tak byla vyčištěna. Vojenský pilot Alexandr Jevgeněvič Golovanov
popisuje, jak byl v oněch dnech pozván do Stalinovy pracovny. Našel
tam vůdce samotného, seděl mlčky v křesle, před sebou netknuté jídlo.
Nikdy jsem Stalina takhle neviděl. To ticho bylo deprimující.
„Postihlo nás velké neštěstí, velká bolest,“ zaslechl jsem konečně tichý, ale
zřetelný Stalinův hlas. „Němec prorazil obranu u Vjazmy […]“
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
244 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS Po určité odmlce se buď ptal mne, nebo mluvil sám se sebou, pronesl tiše:
„Co budeme dělat? Co si jen počneme?! […]“
Potom zvedl hlavu a zahleděl se na mne. Nikdy předtím ani nikdy poté jsem
neviděl lidskou tvář s výrazem tak strašného duševního utrpení. Sešli jsme
se s ním na jednání jen dva dni předtím, ale během těch dvou dní velice
sešel.65
Stalin měl podle Žukova v té době chřipku, ulehnout však nemohl. Dál
pracoval,
dohlížel na přípravy defenzivy a přesunul k Moskvě všechny
možné rezervy. Žukova z Leningradského frontu odvolal a jmenoval
ho velitelem vojsk na obranu Moskvy. Dne 8. října Stalin podepsal rozkaz
Státního výboru
obrany ke zničení 1 119 objektů a továren v hlavním
městě a jeho okolí.
66 Dne 14. října Němci obsadili Ržev a Kalinin.
Pronikli tedy do oblasti vzdálené jen několik kilometrů od Moskvy.
Podle Mikojanova svědectví se 15. října v devět hodin ráno sešlo nejvyšší
sovětské
vedení (Mikojan uvedl Molotova, Malenkova, Vozněsenského,
Ščerbakova a Kaganoviče). Stalin tuto skupinu informoval, že Němci
mohou brzy prorazit obrannou linii u Moskvy, a proto navrhl evakuovat
zahraniční diplomatické mise a vládní úřady. Podle Mikojanova dojmu
chtěl udržet Moskvu za každou cenu, třeba i v pouličních bojích, dokud
nepřijdou posily, které Němce vyženou. Sám se rozhodl v hlavním městě
zůstat,
dokud to bude možné. Na závěr diskuse Stalin podepsal rozkaz
Státního výboru obrany s datem 15. října,67 v němž stálo, že „s. Stalin
bude evakuován zítra nebo později, podle okolností“.68 Potřebná opatření
byla učiněna. Podle Vasilevského, patřícího ke skupince generálního
štábu, která zůstala se Stalinem, byla k evakuaci na poslední chvíli
připravena letadla.69
Rozhodnutí o evakuaci Moskvy vyvolalo horečné úsilí zničit nebo
připravit k odvozu dokumentaci, poté následoval hromadný odjezd,
nejdříve
stranických a vládních funkcionářů, jichž byla v hlavním městě
spousta. Dokonce
i po evakuaci v budově ÚV VKS(b) „vládl naprostý
chaos“ : „Zámky mnoha stolů a různé zásuvky byly otevřeny násilím,
všude se válely rozházené listiny a různá korespondence včetně utajovaných
materiálů
[…] Vysoce tajné dokumenty, které se měly spálit, ležely
v kotelně na haldách nespálené.“ 70 V tom zmatku mnozí funkcionáři
opouštěli podniky i úřady, které jim byly svěřeny, jen aby zachránili
sebe, vlastní rodinu a majetek. Z města odjížděly celé kolony služebníchP
r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
5 s talin ve válce 245
aut. V mnoha případech
došlo ke krádežím státního majetku včetně
různých cenností. Podle
oficiálních statistik ve dnech 16. a 17. října více
než tisíc moskevských
členů komunistické strany zničilo své stranické
legitimace.71 Útěk představitelů strany a vlády i hrůzné zvěsti vyvolaly
hromadnou
paniku přecházející v bouře. Podle dokumentů a očitých
svědectví
tyto bouřetrvaly
řadu dní a lze je roztřídit do tří hlavních kategorií.
Do první patří vykrádání obchodů a závodních skladů, zejména
zásob alkoholu, často provázené opileckými výtržnostmi. Druhou tvoří
přepadání aut odjíždějících z Moskvy s evakuovanými prominenty
a jejich
majetkem. Třetí kategorie
zahrnuje spontánní protesty v továrnách,
včetně toho, že dělníci bránili odvozu výrobků a zařízení, protože
chtěli zamezit zničení továren. Cítili se zrazeni a odvrženi.
Většina členů nejvyššího vedení neopustila Moskvu 15. října, jak se
plánovalo, a tak následujícího dne Stalin svolal spolupracovníky do svého
bytu. Lidový komisař leteckého průmyslu Alexej Ivanovič Šachurin,
který přišel jako první, popsal tuto schůzku ve svých pamětech. Kreml
prý vypadal liduprázdný. Dveře předpokoje Stalinova bytu byly otevřené
a on našel kouřícího a mlčícího vůdce přecházet po jídelně. Vypadalo
to, že se chystá na evakuaci, neboť z knihovny zmizely knihy. Stalin
měl na sobě obvyklé sako a kalhoty zasunuté do holínek, v záhybech
popraskaných. Stalin si povšiml Šachurinova udiveného výrazu, proto
mu vysvětlil, že mu veškerou obuv už odvezli. Brzy se objevili i ostatní,
Molotov, Malenkov, Ščerbakov a další. Stalin je nevyzval, aby se posadili.
Stále přecházel sem a tam a každému, kdo přišel, položil stejnou otázku:
„Jak to v Moskvě vypadá?“ Šachurin informoval, že v jedné továrně
dělníci nedostali mzdu, že ve městě nejezdí tramvaje ani metro, že jsou
zavřena pekařství i jiné obchody a že byly zjištěny loupeže. Stalin odpověděl
těmito příkazy: letadlem rozházet peníze a zařídit, aby fungovala
veřejná doprava a obchody. Sebe i spolupracovníky se snažil uklidnit:
„To nic. Myslel jsem si, že to bude horší.“ 73 Během příštích několika dní
se situace v Moskvě opravdu stabilizovala, do značné míry proto, že byl
v hlavním městě od 20. října vyhlášen stav obležení, po němž následovalo
masové zatýkání „podezřelých živlů“.74
Stalinova námitka, že v Moskvě očekával horší zmatky, naprosto odpovídá
jeho způsobu myšlení. Nepochybně se obával nepokojů. Hrozilo
nebezpečí, že by konflikt s cizím nepřítelem mohl vyvolat občanskou
válku, již využili bolševici v roce 1917 a která značně ovlivnila Stalinova
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
246 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS politická rozhodnutí koncem třicátých let. Katastrofální začátek války
tyto obavy nutně oživil. Protivládní a poraženecké nálady v sovětském
týlu však nedosáhly kritické úrovně, především proto, že byl již před
válkou zaveden krutý systém tajné policie. Po 22. červnu 1941 se tento
systém neuvolnil, spíš zpřísnil. Bylo by však nesprávné vysvětlovat
politickou stabilitu pouze represemi. Lidé se opravdu semkli ve jménu
vítězství v důsledku jakési směsi vlastenectví, narůstající nenávisti
k nacistům a tradiční podřízenosti. Několik větších nepokojů, o nichž
se nedávno dozvěděli historikové po zpřístupnění archivů, vzniklo
především
kvůli panickým akcím vlády a z pocitu bezbrannosti mezi
obyvatelstvem.
Třebaže nejdramatičtější příklady nepokojů dokumentuje Moskva,
docházelo
k nim také jinde. Dobře doloženým případem jsou nepokoje
v Ivanovské oblasti, severovýchodně od Moskvy. Když se Němci
přiblížili,
chystala se evakuace ivanovských textilních továren. Rozšířila
se zvěst, že budou vyhozeny do povětří, že se odvezou potravinové
zásoby a že odpovědní straničtí a vládní funkcionáři uprchli. Textilní
dělníci
v obavách, že budou odsouzeni k vyhladovění a pobití, se ve
dnech 18.–
20. října
spontánně vzbouřili. Pokusili se zabránit demontáži
zařízení a zbili některé vedoucí a stranické aktivisty. Z davu se ozývaly
výkřiky: „Odvážejí zařízení a nás nechají bez práce“ ; „Všichni hlavouni
uprchli z města, a my jsme tu zůstali sami“ ; „Nám je jedno, pro koho
děláme, jestli pro Hitlera, nebo pro Stalina.“ 75 Nepokoje nakonec uklidnila
kombinace přesvědčování a zatýkání. Situace na frontě se však zlepšovala,
a proto již nebylo nutné ivanovskou textilní továrnu evakuovat.
Koncem října sovětská vojska zastavila postup nepřítele centrálním
směrem. Svou roli v tom sehrál odhodlaný boj Rudé armády, přestože
utrpěla těžké ztráty, únava německých jednotek i podzimní rozbahněný
terén. Nyní bylo důležité předejít novým útokům wehrmachtu na
Moskvu. Stalin se obraně hlavního města usilovně věnoval, zajišťoval
nové bojové jednotky a dohlížel na výrobu vojenské výzbroje, především
tanků a letadel. V mnoha ohledech proměnil svou kremelskou pracovnu
ve vrchní kontrolní centrum pro řešení logistických otázek a spolupráce
mezi závody.
Právě tak osobně dohlížel na plán bojových operací. Stejně jako v minulých
měsících podrobně sledoval situaci na frontě, vyžadoval přesná
hlášení o operacích a vydával podrobné rozkazy týkající se širokéhoP
r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
5 s talin ve válce 247
okruhu otázek. Dychtil přejít do ofenzivy bez ohledu na vhodný čas
a připravenost,neboť
věřil, že nečekaný útok vytvoří tlak na nepřítele,
který rozptýlil síly na široké frontě. Jeho velitelé mívali občas jiný názor.
Počátkem listopadu Žukov, který nyní velel Západnímu frontu, s jedním
takovým plánem nesouhlasil. Stalin požadoval, aby se okamžitě provedl
protiútok
v oblastech Volokolamsku a Serpuchova, který by přerušil přípravy
Němců na ofenzivu. Žukov se snažil vysvětlit, že prostě nemá
dostatek
sil, aby připravil zároveň obranu i útok. Nespokojený Stalin
rozhovor rezolutně přerušil: „Otázku protiútoku pokládejte za rozkaz.
Dnes večer mi předložte plán.“ Stalin okamžitě zatelefonoval členovi vojenské
rady Západního frontu Bulganinovi a pohrozil mu: „Vy jste tam
s Žukovem nějak zpyšněli. Ale my se i vám dostaneme na kobylku!“ 76
Kvapně připravená ofenziva ovšem nepřinesla velký úspěch. Žukov, který
si chtěl uchovat rezervy, protože očekával nový německý útok, měl
samozřejmě pravdu.
Stalin byl ještě iniciativnější v oblasti propagandy. Využil relativní
klid na frontě počátkem listopadu a nařídil, aby se v Moskvě konaly
tradiční
oslavy k výročí Říjnové revoluce. Uvědomoval si, že tradiční
oslava
v situaci, kdy byli Němci nedaleko hlavního města, bude mít velký
propagandistický efekt. V předvečer výročí, 6. listopadu, se konala
velká slavnostní manifestace na stanici metra Majakovskaja. Vlak stojící
ve stanici byl vybaven šatnami a stoly s občerstvením pro pozvané
aktivisty a armádní velitele. Po projevech na počest výročí revoluce se
konal koncert. Hlavním bodem programu této akce se pochopitelně stal
Stalinův projev, jeho druhé veřejné vystoupení od začátku války. Stalin
si uvědomoval, že občané čekají na vysvětlení, proč německá vojska
obsadila tak velkou část sovětského území, i na formulování jistých perspektiv.
Kdy válka skončí? Tuto otázku si neustále kladl každý sovětský
občan. Stalin přiznal, že nebezpečí ohrožující zemi „nejen nezesláblo,
ale naopak zesílilo“. Celkově však působil optimisticky. Uvedl obrovské
(smyšlené) německé ztráty a prohlásil, že lidské rezervy Německu „již
docházejí“, zatímco rezervy Sovětského svazu se „právě nyní v plné míře
rozmisťují“.77
V den skutečného výročí, 7. listopadu, se na Rudém náměstí měla konat
vojenská přehlídka. Byla by to však riskantní záležitost v situaci,
kdy před několika dny, 29. října, shodila německá letadla těžkou bombu
na Kreml. Nálet postihl 146 lidí, z nichž 41 bylo zabito.78 Luftwaffe
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
248 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS mohla samozřejmě udeřit opět. S ohledem na tuto možnost se přehlídka
měla konat souběžně také v Kujbyševu (dnes Samara), které se mělo stát
v případě pádu Moskvy hlavním městem. Pokud by došlo k náletu na
Rudé náměstí, měl rozhlas vysílat z Kujbyševa. K náletu však nedošlo,
a proto se reportáž vysílala z Rudého náměstí.79
Stalin se obrátil k přehlídce s krátkým proslovem z tribuny Leninova
mauzolea. Připomněl slavná vítězství předrevolučních velitelů vojsk
i bolševiků
za občanské války. Předpověděl brzkou porážku Němců:
„Ještě
pár měsíců, ještě půl roku, možná i rok, a hitlerovské Německo
musí pod tíhou svých zločinů padnout.“ 80 Tento výrok zřejmě vyjadřoval
Stalinovo chápání vojenské situace, které se brzy projevilo tím, že
úporně vyžadoval ofenzivu na všech frontách.
Moskevské oslavy – zejména Stalinovy projevy – se staly součástí velké
propagační kampaně šířené všemi tehdejšími dostupnými prostředky.
Vojenskou
přehlídku na Rudém náměstí natáčeli filmaři, avšak Stalinův
projev se nepodařilo zachytit. Rozhodli se tedy natočit jej v improvizovaném
studiu. Dne 15. listopadu v jednom ze sálů Velkého kremelského
paláce Stalin svůj projev zopakoval před kamerami.81 V prosinci pak přišel
do kin film pod názvem Přehlídka našich vojsk na Rudém náměstí v Moskvě
7. listopadu 1941, včetně Stalinova projevu. Během jednoho týdne od 4. do
11. prosince tento film pouze v Moskvě zhlédlo 200 000 diváků. Stovky
jeho kopií byly kromě toho rozeslány do dalších sovětských měst.82
V den, kdy Stalin opakoval svůj projev před kamerami, zahájila stále
ještě existující přesila wehrmachtu nový útok na Moskvu. Jeho postup
byl tak mohutný, že se Němci na několika místech dostali až k hranicím
hlavního města. Avšak Rudé armádě, posílené neustálým přílivem rezerv,
se podařilo Němce porazit. Ve chvíli, kdy Němci vyčerpali poslední rezervy
a museli se zastavit, Rudá armáda přešla z obrany do protiútoku. Počátkem
ledna 1942 pak nepřítele zatlačila na 100 až 250 kilometrů od
Moskvy. Bylo to pozoruhodné a dlouho očekávané vítězství.
Porážky roku 1942
Útočný postup sovětských vojsk u Moskvy spolu s úspěchy na ostatních
frontách se staly důvodem k optimismu všech antinacistických sil ve světě.
Tato vítězství však současně ukázala, že Rudá armáda stále ještě není
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
5 s talin ve válce 249
dostatečně silná a wehrmacht dosud neztratil svou převahu. Sovětská
vojska projevila vůli bojovat, nemohla však dosáhnout tak významných
úspěchů, jaké sovětské vedení očekávalo. Němci se mezitím úspěšně připravili
na protiofenzivu.
Dne 10. ledna 1942 dostaly jednotky Rudé armády dopis s hodnocením
dosavadních
operací a s určením budoucích úkolů. Tón a styl dopisů
napovídal,
že se na něm z valné části podílel Stalin. Obsahoval kritické
hodnocení pokusu o proražení německé obrany během prosincové protiofenzivy.
Jako nesprávné byly hodnoceny široce rozvinuté akce Rudé
armády podél celé fronty. „Útok může být úspěšný pouze tehdy, jestliže
vytvoříme na jednom úseku fronty převahu nad silami protivníka,“ stálo
v dopise. Druhá velká chyba spočívala v nedostatečném využitídělostřelectva.
„My často ženeme pěchotu do útoku proti obranné linii nepřítele
bez dělostřelectva, bez podpory dělostřelectvem, a pak si stěžujeme, že
pěchota proti dobře bráněnému a správně zakopanému nepříteli nepostupuje
[…] To je zločin, nikoli ofenziva – zločin vůči vlasti, vůči jednotkám,
které jsou nuceny přinášet nesmyslné oběti.“ 83 Vrchní velení
vyžadovalo, aby dělostřelectvo průběžně podporovalo všechny útočící
jednotky, nejen v přípravných fázích ofenzivy. Také zde byl kladen hlavní
důraz na to, aby se dělostřelecká palba soustředila tam, kam směřuje
jádro ofenzivy.
Byla to citlivá a důležitá zjištění o nebezpečí frontálních útoků, které
mají za následek velké ztráty, i o potřebě obratného soustřeďování
sil a jejich přesunů. Při plánování zimní kampaně roku 1942 však Stalinvlastní
varování ignoroval a naléhal na útok na všech úsecích fronty současně.
Chtěl rychlý, vítězný konec války, jak slíbil ve svém projevu k 7. listopadu
1941. Stejnou myšlenku opakoval i v tajných dokumentech.Tento
Stalinův předpoklad se zřejmě zakládal na zprávách rozvědky, které
dostával, že totiž Německo již vyčerpalo rezervy. Dne 6. listopadu ve svém
projevu tvrdil, že Německo ztratilo během čtyř měsíců války 4,5 milionu
vojáků, a v tomto duchu pokračovaly rovněž následující zprávy
rozvědky.
Informace z 1. března 1942 například uváděly německé oběti
v počtu
6,5 milionu.84 Tyto údaje, pěti- až šestinásobně zveličující skutečný
stav,
byly pravděpodobně výsledkem obvyklého sovětského systému
zkreslování
skutečnosti, v němž se vůdci říkalo jen to, co chtěl slyšet.
Plán letní kampaně, schválený v březnu 1942, předvídal posun k strategické
obraně a vytvoření rezerv pro příští ofenzivu. Stalin však tento
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
250 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS plán popřel rozkazy o přípravě současných dílčích operací v několika
směrech. „Po kritickém posouzení plánu akcí, přijatého pro léto 1942,
jsem nucen konstatovat, že jeho nejslabším článkem je rozhodnutí současně
se bránit i útočit,“ napsal maršál Vasilevskij po několika desetiletích.
85 Tento názor v historiografické literatuře ostatně převládá.
Během léta 1942 se plánovaly ofenzivy na Krymu, u Charkova, v centrálním
směru a u Leningradu. Stalin se na přípravě těchto operací intenzivně
podílel. Kromě otázek doplňování armády se jako obvykle
zabýval především výběrem velitelů schopných aktivních rozhodnutí.
Stalinův personální výběr také tentokrát svědčil o jeho nedostatečné
kvalifikaci
pro funkci nejvyššího velitele. Lva Zacharoviče Mechlise,
náčelníka
Hlavní politické správy Rudé armády, poslal na Krym jako
představitele
Moskvy. Tento bývalý Stalinův tajemník, funkcionář vůdci
přímo fanaticky oddaný, byl sice energický, rozhodný a bezúhonný,
armádním záležitostem však vůbec nerozuměl.
Velitelem Volchovského frontu u Leningradu Stalin jmenoval Vorošilova,
ačkoli ho předtím odvolal z Leningradského frontu kvůli nekompetenci.
Ten využil zvláštního vztahu s vůdcem a jmenování odmítl, což
Stalina rozzuřilo. Poté, 1. dubna 1942, přijalo politbyro na Stalinův příkaz
usnesení obsahující ostrou kritiku Vorošilova. Stalinovo vysvětlení
důvodu k odmítnutí tohoto rozkazu mělo Vorošilova evidentně uvést do
rozpaků. Bývalý lidový komisař obrany se údajně vyjádřil, že „Volchovský
front je obtížný“, a proto se obává, že by v této funkci selhal. V závěru
usnesení politbyra stálo: „1. Uznat, že se soudr. Vorošilov neosvědčil
ve funkci, do níž byl na frontě jmenován. 2. Vyslat soudr. Vorošilova,
aby konal armádní práci mimo frontovou linii.“ 86 Bylo to prázdné gesto,
neboť Vorošilov nebyl vykázán ze Stalinova nejužšího kruhu. Tato
rezoluce, s níž se seznámil široký okruh vrcholných funkcionářů, možná
měla spíš varovat ostatní.
Na velení Jihozápadního frontu si Stalin nemusel nijak zvlášť stěžovat.
Jeho velitel Timošenko a člen vojenské rady Chruščov navrhli útok
na Charkov v plném souladu s jeho tendencemi. Po střetu s námitkami
generálního štábu se Stalin rozhodl manévrovat. Ukrajinskou operaci
sice schválil, ale prohlásil ji za interní záležitost velitele frontu. Toto rozhodnutí
nic nezměnilo, Stalina však zbavilo odpovědnosti za výsledek.
Nedomyšlené plány na ofenzivu vedly k těžkým ztrátám a zhoršily
celkovou strategickou situaci. Jejím prvním signálem se stala porážka
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
5 s talin ve válce 251
na Krymu. Německá protiofenziva, zahájená 8. května 1942, porazila
sovětské
jednotky během dvanácti dní a zpečetila osud Sevastopolu,
který
byl osm měsíců obléhán. Této katastrofě nedokázalo zabránit ani
masové hrdinství. Poté co Němci uvolnili výrazné posily z jiných front,
město v červenci podlehlo. Podle svědectví šéfa administrativy Rady lidových
komisařů SSSR Čadajeva se Mechlis pokusil tuto záležitost vysvětlit
Stalinovi osobně, a tak čekal v předpokoji jeho pracovny. Čadajev
popsal situaci ve chvíli, kdy se Stalin objevil ve dveřích: „Mechlis vyskočil
ze židle: ,Buďte zdráv, soudruhu Staline! Dovolte mi podat vám hlášení.‘
Stalin chvíli mlčel, změřil si Mechlise pohledem od hlavy až k patě
a vztekle vykřikl: ,Jděte k čertu!‘ Pak se otočil a přibouchl za sebou dveře.
Mechlis pomalu svěsil ruce a celý zoufalý se otočil k oknu.“ 87
Příštího dne, 4. června 1942, Stalin podepsal směrnici nejvyššího
velení vojenským radám všech frontů a armád o příčinách porážky na
Krymu.
Styl této směrnice, která zdůrazňuje především okolnost, že
krymské ozbrojené síly byly poraženy navzdory značné početní převaze
nad nepřítelem, svědčí o tom, že je dílem samotného Stalina. Krymští
velitelé včetně Mechlise byli obviněni z nekompetentnosti a neschopnosti,
odvoláni ze svých funkcí a degradováni.88 Mechlis o Stalinovu přízeň
přesto nepřišel a pokračoval v dalších důležitých funkcích. Podle
Žukovova názoru Stalin potrestal viníky krymské katastrofy tak mírně
proto, „že si uvědomoval vlastní odpovědnost za ni“.89
Také snaha získat zpátky východoukrajinský Charkov měla plnou Stalinovu
podporu. Útok byl zahájen 12. května a zpočátku, jak se zdálo,
se vyvíjel slibně. Během několika dní se však situace změnila. Němci, od
nichž se očekával hlavní útok na Moskvu, přešli k rozhodujícímu úderu
právě na jihu. Timošenkovy nedomyšlené plány týkající se Charkova
německý záměr ještě usnadnily. Navzdory varování, že početná sovětská
vojska nyní riskují obklíčení, Stalin útok na Charkov odmítl odložit
a rozkázal tuto hrozbu odrazit. Po nějaké době se sice rozhodl ofenzivu
zdržet, bylo však příliš pozdě.90 Podle statistik generálního štábu Rudá
armáda v druhé bitvě o Charkov přišla o 277 000 vojáků – padlých, raněných
a zajatých.91 Strategická situace se tak opět zásadně změnila ve
prospěch Němců. Hitlerova vojska mohla nyní rychle postupovat jižním
směrem na Kavkaz a k Volze.
Odpovědnost za tuto porážku Stalin plně svedl na velení, třebaže nebylo
pokáráno tak tvrdě jako velitelé po krymském debaklu.92 Po několika
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
252 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS měsících, 24. září 1942, napsal Georgij Maximilianovič Malenkov, který
byl vyslán jako představitel vrchního velení na Stalingradský front (formovaný
především z Jihozápadního frontu), Stalinovi toto: „Pokud jde
o Timošenka […] Když jsem se nyní mohl podrobně seznámit s tím,
jak pracoval zde, mohu prohlásit, že Timošenko vypadá jako budižkničemu,
zcela lhostejný k osudu sovětské vlády i k osudu naší vlasti.“ 93
S ohledem na Malenkovovu opatrnost můžeme předpokládat, že vyjádřil
názor, o němž si byl jistý, že s ním vůdce bude souhlasit. Stalin si
stejně jako v Mechlisově případu Timošenka ponechal ve svém okolí,
nadále ho však pověřoval méně odpovědnými úkoly.
Obvinění generálů z pochybení a nedostatku rozhodnosti se stalo leitmotivem
Stalinových směrnic v roce 1942. Sami generálové však byli
jiného
názoru. Ten vyjádřili zcela otevřeně ve svých pamětech. Maršál
Konstantin Konstantinovič Rokossovskij například napsal, že příčinou
porážky v létě 1942 se stalo to, že vrchní velení neustále opakovalo chyby
z počátečního období války. Rozkazy, které vydávalo, neodpovídaly
situaci, „jen nahrávaly nepříteli“. Místo aby se vojska postupně stahovala
na dříve připravené linie (v létě 1942 k řece Donu), vrchní velení
vyžadovalo neustálý protiútok. Vojska spěšně posunovaná k Němcům,
„aniž měla čas se za pochodu soustředit, zahajovala dezorganizovaný
protiútok ve chvíli, kdy měl nepřítel v těchto podmínkách obrovskou
kvantitativní i kvalitativní převahu […] Vše probíhalo nikoli tak, jak
jsme se učili ve vojenských akademiích a na manévrech, nýbrž v rozporu
s veškerými zkušenostmi, jichž jsme nabyli během dvou předcházejících
válek.“ 94
Stalin, který chyby na straně vrchního velení neuznával, pokračoval
jako obvykle a vše připisoval zbabělosti, zradě a v nejlepším případě pak
nekompetentnosti
svých podřízených. Konečným projevem jeho logiky
byl známý rozkaz č. 227, vydaný 28. července 1942, právě ve chvíli, kdy
se německý postup na jihu zdál nezadržitelný. Stalin, který tento rozkaz
napsal nepochybně sám, se v něm vyjádřil mimořádně ostře: „Panikáři
a zbabělci musí být vyhubeni na místě.“ Velitelé, „kteří ustoupí z bojové
pozice bez rozkazu shora, jsou vlastizrádci“. Požadoval, aby byli velitelé
postaveni před soud, a to počínaje armádními veliteli, kteří se dopustili
svévolného ústupu. Na základě tohoto rozkazu se měly formovat
trestné prapory a roty, tedy útvary, do nichž by se zařazovali lidé, kteří
byli uvězněni, protože se provinili proti Stalinovu rozkazu o chování
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
5 s talin ve válce 253
vojáků. Tyto útvary se měly používat jako „kanónenfutr“ na počátku
útoků. Běžnou součástí armády se staly jednotky, jež měly bránit ústupu
a jejichž úkolem bylo „v případě paniky a zmateného ústupu částí divizí
panikáře a zbabělce na místě zastřelit“.95 Tyto jednotky byly zrušeny až
v říjnu 1944.
Boj proti „panikářům“, „zbabělcům“ a „sabotérům“ se stal ústředním
tématem Stalinovy válečné politiky během léta 1942, kdy strach a panika
byly skutečným problémem. V podmínkách těžkých bojů a dlouhodobých
porážek morálka armády nezbytně klesala. Avšak Stalinův
sklon spatřovat kořen všech potíží v sabotérech a škůdcích se stejně jako
v období teroru v ničem neopíral o realitu. Myšlenkový stav sovětských
vojáků tváří v tvář dobře organizované německé armádě byl pouze jedním
z mnoha faktorů ve spleti důvodů, proč Rudá armáda ustupovala.
Vojska neplnila rozkazy proto, že byly často špatně koncipované a nesplnitelné.
Tvrdá opatření na frontě nemohla zaručit vítězství, a tak jen
několik týdnů po vydání rozkazu č. 227 německá vojska postoupila až
ke Stalingradu.
Kromě odvolávání na zbabělost a vlastizradu měl Stalin ještě další vysvětlení
sovětských porážek, že totiž Hitler nebyl oslaben druhou frontou
v západní Evropě. V sovětském vedení se často s trpkostí hovořilo
o nerozhodnosti Spojenců, která působila frustraci. Po Stalinově velkém
nátlaku
prostřednictvím Molotovovy návštěvy ve Velké Británii a Spojených
státech v květnu a červnu 1942 Churchill a zejména pak Roosevelt
vyjádřili záměr otevřít druhou frontu na podzim. Tyto vágní sliby se
však s tím, jak se situace na všech frontách zhoršovala, zdály čím dál
iluzornějšími. Aby Churchill odmítnutí evropské fronty poněkud změkčil,
navštívil Stalina v Moskvě.96 Oba muži se tváří v tvář poprvé setkali
12. srpna 1942. Stalinova pozice během tohoto jednání byla v důsledku
četných porážek značně slabá. Vlastní neúspěchy v Severní Africe a ve
Středomoří poskytovaly Spojencům další argumenty k tomu, aby vylodění
ve Francii odmítali.
Nad Churchillovými důvody Stalin neskrýval podráždění. Během prvních
hodin jednání byla atmosféra mimořádně napjatá. Sovětský vůdce
váhání Spojenců zcela nediplomaticky znevážil a poradil jim, aby se
Němců nebáli. Churchill stejně nediplomaticky Stalinovi připomněl, že
Velká Británie bojovala s nacisty celý rok, čímž dal v podtextu najevo,
že Britové byli ve válce s Hitlerem již v době, kdy mu Stalin pomáhal
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
254 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS rozdělit
Polsko. S těmito výčitkami oba spojenečtí partneři, kteří se vzájemně
velice potřebovali, usedli k vážnému rozhovoru. Churchill, jenž
si taktiku jednání důkladně promyslel, po nepříjemných poznámkách
sdělil Stalinovi dobré zprávy, že se totiž vylodění amerických a britských
vojsk na severním pobřeží francouzské Afriky plánuje na tento podzim.
Stalin tuto příležitost pohotově využil ke smíření. Nový plán pochválil,
a tak rozhovor pokračoval klidněji. Stalin udělal přátelské gesto a pozval
Churchilla na poslední noc jeho pobytu v Moskvě, 15. srpna, do svého
kremelského bytu, kde strávili večer v družné zábavě.
Výsledek Churchillovy návštěvy byl jasný. Sovětský svaz mohl ve většině
případů s materiální pomocí Spojenců počítat. Stalin Churchillovi řekl,
že jeho země potřebuje především nákladní auta a hliník. Němci mohli
zatím pokračovat v bojích na východní frontě bez obav, že by významná
pomoc ze Západu přišla, a Rudá armáda měla v následujících měsících
dál trpět neúspěchy a porážkami. Na jihu Němci vtrhli do Stalingradu,
obsadili nejdůležitější zemědělské oblasti Donu i Kubáně a blížili se
k naftovým ložiskům Severního Kavkazu a Zakavkazska. Podle oficiálních
sovětských statistik ztratila Rudá armáda od ledna do října 1942
5,5 milionu vojáků, kteří padli, byli zraněni nebo zajati.97 Formování
nových útvarů spolu s hrdinstvím obránců Stalingradu a Kavkazu však
frontu postupně stabilizovalo. Svou roli sehrál také nedostatek vojáků
v německé armádě, protože se Hitler snažil řešit několik válečných
konfliktů současně. V troskách Stalingradu sovětské jednotky v tvrdém
boji německé divize drtily. Podle všech příznaků se opakovala situace
z konce roku 1941. Ostřelované německé vojsko nemohlo útočit, a tak
Rudá armáda i přes těžké ztráty dostala příležitost chopit se iniciativy.
Šlo pouze o to, jak a kdy protiúder zahájit.
Stalingrad a Kursk
K protiúderu došlo u Stalingradu. Toto slavné sovětské vítězství se
stalo vrcholem hrdinného úsilí i obrovských obětí celé země. Ukázalo
se, že se z minulých porážek konečně poučil také Stalin. Dobře připravený
sovětský útok u města nesoucího jeho jméno začal 19. listopadu
1942. Po několika dnech byla německá vojska, čítající 330 000 mužů ve
Stalingradu pod velením generála (již brzy polního maršála) Friedricha
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
5 s talin ve válce 255
Pauluse, obklíčena. Po marných německých pokusech blokádu prorazit
2. února 1943 sovětské síly konečně přinutily nepřítele kapitulovat.
Tato zdlouhavá bitva stála Němce statisíce vojáků a důstojníků. Více než
90 000 jich včetně Pauluse bylo zajato. Vítězství u Stalingradu znamenalo
v průběhu války zásadní zvrat.
Přes tento impozantní triumf Stalin i nadále jednal obezřetně. Při plánování
nové kampaně se sovětské nejvyšší velení snažilo síly příliš netříštit.
Hlavní protiúder soustředilo jihozápadním směrem, kde už nepřítel
utrpěl velké ztráty a byl ve značné míře dezorganizován. Stalin doufal,
že se mu podaří zopakovat stalingradský úspěch, a proto vydal v lednu
1943 příkaz k obklíčení německých sil, které ustupovaly ze Severního
Kavkazu. Protiofenzivy ve směru na Voroněž a Charkov začaly slibně.A
18. ledna 1943 Rudá armáda na severním konci dlouhé sovětsko-
-německé
frontové linie konečně prolomila blokádu Leningradu, takže
bylo
město opět dostupné ze středního Ruska po souši. Osvobození
dlouho
trpícího historického hlavního města mělo obrovský symbolický
a emocionální význam.
Uprostřed oslav soudruzi spěchali, aby Stalina korunovali vítěznými
vavříny. Dne 19. ledna 1943 náčelník generálního štábu Vasilevskij na
Voroněžském frontu spolu s veliteli frontu poslali šifrovanou zprávu
do Moskvy Molotovovi, Berijovi a Malenkovovi. Navrhovali, že by si
Stalin v souvislosti s „bezpříkladnými úspěchy našich vojsk na frontách“
zasloužil titul „generalissimus Sovětského svazu“. Tento telegram charakterizoval
Stalina jako „organizátora našich vítězství, génia a velkého
vojevůdce“.
Členové nejvyššího vedení, kteří tuto iniciativu pravděpodobně zdola
podnítili, takovou myšlenku s nadšením přivítali. Dne 23. ledna Molotov,
Berija, Malenkov a Mikojan odpovídající návrh podepsali a předložili
politbyru. Tato listina však odešla do archivu.98 Stalin musel cítit,
že jeho povýšení do funkce generalissima je předčasné, neboť nehledě
na povzbuzující úspěchy zůstávala situace na frontě těžká. Statisíce
sovětských rodin stále dostávaly strašné zprávy, že jejich milovaný v boji
padl. Stalin titul generalissima nakonec získal, ale později, až po definitivním
vítězství v roce 1945. Zatím se odhodlal přijmout hodnost maršála
s nárameníky vyšívanými zlatem. Rozhodnutí o povýšení do této
hodnosti bylo uveřejněno 7. března 1943. Ještě předtím, v lednu a únoru,
získali maršálské epolety Žukov a Vasilevskij.
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
256 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS Hodnost maršála byla pro tuto chvíli více než dostačující. Události na
frontě brzy ukázaly, že Rudá armáda si před dalšími porážkami dosud
není jistá. Významným vítězstvím se stalo osvobození Severního Kavkazu,
Stavropolského a Krasnodarského kraje. Na straně druhé se však
Rudé armádě v těchto oblastech nedařilo německé oddíly obklíčit. Aby
si nepřítel uchoval dostatek sil, ustoupil do Donbasu, do nížin Kubáně
a na Tamanský poloostrov. Sovětská vojska slavila úspěchy počátkem
roku 1943 v postupu Voroněžského, Brjanského a Jihozápadního frontu.
Voroněž
byla osvobozena v lednu, Kursk, Belgorod a Charkov v únoru.
Brzy se však situace opět změnila ve prospěch Němců. Jedním z důvodů
této změny se stala chybná rozhodnutí sovětského nejvyššího velení.
Rudá
armáda útočila po celé délce fronty, avšak nepřítel, který tajně
soustřeďoval síly na strategických bodech, byl schopen protiofenzivy.
V březnu znovu obsadil Charkov a Belgorod. Rudá armáda dosáhla poměrně
slušných úspěchů na západní frontě, avšak její únorové a březnové
úsilí na severozápadě bylo neúspěšné.
V dubnu až červnu 1943 nastalo na sovětsko-německé frontě strategické
uklidnění,
neboť se obě strany připravovaly na letní kampaň. Jak je zřejmé
z pamětí sovětských armádních velitelů, nikdo nepochyboval o tom,
že Němci v létě zaútočí na Kurský oblouk. Útoky z bočních stran mohl
wehrmacht obklíčit a zničit velkou část sovětského vojska na výběžku
a převzít strategickou iniciativu. Němci věděli, že pokud Kurský oblouk
nezničí, budou čelit vážnému nebezpečí. Otevřenou zůstávala otázka,
zda Němci vůbec zaútočí. Stalin se rozhodl proti předběžné ofenzivě,
dával přednost střetu s nepřítelem z dobře připravené obranné pozice,
neboť doufal, že Rudá armáda německá vojska porazí, a to jí umožní
získat pozici, z níž budou k útoku mnohem výhodnější podmínky.
Rozhodnutí o přechodu k obraně svědčilo o pozitivních změnách
ve Stalinově myšlení, vyplývajících z válečných zkušeností. Zatímco dříve
dával přednost rozsáhlým rychlým útokům, než nepřítel stačí vytvořit
novou formaci, nyní začal chápat, že je nutno vyčkávat, plánovat
a připravovat se. Vyčkávat pro něho nebylo snadné. Rozvědka podala
v květnu dvakrát zprávu, že Němci brzy zaútočí. Sovětská vojska byla
v nejvyšší pohotovosti, ale pokaždé šlo o falešný poplach. Podle generála
Vasilevského se Stalin v obou případech klonil k nutnosti preventivního
útoku. „Nám, Žukovovi, mně a Antonovovi, dalo hodně práce
ho přesvědčit, abychom to nedělali,“ napsal Vasilevskij.100 Přišel červen,
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
5 s talin ve válce 257
ale Němci dosud nezaútočili. Stalin byl neklidný a znovu začal uvažovat
o možnosti preventivního útoku. Také tentokrát však uposlechl své
generály, že je výhodnější vyčkat, až zaútočí nepřítel.
Generálové měli pravdu. Bitva o Kursk začala 5. července 1943 a pokračovala
do 23. srpna. Na obou stranách bojovaly obrovské síly, celkem
více než 4 miliony vojáků. Byla to rovněž největší tanková bitva,
v níž měla sovětská strana oproti německé dvojnásobek vojáků i tanků.
Nacističtí velitelé dosud doufali, že díky lepší organizaci armády
a modernější
technice, zejména tankům Tiger a Panther, znovu zvítězí.
Tyto
úvahy nebyly zcela neopodstatněné, tentokrát se však Němcům
postavila armáda nejen kvantitativně významná, ale také kvalitativně
vyspělejší. Po týdnu krutých bojů v obraně přešla Rudá armáda do
protiútoku.
Na vrcholu tohoto protiútoku počátkem srpna Stalin poprvé a také
naposled navštívil frontu. V časných ranních hodinách 2. srpna nastoupil
do zvláštního vlaku maskovaného jako nákladní, který zastavil nedaleko
jeho dači. K návštěvě byla vybrána část fronty nejblíže Moskvě,
rževsko-vjazemský výběžek, místo, kde se připravovala útočná operace.
Po příjezdu na nejbližší zastávku pokračoval Stalin s doprovodem
autem. Ve dnech 3. a 4. srpna navštívil velení každého frontu a sešel
se s veliteli plánujícími ofenzivu. Zde se dozvěděl, že sovětská vojska
osvobodila
Orel a Belgorod. Stalin zatelefonoval do Moskvy a přikázal
připravit na počest tohoto vítězství dělostřeleckou salvu. Návštěvníci
povečeřeli ve vlaku a 5. srpna odjeli do Moskvy, kde se Stalin vrátil do
své kremelské pracovny.101
Stalin nerad cestoval i v mírových dobách, proto z Moskvy odjížděl
jedině na dovolenou. Oficiálně provedl inspekci příprav smolenské ofenzivní
operace. Z vojenského hlediska to však nutné nebylo a jeho návštěva
taky nezabránila neúspěchu. Skutečným důvodem této cesty bylo
pouze to, aby se ukázal. Vůdce válčící země musel projevit solidaritu
s armádou a ochotu sdílet její strádání. Během prvního období války,
kdy byla sama Moskva součástí frontové linie, měla Stalinova přítomnost
ve městě v době největšího ohrožení nesmírný politický význam, neboť
svou podporu mohl demonstrovat především tím, že zůstal na místě.
Stalin musel chápat, že i když se válka obrátila k lepšímu, je důležité
vyjadřovat solidaritu, aby si udržel pověst angažovaného a soucitného
vůdce.
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
258 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS Stalinovi se ovšem podařilo svou jedinou návštěvu na frontě vydávat
za rutinu. Během léta 1943 vedl živou korespondenci s Rooseveltema
Churchillem. V odpověď na spojenecké rozhodnutí neotevřít v roce
1943 druhou frontu v severní Francii Stalin odmítl účast na setkánívrcholných
představitelů a v písemném styku s nimi byl čím dál zdrženlivější.
Vysvětloval to tím, že je příliš zaměstnán řízením vojsk. Počátkem
srpna napsal svým koaličním partnerům toto: „Právě jsem se vrátil z fronty
[…] Musím nyní zajíždět k vojskům častěji než obvykle.“ – „Byl jsem
nucen osobně strávit víc času na různých úsecích fronty a všechno ostatní
podřizovat bojovým potřebám.“ 102
Po návratu ze západní fronty Stalin opět obrátil pozornost k vývoji
situace na jihu, kde dosud pokračovala kurská útočná operace. Bitva
o Kursk zmařila veškeré naděje na německé vítězství, většina nacistických
sil však obklíčení unikla a stáhla se do připravených obranných
linií.
Sovětské nejvyšší velení na základě těchto úspěchů zorganizovalo
útočné akce na Ukrajině, Krymu a v centrálním směru. Německá vojska
přešla k strategické obraně a zmohla se pouze na občasné protiútoky.
K nejvýznamnějším událostem docházelo na jižním okraji sovětsko-německé
fronty. V září se Rudé armádě podařilo ovládnout německé předmostí
na pravém břehu Dněpru. Ve stejné době byla hitlerovská vojska vytlačena
z ekonomicky důležité Doněcké pánve a jižněji z Novorossijskui
z Tamanského poloostrova. V noci na 6. listopad Rudá armáda osvobodila
ukrajinské hlavní město Kyjev. Na podzim 1943 německá armáda
již nebyla schopna rozsáhlejších útoků. Rudá armáda pokročila o šest
set kilometrů na jih a o tři sta kilometrů na západ, avšak těchto pozoruhodných
vítězství ve střetech se stále ještě silným nepřítelem dosáhla
za cenu značných obětí. Kromě toho mnohé úkoly zadané sovětským
velením nebyly splněny. V západním a severozápadním směru sovětská
vojska pokračovala pomalu. Pokus osvobodit Krym se nezdařil a nelítostné
protiútoky wehrmachtu znemožňovaly vytlačit nacisty z východní
Ukrajiny, protože Němci se obratně vyhýbali rozhodným úderům.
Zopakovat
úspěch stalingradské operace obklíčením a likvidací nepřátelských
jednotek se Rudé armádě nepodařilo. Tato krvavá válka tedy
ještě neměla skončit.
Britská a americká vojska v roce 1943 rovněž postupovala. Porazila velká
uskupení německých jednotek v Severní Africe i na Sicílii a obsadila
jižní část Apeninského poloostrova, kde padl Mussoliniho fašistický
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
5 s talin ve válce 259
režim, takže Itálie přestala válčit. Spojenci dosáhli úspěchů rovněž v bojích
proti Japonsku, německé ponorkové loďstvo utrpělo značné ztráty
v Atlantiku, čímž se přeprava zásob a jednotek ze Spojených států stala
bezpečnější. Spojenecké nálety na Německo byly čím dál ničivější.
Britové a Američané se už neobávali, že Sovětský svaz neunese tíhu
války
a kapituluje, a to jim umožnilo vést válku s menším vypětím vlastních sil.
Myšlenka postupu přes Balkán se kromě toho jevila jako reálná alternativa
k otevření druhé fronty v severní Francii. Churchill dával
přednost
balkánské variantě, zatímco Roosevelt, vycházející z amerických zájmů,
se držel své původní varianty vylodění na francouzském pobřeží.
Pro Stalina zůstávalo otevření druhé fronty jednou z priorit ve vztahu
k Spojencům. Zatímco chtěl pochopitelně úlevu pro svou zničenou
a vyčerpanou zemi, spatřoval v druhé frontě rovněž otázku politické
prestiže,
znamení, že patří k Velké trojce. Proto nepřekvapuje, že když
se v červnu 1943 dozvěděl o Churchillově a Rooseveltově plánu odložit
otevření fronty v severní Francii na příští rok, reagoval ledově. „Jsem
nucen Vás informovat,“ napsal svým partnerům 24. června, „že zde nejde
o zklamání sovětské vlády, ale o zachování její důvěry k Spojencům,
která je vystavena vážným zkouškám.“ 103 V srpnu byl sovětský velvyslanec,
jenž měl dobré vztahy s britskými vládními orgány, z Londýna demonstrativně
odvolán. Spojenci však rozhodně nechtěli vztahy zcela
zničit. Vyplývalo to z rozhodnutí, které brzy následovalo – po sporných
jednáních se poprvé sejít tváří v tvář jako Velká trojka. V listopadu 1943
se Spojenci sešli v Teheránu, jak navrhl Stalin. Rooseveltův a Churchillův
ústupek do jisté míry uvolnil napětí, jež vzniklo jejich rozhodnutím
o odložení invaze.
Stalin tentokrát poprvé za léta své funkce v čele státu vycestoval za
hranice Sovětského svazu, ač ne příliš daleko. Po jízdě vlakem do Baku
podnikl do íránského hlavního města krátký let. Pokud je nám známo,
byla to Stalinova první i poslední cesta letadlem a on z ní měl strach.
Podle pamětí generála Sergeje Matvějeviče Štěmenka, který Stalina
na cestě doprovázel, vznikl problém na letišti v Baku. Stalin odmítl letět
letadlem, jež měl řídit vysoce postavený člen sovětského letectva,
generál
Golovanov, a raději dal přednost méně významnému pilotovi.„
Generálplukovníci málokdy řídí letadla, radši poletíme s plukovníkem,“
rozhodl Stalin. Golovanov tuto epizodu kategoricky popírá, přiznává
však, že Stalin chtěl projednat plán letu do všech podrobností
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
260 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS ještě v Moskvě. Ve svých požadavcích přikázal Golovanovovi, aby pilotovy
schopnosti prověřil.105 Stalin tento let zřejmě těžce snášel. Během
setkání s britským velvyslancem Archibaldem Kerrem a americkým velvyslancem
Harrimanem se v září 1944 svěřil, že ho po cestě ve velké výšce
do Íránu ještě dva týdny bolelo v uších.106
Teheránská konference začala 28. listopadu 1943. Bylo to Stalinovo
třetí osobní setkání s Churchillem a první s Rooseveltem. Osobní setkání
s Rooseveltem mělo mimořádný význam. Stalin věděl, že američtí
a britští vedoucí činitelé nemají na všechno stejný názor a že se rozcházejí
v otázce otevření druhé fronty v severní Francii. Roosevelt a Stalin
tuto druhou frontu obhajovali, i když každý z jiného důvodu. Stalin měl
v ruce dvě dobré karty: vítězství Rudé armády a slib vstoupit po porážce
Hitlera do války s Japonskem. Roosevelt byl motivován kromě snahy
dlouhodobě udržet dobré vztahy se Sovětským svazem a zajistit si jeho
pomoc proti Japonsku také obavami z možnosti hlubšího proniknutí
Rudé
armády do západní Evropy. Výsledkem Teheránské konference byl
příslib, že Spojené státy a Velká Británie otevřou druhou frontu v severní
Francii v květnu 1944. Jednalo se také o budoucí sovětské účasti ve
válce proti Japonsku, o vytvoření poválečného mezinárodního bezpečnostního
systému, o hranicích poválečného Polska i o dalších otázkách.
Stalin neměl důvod, aby si na setkání s oběma Spojenci stěžoval.
Vítězství a pomsta
Úspěchy Spojenců v roce 1943 již nenechávaly nikoho na pochybách, že
Německo válku prohraje. Jenže kdy? Kolik životů ještě padne za oběť,
než se tak stane? Stalin se po své trpké zkušenosti z minulých let už
nesnažil stanovit žádné časové plány pádu říše. Němci se zoufale bránili.
Houževnatě se drželi obranných pozic a občas se pokoušeli o protiútok.
Rudá armáda mezitím pokračovala kupředu, tu rychleji, tu pomaleji.
Obě strany utrpěly obrovské ztráty.
Během prvních pěti měsíců roku 1944 Rudá armáda dosáhla pozoruhodných
vítězství na obou koncích obrovské sovětsko-německé fronty,
na Ukrajině a u Leningradu. V krutých bojích postoupila o stovky kilometrů,
v řadě míst se dostala dokonce za sovětskou hranici do Rumunska.
V centru východní fronty však Němci zůstávali nezdolní. Léto 1944 pro-
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
5 s talin ve válce 261
bíhalo pro Rudou armádu ve znamení likvidace právě střední skupiny
nepřátelských vojsk. Dobře a tajně připravená operace v Bělorusku
byla jednou z nejvýznamnějších během celé války. Znamenala porážku
obrovských sil wehrmachtu.
Stalin k oslavě svého triumfu nařídil připravit působivou propagandistickou
kampaň. Od rána 17. července pochodoval centrem Moskvy
zástup více než 57 000 německých válečných zajatců s generály a důstojníky
v prvních řadách. Večer je naložili do vlaků a poslali do zajateckých
táborů. Ulice města lemovaly davy Moskvanů, kteří si tuto mimořádnou
podívanou nenechali ujít. „Když kolona válečných zajatců procházela,“
hlásil Berija Stalinovi, „obyvatelstvo se chovalo ukázněně.“ Popsal
vůdci výkřiky, které zaznívaly: „Ozýval se bezpočet nadšených výkřiků
a pozdravů k poctě Rudé armády a našeho nejvyššího velitele,“ jakož
i „protifašistická volání ,Smrt Hitlerovi‘, ,Smrt fašismu‘, ,Ať ti lumpové
chcípnou‘ atd. Když kolona prošla, ulice příznačně umyly mycí vozy.“ 107
Dne 16. srpna se podobná akce konala rovněž v Kyjevě.108
Tento ponižující pochod německých zajatců symbolizoval blížící se
konec nacismu. Dne 6. června 1944 se britské, americké a další spojenecké
jednotky vylodily na březích Normandie. Pod náporem Rudé armády
v roce 1944 kapitulovali spojenci Německa – Rumunsko a Finsko.
Vojska Rudé armády osvobodila celé sovětské území, vyhnala hitlerovská
vojska z podstatné části východní Evropy i Balkánu a přiblížila se
k německým hranicím.
Tato rozhodující vítězství byla výsledkem především sovětské vojenské
a ekonomické převahy, jíž tato ohromná země dosáhla nesmírným
úsilím a za cenu velkých obětí. V červnu 1944 sovětské vojenské síly překročily
počet 11 milionů osob. Celková aktiva Rudé armády obnášela
8,6 milionu příslušníků polního vojska, asi 100 000 minometů a děl,
8 000 tanků a samohybných děl a 13 000 bojových letounů. Pokud jde
o poměr sil co do bojujících vojáků podél sovětsko-německé fronty,
ten činil 1,5 : 1 ve prospěch Rudé
armády, u obsluhy minometů a děl
to bylo 1,7 : 1 a u bojových letounů 4,2 : 1. Obě strany si byly přibližně
rovny, pokud šlo o tanky.109 Dále měla sovětská strana významné zálohy,
zatímco kapacita říše a jejích spojenců se každým dnem zmenšovala.
Sebedůvěra Rudé armády a jejích velitelů vedených Stalinem narůstala,
podporovaná bohatstvím vlastních zdrojů a zkušenostmi, jichž nabyla
během let katastrof a konečně i vítězství.
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
262 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS Pro Stalina zůstávalo prvořadým úkolem vedení armády a pokračující
nárůst osobní moci. Osvobozená území jeho země ovšem byla
v troskách
a vyžadovala znovuvybudování. Nacisté vyhubili miliony sovětskýchcivilistů,
především však Židů. Četná města a mnohé vesnice
přišly
o všechny obyvatele.110 Obrázek o stavu území, které bylo obsazeno
Němci, poskytuje dopis, který Stalinovi poslal 1. července 1944
velitel
Běloruska: „Ve Vitebsku zůstalo 800 lidí; před válkou jich tam
žilo 211 000 […] Žlobin byl naprosto zničen. Zůstalo jen pár dřevěných
stavení a trosky tří kamenných domků. Město je bez obyvatel.“ 111
Kromě překonání fyzické destrukce znamenalo osvobození sovětskýchúzemí
pro vedení státu nové politické problémy. Desítky milionů lidí
žily pod nacistickou okupací různě dlouhé období – od několika týdnů
až po tři roky. Mnozí z nich s Němci kolaborovali buď z donucení, nebo
z vlastního přesvědčení. Mnozí uprchli k prosovětským partyzánům nebo
jim ze všech svých sil pomáhali. Většina se však prostě jen snažila
v nových podmínkách přežít. Stalin necítil odpovědnost za utrpení
sovětských
obyvatel, kteří, řečeno sovětským byrokratickým jazykem,
„žili na okupovaném území“. Za „podezřelého“ byl kromě vojáků, kteří
se dostali do německého zajetí, pokládán také každý žijící na okupovaném
území. Součástí opětovného začlenění osvobozených území do
Sovětského svazu muselo být očištění od nákazy okupace, přičemž známými
prostředky této očisty se opět staly masové represe. Podporování
nepřítele se nyní stalo trestným činem. Stalin byl tvrdý a neznal slitování.
Dne 28. prosince 1943 mu Berija předal materiál o etnických Němcích
na Ukrajině, takzvaných Volksdeutsche. Berija o nich tvrdil, že byli
během okupace privilegovanou oporou nacistů. Stalin poté vydal rozkaz:
„Všechny zatknout, držet ve zvláštním táboře pod mimořádným
dohledem a využít k pracím.“ 112
Když válka postupně slábla, stalinské represe nabyly novou podobu:
kolektivní odpovědnost za kolaboraci s okupanty. Tento princip se
projevil hromadnými deportacemi mnoha sovětských etnických skupin.
Koncem roku 1943 a v první polovině roku 1944 byla násilně přesídlena
řada z nich: Kalmykové, určité etnické skupiny ze Severního Kavkazu
(Čečeni, Inguši, Karačajevci, Balkarci) a krymští Tataři, jakož i všichni
Bulhaři, Řekové a Arméni žijící na Krymu. Stalinův příkaz vysídlit
tyto skupiny byl částečně motivován skutečnými důkazy o kolaboraci
a nedostatku loajality s mobilizačním úsilím vlády během války, zejmé-
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
5 s talin ve válce 263
na tím, že se jejich členové vyhýbali povinnosti narukovat do armády.113
Tento princip kolektivní odpovědnosti a potrestání měl však mnohem
hlubší důvody. Ještě před válkou měla vláda problémy se začleněním
mnoha těchto etnik do sovětské společnosti. Válka jen potvrdila, že tento
úkol nebyl dokončen. Jejich vysídlení do vzdálených oblastí Sovětského
svazu proto ve Stalinových představách znamenalo vyřešení této otázky
jednou provždy. Vůdce pokládal za nutné přemístit celé skupiny spojené
společným původem a dědictvím. Pokud by část z nich zůstala na
původních místech, ostatní by to podněcovalo prchnout z exilu a vrátit
se domů. V případě krymských Tatarů měl Stalin patrně obavy z jejich
blízkosti Turecku, které podezíral z potenciálního nepřátelství. Nikoli
náhodou došlo během deportací etnických skupin v polovině roku 1944
k čistce v pohraničních oblastech Gruzie. Z nich byli vysídleni Turci,
Kurdové a některé další etnické menšiny, v nichž sovětská moc spatřovala
živnou půdu pro turecký vliv a špionáž. Všechna tato vyhošťování
v podstatě znamenala pokračování dlouhodobé Stalinovy předválečné
politiky preventivních etnických čistek. Argumenty, které poskytla válka,
však masovost a rozhodnost výrazně usnadňovaly. Nelidskost každé
války totiž různé nelidské činy ospravedlňuje.
Deportace z let 1943–1944 se týkaly více než milionu lidí. Tak obrovská
akce vyžadovala značný počet vojenských operací s použitím velkého
počtu vojáků a pracovníků státní bezpečnosti. Stalin měl v rozhodování
o osudu celých národů poslední slovo. O průběhu deportací
dostával pravidelné informace, které jsou dnes přístupné historikům
v takzvaném
„speciálním Stalinově svazku“ mezi materiály NKVD.114
Deportace
Čečenů a Ingušů byla mimořádně početná (přibližně půl milionu),
a proto
i mimořádně složitá a obtížná. Berija kvůli tomu odjel
na Severní Kavkaz, aby na akci osobně dohlížel. Dne 17. února 1944
Stalinovi telegrafoval, že přípravná etapa operace skončila.115 Z jeho
telegramu vyplývá, že se sovětské vedení nejvíce obávalo „incidentů“ –
odporu deportovaných. Z těchto důvodů byl při akci použit prvek
překvapení.
Vojska, v konkrétních místech soustředěná pod záminkou
cvičných manévrů, preventivně
pozatýkala nejaktivnější členy komunit.
Stalin, který přípravu operace sledoval, Berijovi zřejmě poradil, aby se
nespoléhal jen na „čekisty a vojenské operace“, ale aby se rovněž pokusil
rozbít solidaritu mezi deportovanými. V telegramu z 22. února Berija
Stalinovi hlásil, že tyto „instrukce“ provedl. Pozval si vrcholné čečenské
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
264 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS a ingušské funkcionáře,
které požádal o spolupráci, aby deportace proběhla
bez „výtržností“.
Pro uklidnění lidí, informoval Berija Stalina,
získal také představitele církve a další místní autority. Odměnou za tuto
pomoc jim slíbil určitá privilegia v místě exilu včetně větších přídělů
potravin a možnosti vzít si s sebou majetek. „Předpokládám, že vysídlení
Čečenů a Ingušů proběhne úspěšně,“ hlásil.116 Následujícího dne,
23. února, popsal
začátek operace a hrdě dodal: „Došlo k šesti pokusům
o odpor jednotlivců, které byly potlačeny zatčením nebo použitím
zbraně.“ 117 Stalin se mohl uklidnit, neboť se ujistil, že úkol je ve správných
rukou.
Jako mnoho Stalinových politických nástrojů byly také represálie
proti
skutečným i domnělým kolaborantům dvojsečnou zbraní. Po mimořádné
krutosti války tyto pokusy využít touhu po pomstě proti kolaborantům
oslabovaly morálku armády a vyvolávaly krutost a zvůli.
Různé
incidenty
sloužily jako příklady nebezpečí spontánních nepokojů,jež
nastanou, budou-
li miliony mladých mužů vrženy do brutální
války.
Projevy hrdinstvía
sebeobětování
existovaly těsně vedle projevůnejnižších
lidských pudů,
stejně jako se smysl pro povinnost, soucita
slušnost
objevovaly
vedle kriminality a zloby. V armádě sloužily a bojovaly
všechny typy lidí,
včetně
zločinců propuštěných z pracovních
táborů.
Dokumenty z roku
1944 ukazují, že Stalin měl pravidelné informace
o
zločinech,
jichž se dopouštěli vojáci na pokojném civilním obyvatelstvu
osvobozených
území.
Koncem července ho Berija informoval
o zatčení skupiny vojáků a mladých důstojníků z jednotky pro opravu
tanků, kteří se opíjeli, rabovali obydlí místních obyvatel a znásilňovali
ženy.118 V podobném hlášení
z konce září informoval Berija Stalina o znásilňování
žen příslušníky Rudé armády na Krymu. Kromě toho uváděl
případy lupičství a ozbrojených střetů s místní policií.119 Souhrnné zprávy
o kriminálních činech, jichž se dopustili příslušníci armády v září, říjnu
a prosinci, popisují rovněž krádeže, znásilňování, a dokonce i vraždy
jak na územích vzdálených od fronty, tak i v její blízkosti.120 To vše
postihlo sovětské občany na sovětském území.
Situace se výrazně zhoršila, jakmile armáda vstoupila na cizí území,
zejména do Německa. Pomstychtivost vůči Němcům, pečlivě pěstovaná
sovětskou válečnou propagandou, nebyla jediným důvodem vysoké
kriminality – krádeží, vraždění a znásilňování – páchané sovětskými
vojáky
a důstojníky na civilním obyvatelstvu. Zvěrstva nacistů v Sovět-
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
5 s talin ve válce 265
ském svazu, nesmírné krutosti války, nízká kulturní úroveň a kriminální
minulost některých příslušníků Rudé armády i pokles kázně v bojových
podmínkách – to vše může bouři násilí vysvětlit, nikoli však omluvit.121
Stalin byl o chování své armády informován. Dne 17. března 1945 zaslal
Berija jemu a Molotovovi zprávu o znásilňování německých žen a jejich
následných sebevraždách ve Východním Prusku.122 Se zpřístupněním
archivních materiálů z této doby počet známých případů tohoto druhu
stále narůstá. O Stalinově reakci na násilí páchané vojáky na civilním
obyvatelstvu jasně svědčí jeho konflikt s jugoslávským vedením. Když
koncem roku 1944 Rudá armáda došla na území Jugoslávie a spolu
s místními jednotkami zemi osvobodila, příslušníci sovětské armády
spáchali
značné množství kriminálních činů. Podle svědectví předního
jugoslávského komunistického politika a spisovatele Milovana Djilase
došlo k více než stu případů znásilnění a vražd žen a k více než tisíci
loupeží.
Znepokojené jugoslávské vedení se obrátilo na velení Rudé
armády, dočkalo se však tvrdého odmítnutí. Jugoslávci byli obviněni
z pomluv.
Když tato záležitost dospěla až ke Stalinovi, svých vojáků se
zastal a Jugoslávce tvrdě politicky obvinil. Když si později uvědomil, že
je třeba tento konflikt zklidnit, během jedné večeře na své dače v dubnu
1945 smířlivě vysvětloval Djilasovi:
Představte si člověka, který projde boji od Stalingradu do Bělehradu – tisíce
kilometrů přes svou zpustošenou zemi, vidí umírat své kamarády i nejbližší!
Může snad takový člověk reagovat normálně? A co je špatného na tom, když
si po takových hrůzách zašpásuje s nějakou ženou? Vy jste si představovali,
že je Rudá armáda ideální. Není ideální a nebyla by, ani kdyby v ní nepůsobilo
určité procento kriminálních živlů – otevřeli jsme věznice a všechny
zločince vzali do armády […] Vojáka je třeba chápat. A Rudá armáda
není ideální. Důležité bylo, aby porazila Němce – a ona je skutečně poráží.
Všechno ostatní je druhotné.123
Jestliže Stalin dával najevo takový přístup k zločinům spáchaným na území
spojeneckého státu, v němž vládli komunisté loajální vůči Moskvě,
sotva překvapuje, že neměl potřebu činit skutečná opatření, aby zabránil
znásilňování v Německu. Jak uvažoval, bylo zřejmé. Zajímaly ho jedině
vojenské úspěchy armády. Pokud si jeho vojáci vynahrazovali válečné
útrapy na úkor civilního obyvatelstva nepřítele, nevadilo mu to. Ani se
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
266 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS nijak zvlášť neobával výtek ze strany západních Spojenců. Poznámky,
které prohodil prezident Roosevelt 4. února 1945 před konferencí v Jaltě,
pravděpodobně jeho pozornosti neunikly. To dokládá přepis rozhovorů:
„Roosevelt prohlašuje, že když nyní viděl na Krymu ty nesmyslné
škody, které napáchali Němci, chtěl by zničit dvojnásobek Němců, než
se podařilo dosud. Určitě musíme odstranit 50 000 pruských důstojníků.
Roosevelt si pamatuje, jak maršál Stalin navrhl v Teheránu přípitek
na zničení 50 000 pruských důstojníků. Byl to výborný přípitek.“ 124
V té chvíli se však Stalin musel rozhodnout. „Neslušné chování k ženám“,
které chápal jako odměnu za bojové úspěchy, se stávalo čím dál
větším problémem. Kriminální činy sovětských vojáků začínaly sloužit
nacistům k propagandistickým účelům a podporovaly odpor Němců
k Rudé
armádě, nikoli však k západním Spojencům. V předvečer rozhodující
bitvy o Berlín vyslal armádě jasný politický signál. Dne 14. dubna
1945 uveřejnila Pravda sžíravou kritiku díla známého sovětského spisovatele
a publicisty Ilji Grigorjeviče Erenburga, který se proslavil četnými
zuřivými výzvami k zabíjení Němců. Tyto výzvy, které byly v naprostém
souladu se sovětskou propagandou, se náhle staly nemístnými.Pravda
obsáhle vysvětlovala, že neexistuje jednotné Německo, že se všichni Němci
nechovají stejně a že se mnozí z nich – časem čím dál víc – odvracejí
od nacismu, a dokonce proti němu bojují. Styl tohoto článku prozrazoval
Stalinovo autorství, určité úryvky pravděpodobně napsal vlastní
rukou.
Politický postoj, a nadto zavedení trestů za přečiny sovětských vojáků
zlepšily situaci jen nepatrně. Násilí vůči civilistům v sovětské okupační
zóně Německa pokračovalo dokonce i po skončení bojů. V létě
1945 rozmach násilí znepokojil vrchního velitele sovětských okupačních
vojskmaršála
Žukova natolik, že vydával rozkazy požadující skoncovat
s „rabováním, násilím a zvůlí vůči místnímu obyvatelstvu“. Protože tyto
požadavky příliš nepomohly, počátkem září vydal Žukov přísnější rozkaz.
Konstatoval, že „kriminalita příslušníků armády v poslední době
výrazně stoupla“, a proto nařídil, aby byli vojáci drženi na ubytovnách,
a důstojníkům přikázal dohlížet u svých podřízených v kasárnách na dodržování
pořádku. Když se o tomto rozkazu dozvěděl Stalin, požádal,
aby byl zrušen. Krom jiných uvedl následující argument: „Jestliže se
tento rozkaz dostane do rukou velitelům zahraničních armád, neodpustí
si nazvat Rudou armádu armádou plenitelů.“ Místo Žukovových přís-
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
5 s talin ve válce 267
ných opatření Stalin navrhl posílit politickou práci v armádě a přivést
provinivší se důstojníky před takzvané soudy důstojnické cti. Excesy
v Německu
tedy nadále pokračovaly.125
Proměna vojenské diktatury
Dne 31. července 1943 Stalin podepsal směrnice určené velitelům Jižního
frontu, které kromě jiného obsahovaly toto: „Pokládám za ostudné pro
velení frontu, že svou nedbalostí a špatnou organizací dopustilo obklíčení
našich čtyř pěších pluků nepřátelskými vojsky. Ve třetím roce války
je už opravdu třeba naučit se správnému vedení vojsk.“ 126 Tato slova
dokládají,
jaké měl Stalin představy o dvouleté zkušenosti z řízení válčící
země. Byl přesvědčen, že se jeho velitelé již mohli naučit tomu, co
uměli jen chabě anebo vůbec, když válka propukla. Nejvyšší velitel tento
požadavek zřejmě plně neuplatňoval na sebe, mnohé jeho činy však
svědčí o tom, že si vlastní nedostatky vedení v první etapě války uvědomoval
a snažil se je napravit. Vojenské „reformy“, které zavedl, svým
stylem i podstatou zcela odpovídaly „generální linii“, již prosazoval
v dobách
míru. Ať už industrializoval zaostalou zemi, nebo vedl válku,
jeho experimenty ve vedení státu stály spoustu nevinných obětí.
Jedním z důvodů německých úspěchů proti sovětské obraně v počátcích
války byla nízká úroveň kompetence napříč velitelskými strukturami.
Stalin, který neměl dostatek důvěry ke generálům (někdy oprávněně),
je řídil tak, jak uměl: uplatňoval silně ozbrojená policejní opatření
vzbuzující
strach. Velitelé pracovali pod dohledem politických komisařů
a „speciálních oddělení“ NKVD. Proti rostoucí dezorganizaci a panice
se bojovalo popravami před nastoupenou jednotkou na frontě, trestnými
prapory a jednotkami, které bránily ústupu. Stalinova paralelní
armáda zplnomocněnců udržujících kázeň šla z krize do krize, a to jak
na frontě, tak v týlu. Rozpad fronty, rychlý postup nepřítele a ztráta víry
ve své velitele u Stalina vyvolávaly strategické postupy, které zbavovaly
velitele pružnosti a v Rudé armádě nezřídka vedly k velkým ztrátám.
Tato těžkopádnost a represivní opatření pravděpodobně nevyjadřují
ani tak vědomou volbu, jako spíš Stalinovo zoufalství. Jakkoli měl silný
sklon k násilí, určitě si uvědomoval nebezpečí, pokud je bude používat
ve své armádě během války. Musel chápat, že když vysílá jednotky
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
268 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS bojovat a bojující vojáci cítí za zády pušky, jejich bojového ducha to
nepovzbuzuje. Musel rovněž vědět, že na bojišti je velice důležité, aby
mohl velitel konat dílčí rozhodnutí, aniž by měl za zády politického
komisaře, který na něho dohlíží. Katastrofy z let 1941–1942 jasně ukázaly,
že nátlak politických komisařů a špatně připravené přímočaré akce
nevedou k úspěchu. Ve vedení války byly nezbytné zásadní změny. Kdy
je však měl provést? Nejspíš nikoli v době, kdy se Rudá armáda zoufale
snažila bránit postupu Němců. Příležitost možná nastala až počátkem
roku 1942 po prvních vítězstvích. Stalinova netrpělivost a sázka na brzké
vítězství jen vedly k dalším porážkám. Nová stabilizace fronty během
podzimu 1942 již byla využita jinak, jak lze vidět na pečlivé přípravě
obklíčení Němců u Stalingradu. Ještě před tímto vítězstvím však Stalin
konečně věnoval pozornost zavedení některých zásadních změn.
Dne 9. října 1942 politbyro potvrdilo usnesení o zavedení plného soustředění
moci v jedněch rukou, tzv. jedinonačalije – ideologické heslo
užívané během násilné industrializace, zdůrazňující odpovědnost toho,
kdo rozhodl – a zrušilo instituci vojenského komisaře v Rudé armádě.
127 Bývalí komisaři se poté stali zástupci velitele. Směrnice podepsaná
Stalinem týž den poskytla velitelům ještě další privilegia a stanovila
spojky k velitelům všech armádních jednotek až po roty. K povinnostem
těchto spojek patřilo „pečovat o osobní každodenní potřeby velících
důstojníků
a plnit jimi zadané úkoly“.128 V lednu 1943 byly u uniforem
v Rudé armádě zavedeny nárameníky, které revoluce v roce 1917 zrušila
jako symbol carské armády. Několik nejvyšších velitelů získalo hodnost
maršála. Zavedení systému jedinonačalija spolu s privilegii, medailemi
a novými
hodnostmi mělo nejvyšší velitele Rudé armády posílit. Realita
války přinutila Stalina vojákům více důvěřovat.
Po chaotické první etapě války se Stalinova vzájemná součinnost s nejvyššími
armádními strukturami, zejména s generálním štábem, změnila.
„Musím přiznat,“ prohlásil později Vasilevskij, „že počátkem války byl
v generálním štábu zmatek, přesně řečeno, normálně nefungoval […]
Stalin na začátku války generální štáb v podstatě rozpustil.“ 129 Tento
zmatek
znamená, že většinu rozhodnutí činil Stalin sám, aniž generální
štáb informoval. Situace se začala měnit až v září 1942, jak popisuje
Vasilevskij.130 Na podzim 1943 vznikl mezi Stalinem a generálním štábem
pravidelný program komunikace. Na začátku svého pracovního dne,
kolem desáté nebo jedenácté hodiny, Stalin telefonicky vyslechl první
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
5 s talin ve válce 269
hlášení generálního štábu o situaci na frontě, kolem čtvrté nebo páté
odpoledne pak vyslechl hlášení o tom, co se dělo během dopoledních
hodin.
Před půlnocí potom velitelé z generálního štábu osobně přijeli
k němu
s celodenním přehledem událostí. Během těchto setkání, která
se konala ve Stalinově kremelské pracovně nebo na jeho dače, skupina
studovala situaci na frontách na mapách, přijímala rozhodnutí a posílala
instrukce na frontu. Těchto schůzek se často účastnili také členové
politbyra a vedoucí různých vojenských i civilních struktur. V některých
případech přicházeli velitelé generálního štábu ke Stalinovi i několikrát
denně.131 Tyto pravidelné porady samozřejmě přispěly k lepšímu vedení
války.
Kromě těchto porad se Stalin setkával také s dalšími čelnými vojenskými
a civilními představiteli. Frontoví velitelé nemuseli podávat hlášení
o svých záměrech a plánech osobně, často však bývali zváni do
Moskvy na krátká setkání. Přestože poslední slovo vždy míval Stalin,
na mnoha schůzkách se o problémech otevřeně diskutovalo a vznikaly
i spory. V řadě memoárů se píše, že čím víc se situace na frontě zlepšovala,
tím bývala atmosféra na těchto poradách klidnější a věcnější. Když
Stalin poslouchal hlášení, přecházel po pracovně. Jako by tím chtěl být
na stejné úrovni se svými armádními podřízenými, kteří během hlášení
rovněž stáli. Stalin většinou kouřil, ale kouřit mohli bez zvláštního
dovolení také ostatní. Na stole bývaly krabice s papirosami (cigaretami
bez filtru). Členové nejvyššího sovětského vedení seděli kolem stolu
mlčky, dokud se jich Stalin na něco nezeptal.132 Jak válka pokračovala,
Stalin projevoval ve vztahu k armádním velitelům čím dál větší loajalitu,
méně jim diktoval své podmínky a méně se vměšoval do operativních
rozhodnutí.
Během druhé fáze války Stalin už neměl sklon činit v různých otázkách
rychlá rozhodnutí, obvykle si vyslechl referáty včetně těch nepříjemných,
nedával najevo nervozitu, referující nepřerušoval, jen pokuřoval, přecházel,
občas se posadil a naslouchal.133
Čím dál méně vnucoval velitelům frontů vlastní řešení jednotlivých otázek
– útočte takhle, ne jinak. Dříve svá řešení přikazoval, nařizoval, jakým
směrem a přesně v jakém místě je výhodnější útočit nebo soustřeďovat síly
[…] Ke konci války už po něčem takovém nebylo ani stopy.134
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
270 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS Stalinovo nové chování, relativní klid a loajalita, to vše bylo ve velké míře
výsledkem jeho růstu jako armádního velitele. Jak válka pokračovala,
načerpával obrovské negativní i pozitivní zkušenosti. „Po bitvě u Stalingradu
a zejména u Kurska,“ napsal maršál Vasilevskij, „se povznesldo
výše strategického velení. Nyní již Stalin uvažoval v kategoriích moderního
vedení války a dobře se vyznal ve všech otázkách přípravy i realizace
operací.“ Tento názor sdílelo mnoho sovětských armádních velitelů,
kteří ve válce se Stalinem pracovali.135
Při plném soustředění na každodenní podrobnosti na jednotlivých
úsecích fronty zbývalo Stalinovi jen málo času na jiné problémy, zejména
na ekonomiku. Řada oblastí sociálně-ekonomického života byla mimo
diktátorovu přísnou kontrolu. Tento proces se projevil v institucionální
parcelaci struktur vyšší moci, jež dostala v době války další podněty.
Za vojenské diktatury byl na vrcholu pyramidy jako vždy Stalin, který
přijímal rozhodnutí buď zcela sám, nebo na schůzích, které se konalyv
jeho kremelské pracovně nebo na dače. Těchto schůzí se účastnili vojenští
velitelé a vůdcovi nejbližší spolupracovníci. Tyto schůzky nelze
nijak zařadit do řádných kategorií vládnutí. Rozhodnutí, která přijímali
účastníci nebo přímo sám Stalin, byla načrtnuta a předávána těm, kteří
měli za úkol je uskutečňovat ve jménu některé z nejvyšších vládních
institucí – politbyra, Rady lidových komisařů, Státního výboru obrany
nebo nejvyššího velení. Mezitím se mnohé otázky související s každodenním
řízením země včetně válečné ekonomiky řešily bez Stalinova přímého
angažmá. Například Molotov měl na starosti SNK (Radu lidových
komisařů) a pravidelně předsedal zasedáním rozhodujících institucí, jež
dohlížely v zásadě na všechny aspekty vládnutí, nesouvisejícími přímo
s vojenskými operacemi.136 V prosinci 1942 vznikl nový orgán pro dozor
nad průmyslem a nad sektorem dopravy, který měl plnit potřeby fronty:
operační byro Státní komise obrany.137 Zpočátku je vedl Molotov, a když
se válka chýlila ke konci, převzal v květnu 1944 jeho vedení Berija.138
V těchto
institucích krizového řízení působili také členové politbyra
a Státní
komise obrany, neboť měli možnost řešit důležité otázky rychle.
Stalinovi se totiž ke schválení předkládala pouze část rozhodnutí, jež
tyto instituce přijímaly.
Kromě povinností pracovat v těchto vrcholných vládních institucích
měl každý ze Stalinových spolupracovníků ještě vlastní individuální
„portfolio“.
Během války se tento systém, při němž každý člen vede-
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
5 s talin ve válce 271
ní také řídil nějakou zvláštní oblast, dále rozvíjel. Například v únoru
1942 měli členové Státního výboru obrany přiděleny tyto kompetence:
Molotov odpovídal za výrobu tanků, Malenkov za výrobu letadel,
Berija za výrobu zbraní, Vozněsenskij měl na starosti munici a Mikojan
odpovídal
za zásobování armády potravinami a výstrojí.139 Časem se tato
zplnomocnění mohla měnit. Ať už byly těmto vrcholným činitelům
přiděleny
jakékoli kompetence, v extrémních válečných podmínkách
pod vlivem okolností získávali významnou administrativní samostatnost.
Důležité
však byly výsledky. Pokud výroba odpovídala plánovanému
množství,
byli úspěšní. Tento systém fungoval, a Stalin tak neměl
ani čas, ani potřebu jej měnit.
Zvyšující se autonomie, jíž se těšili Stalinovi spolupracovníci, se nutně
šířila také do oblasti politiky a ovlivňovala komunikaci s vůdcem. Jak
Mikojan doložil, „během války existovala v našem vedení jistá solidarita
[…] Stalin pochopil, že v těžkých dobách je třeba s vynaložením veškerého
úsilí vytvořit ovzduší důvěry, neboť každý z nás, členů politbyra,
nesl obrovskou zátěž.“ 140 Toto pochopení samozřejmě neznamenalo, že
Stalinova diktátorská převaha nad politbyrem byla nahrazena oligarchií.
O systému kolektivního vedení rozhodoval Stalin. Jakmile se situace na
jednotlivých úsecích fronty stabilizovala a vítězství nad nepřítelem se
blížilo, objevovaly se příznaky toho, že Stalin od liberalizace, k níž ho
přinutily okolnosti války, opět ustupuje. Podle Mikojana lze pokládat
za první signál návratu k starým časům jedno Stalinovo vyjádření. Dne
17. září 1944 poslal Stalinovi návrh rezoluce o výpomoci obilím některým
oblastem.141 Třebaže byl tento projekt umírněný a neposkytoval vše,
oč některé regiony žádaly, Stalina rozzuřil, neboť Mikojanovi odpověděl
takto: „Hlasuji proti. Mikojan si počíná protistátně, snaží se zalíbit
oblastním výborům a korumpuje je. Zcela zkorumpoval Andrejeva.142
Z vedení komisariátu zásobování je třeba Mikojana odvolat a dát tam
například Malenkova.“ 143 Příští den to politbyro zařídilo.144
Dalším signálem nadcházejících změn v nejvyšším vedení se stala reorganizace
systému armádního velení, jíž se Stalin ujal koncem roku
1944. V listopadu politbyro jmenovalo Nikolaje Bulganina Stalinovým
zástupcem na Lidovém komisariátu obrany a členem Státního výboru
obrany.145 Stalin dal Bulganinovi významné kompetence pro jednání
s armádou.
146 Bulganinova kvalifikace spočívala v civilních záležitostech,
během války však sloužil jako člen armádní rady několika frontů,
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
272 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS kde získal jistou armádní zkušenost a hodnost generála. Jeho jmenování
na komisariát obrany se získáním širokých pravomocí mohlo znamenat
jedině to, že Stalin vytvářel nové protiváhy vojákům, konkrétně pak
náměstkovi komisaře obrany a zástupci vrchního velitele Rudé armády
maršálu Žukovovi. Zjevným potvrzením Stalinových záměrů je to, jak
pouhé dva týdny po Bulganinově jmenování Žukova demonstrativně
pokáral. V prosinci 1944 Stalin Žukova obvinil, že si rozšířil pravomoc
schválením příruček pro polní dělostřelectvo, a udělil mu důtku. Rozkaz
kritizující Žukova dostali všichni armádní velitelé.147
Třebaže tyto rány musely být pro Stalinovy podřízené bolestivé, nenarušovaly
stabilitu nejvyšších složek moci, ani neměnily Stalinovo
poměrně
umírněné jednání s členy politbyra a s armádním velením. V hierarchii
směrem dolů se ovšem žádné známky liberalizace neprojevovaly.
Válka propůjčovala Stalinově tvrdosti jistou legitimitu, zvláště s přihlédnutím
k extrémní krutosti nepřítele. Intenzita násilí ze strany státu byla
během války srovnatelná s násilím Velkého teroru . Navíc vedle všeobecné
tvrdosti války trpěla fronta (jak jsme už poznamenali) exekucemi,
jednotkami, jež bránily v ústupu, a trestnými prapory, zatímco příslušníci
civilní populace trpěli vězněním, popravami, hromadnými deportacemi,
mobilizací a masovým hladověním, které bylo výsledkem násilného
zabavování obilí státem a kolapsu zemědělství v řadě nejproduktivnějších
oblastí Sovětského svazu. I když se kontext těchto tvrdých opatření
od zkušeností z pozdních třicátých let odlišoval, ti, kdo jimi byli
postiženi, je museli cítit stejně. Stalin právě tak jako před válkou činil
vůči obyvatelstvu jisté ústupky, byly to různé politické manévry, které
ho nic nestály, neměnily podstatu systému, ale přinášely mu řadu taktických
výhod.
Nejznámějším ústupkem bylo usmíření s církevními institucemi a s věřícími,
především s nejvýznamnější pravoslavnou většinou. Tento krok
zpět, od protináboženských kampaní dvacátých a třicátých let, od ničení
kostelů a masových poprav příslušníků duchovenstva i věřících
k otevírání katedrál a relativní svobodě náboženského vyznání, byl součástí
všeobecného přizpůsobení oficiální ideologie. Ruské vlastenectví
se heroizovalo již před válkou, avšak během válečných let se ještě více
zvýrazňovalo připomínáním hrdinů minulosti, kteří byli přirovnávánik
hrdinskému dědictví bolševismu a revoluce.148 Na Stalinův příkaz byly
v jeho pracovně zavěšeny portréty velkých generálů 18. a 19. století
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
5 s talin ve válce 273
Alexandra Vasiljeviče Suvorova a Michaila Illarionoviče Kutuzova hned
vedle fotografie Leninovy. K řádům jako symbolům revoluce se připojily
další řády, Suvorova, Kutuzova, Alexandra Něvského a admirála Pavla
Stěpanoviče Nachimova. Ti, kteří bojovali v první světové válce, nosili
na frontě carská vyznamenání spolu se sovětskými.
Nový přístup k náboženství byl stvrzen v září 1943, kdy došlo k dříve
nemyslitelnému setkání Stalina s představiteli Ruské pravoslavné církve.
V noci ze 4. na 5. září byli přivezeni do Stalinova kremelského kabinetu
tři metropoliti. S nezvykle přívětivým vůdcem hovořili celou jednu
hodinu a dvacet minut.149 Po osmnáctiletém zákazu jim Stalin dovolil,
aby si zvolili patriarchu Ruské pravoslavné církve, a dokoncejim
nabídl
letadlo, aby mohli biskupy do Moskvy dopravit letecky a tím volbu
urychlili. Stalin souhlasil s otevřením kurzů teologie pro přípravu kněží
a velkoryse nabídl možnost založit teologické semináře a akademie.
Podpořil
rovněž přání otevřít nové kostely a propustit vězněné kněze.
Aby projevil dobrou vůli, navrhl představitelům církve přidělit automobily
a pro zlepšení materiální situace otevřít zvláštní obchody s potravinami.
Budoucímu patriarchovi věnoval tříposchoďovou budovu se
zahradou v centru Moskvy, bývalý dům německého velvyslance včetně
zařízení. Po debatě o dalších otázkách Stalin vyprovodil metropolity ke
dveřím své pracovny.150 O Stalinově setkání s představiteli církve a nadcházející
volbě patriarchy hned následující den informoval denní tisk.
O Stalinových důvodech k rehabilitaci náboženství historikové napsali
důkladnou studii. Bývalý seminarista s nedokončeným teologickým
vzděláním samozřejmě neměl v úmyslu vrátit se do náruče církve ani
požádat o odpuštění hříchů. Protože však potřeboval upevnit své vztahy
se Spojenci, musel reagovat na zájem západní veřejnosti i vlivných
církevních kruhů o situaci věřících v Sovětském svazu. Osvobozování
okupovaných sovětských území kromě toho vyvolalo otázku, co je třeba
udělat s četnými kostely, které obnovili Němci. Zavírat je, což bolševici
běžně dělali, nebylo možné, protože Stalin se potřeboval s církví
usmířit. Náboženství sice mělo být pod přísnou kontrolou, nikoli však
zničeno. Zdaleka ne posledním důvodem této změny byla okolnost, že
si Stalin uvědomil úlohu náboženství při sjednocování země a v morální
podpoře mas po strašném válečném utrpení. Sovětské hodnoty násilně
vštěpované do myslí milionů nemohly duchovní potřeby tak velkého
a starého národa uspokojit. Totalitní úsilí o jednotný názor jako cíl
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
274 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS diktaturyse
jevilo nedosažitelným. To, že Stalin tuto skutečnost pochopil,
ho přivedlo o další krok blíže k vítězství.
Stupně k vítězství: K rym,
Berlín, Postupim, M andžusko
Vstup obrovské Rudé armády do Německa byl pro sovětský lid i jeho
vůdce dlouho očekávanou a radostnou událostí. S nepřítelem bylo třeba
skoncovat v jeho vlastním doupěti. Hodina konečné odplaty nadešla.
Tyto přirozené a nezbytné pocity podněcovaly k hrdinství a sebeobětování
během posledních válečných bojů, kdy si každý voják přál, aby se
dožil svobody. Stalin měl všechny důvody být na svou armádu pyšný.
Jedna z nejúspěšnějších operací Rudé armády proběhla v lednu a únoru
1945. Postup o 500 kilometrů od Visly k Odře během tří týdnů sovětským
silám umožnil prorazit nejdůležitější obranné linie nacistů. Tím
se vytvořila předmostí pro útok na Berlín, jemuž však ještě předcházelo
několik měsíců krvavých bojů. Německá vojska hájila svou zemi s tvrdošíjným
odporem, podařily se jim i protiútoky, v nichž Rudá armáda
utrpěla těžké ztráty. Když se toto Stalin dozvěděl, nespěchal, aby se
na Berlín zaútočilo již v únoru. Trvalo několik týdnů, než pominulo
nebezpečí
německých protiútoků na křídla postupujících sovětských
frontů
dalšími posilami wehrmachtu. Tvrdá zkušenost naučila vůdce
obezřelosti.
Vítězné bitvy z počátku roku 1945 znamenaly pro sovětskou stranu
výhodnou pozici k jednání se Spojenci o poválečné budoucnosti. Tato
jednání se stala praktickou nezbytností koncem roku 1944, kdy Rudá
armáda postupovala přes Balkán a západní Spojenci vstoupili do Francie
a Itálie. V říjnu 1944 do Moskvy na setkání se Stalinem opět přiletěl
Churchill. Britský premiér nastolil otázku sfér vlivu v Evropě, především
na Balkáně. Stalina tento politický cynismus pravděpodobně nevyvedl
z míry. Souhlasil, aby „Anglie měla právo rozhodujícího hlasu v Řecku“,
151 sám se pak chtěl „podělit o sféru vlivu v Rumunsku, Maďarsku,
Bulharsku a Jugoslávii“. Přítomnost Rudé armády tyto země (kromě
Řecka) přivedla pod kontrolu Sovětského svazu. Pro Stalina byla tato
kontrola rozhodující. Otázka Polska, kterou Churchill v Moskvě na
seznam diplomatických problémů rovněž zařadil, byla spornější. V té
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
5 s talin ve válce 275
době totiž Sovětský svaz právě přerušil vztahy s oficiální polskou vládou
v londýnské emigraci a v Polsku prosazoval vlastní komunistickou alternativu.
Velká Británie a Spojené státy se tomu ze všech sil snažily zabránit.
Dne 1. srpna 1944, když se Rudá armáda blížila, polská exilová vláda
ve Varšavě zorganizovala povstání s cílem chopit se moci v hlavním městě,
než přijdou sovětská vojska a nastolí prosovětskou vládu. Rudá armáda
z mnoha důvodů svůj postup zastavila, takže nacisté povstáníutopili
v krvi. Tato tragická epizoda vyostřila vztahy mezi Stalinem a Spojenci,
kteří ho obviňovali, že povstání nepřišel na pomoc záměrně. Obvinění to
bylo z velké části oprávněné, Stalin však měl vlastní pravdu a nehodlal
z úmyslu ustoupit. Vždyť londýnští Poláci neorganizovali povstání
proto,
aby pomohli jemu. Proč by tedy měl on pomáhat jim?
Velká trojka obtížená různými problémy, dosud však semknutá vidinou
společného nepřítele, se v únoru 1945 sešla v krymské Jaltě. Tento
nádherný cíp Sovětského svazu byl nedávno osvobozen od nacistické
okupace
a ležel v troskách. Hostitelé však nelitovali námahy ani prostředků
a v rekordní době tu vytvořili ostrůvky blahobytu – rezidence
pro tři státníky a jejich početný doprovod. Mimořádná pozornost byla
věnována bezpečnosti. Ochrana vzdušného prostoru měla chránit před
nálety nepřítele. Krym, nedávno vyčištěný masovým zatýkáním a deportacemi,
zasáhla další vlna čistek. Na shromáždění a zadržení různých
„podezřelých živlů“ se podílela celá armáda bezpečnostních složek. Samotného
Stalina hlídalo kromě jeho obvyklé ochranky ještě sto dalších
operativních pracovníků a pět set vojáků z vojsk NKVD.152
V situaci, kdy vítězství bylo již přede dveřmi, měla Jaltská konference
řešit řadu naléhavých otázek, na nichž závisel osud světa. Jednalo
se o budoucnosti Německa, o překreslení mapy Evropy a také o poválečném
uspořádání světa. Obecně řečeno, cíle účastníků byly prosté.
Třebaže se jejich motivace a priority lišily, každá ze zúčastněných stran
chtěla mít při odchodu z Jalty na svém diplomatickém seznamu co nejvíc
výher. Protože však válka dosud pokračovala, Spojenci na sobě ještě
vzájemně záviseli a bylo nutno přizpůsobit se vojensko-politickým skutečnostem.
V mnoha otázkách dospěli ke kompromisu. Rozdělili si zóny
okupovaného Německa, navrhli základní principy založení Organizace
spojených národů. Dále jednali o připojení nových území Polska
(západní Ukrajiny a Běloruska) k Sovětskému svazu a části německých
území k Polsku jako kompenzaci. Za slib vstoupit do války s Japonskem
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
276 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS žádal Stalin dohodu se Spojenci o rozšíření sovětské hranice na Dálném
východě a o obnovení sovětských pozic v severní Číně.
Na Jaltské konferenci se však začal rýsovat nejen nový poválečný svět,
ale také počátek „studené války“. Nepodařilo se dosáhnout reálného
kompromisu
v otázce Polska. Stalin byl pevně odhodlán získat tuto zemi
pod kontrolu své prokomunistické vlády výměnou za formální ústupky
Spojencům. Dalším sporným problémem se staly reparace od Německa,
o něž měl Stalin mimořádný zájem.
Ještě příznačnější než různost názorů byla možná propast, která na
Krymu Spojence rozdělovala, totiž přístup sovětského státu k bezpečnostním
opatřením. Horda zápaďanů, která přijela na sovětské území,
byla vnímána jako nepřátelské vniknutí. Lodě přivážející spojenecké
účastníky
na konferenci ve dne v noci obklopovaly hlídky. Pod přísným
dozorem NKVD byli námořníci, jakmile opustili pobřeží. „Celý aparát
agentů dostal instrukce a příkaz, aby v přístavu sledoval a hlásil kontakty
mezi cizinci a domácími vojáky i civilisty. Ženy-agentky, které měly
přijít do bližšího kontaktu s cizinci, dostaly zvláštní instrukce,“ stojí
v jednom hlášení vedení NKVD.153 Lze se jen domýšlet, jaké instrukce
to byly.
Stalinova nedůvěra k západním Spojencům s každým uplynulým
týdnem
narůstala, což výrazně ovlivňovalo sovětské válečné plány. Jednotky
wehrmachtu
daly přednost kapitulaci na Západě, zatímco na Východě
bojovaly až do trpkého konce. Stalin měl všechny důvody obávat
se ne-li separátního míru, pak alespoň separátních dohod Spojenců
s Němci. Během posledních válečných měsíců každý chápal, co postup
spojeneckých armád znamená pro politickou konfiguraci poválečné
Evropy.
Jednání, které proběhlo v březnu 1945 v Bernu mezi zpravodajskými
agenty USA a představiteli nacistů o kapitulaci Německa v Itálii,
Stalinovo podezření jen posílilo.
Kdyby mezi sovětským vedením a západními Spojenci neexistovaly
jiné
konflikty, zejména ohledně Polska, bernský incident nemusel vyvolat
otevřenou konfrontaci. Po dlouhých sporech poslal Stalin 3. dubna
1945 Rooseveltovi ostře formulovaný dopis, v němž se ptal, zda je možné
„mezi našimi zeměmi zachovat a upevnit důvěru“. Nyní, po zpřístupnění
archivů, si lze tento dopis přečíst; na rozdíl od většiny jiných jej Stalin
napsal sám a jeho text dokonce upravil, aby vyzněl ostřeji.154 Roosevelt
byl ochoten se Stalinem spolupracovat, a proto odpověděl navzdory
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
5 s talin ve válce 277
narůstajícím třenicím zdrženlivě. Dopis, který Stalin dostal 13. dubna
1945, ho ujišťoval, že bernský incident je „bezvýznamným nedorozuměním,
které již pominulo a v budoucnu by se nemělo opakovat“.155 Tento
dopis byl jedním z posledních Rooseveltových politických aktů, a pokud
jde o vztahy se Sovětským svazem, je v jisté míře součástí jeho odkazu.
Když jej Stalin dostal, byl Roosevelt již mrtev, neboť zemřel 12. dubna.
Stalina tato ztráta zřejmě skutečně zarmoutila. Jeho pozornost nicméně
brzy upoutaly nové, neodkladné vojensko-diplomatické záležitosti.
Stalin se obával rychlého postupu svých spojeneckých přátel k Berlínu,
a proto se rozhodl sovětskou okupaci německého hlavního města
podle možností uspíšit. Útok na Berlín zahájil 16. dubna 1945, o měsíc
dříve oproti datu, které sdělil Spojencům.156 Třebaže sovětská vojska
měla
převahu co do mužstva i techniky, tato klíčová bitva nebyla nijak
lehká. Z více než dvou milionů vojáků Rudé armády i 2. polské armády,
která se účastnila berlínské operace, jich přes 360 000 padlo, bylo
zraněno nebo zmizelo.157 Německé jednotky hájily své hlavní město ze
všech sil.
Politicky motivované rozhodnutí urychlit operaci způsobilo Rudé
armádě
značné komplikace. Třebaže by jisté zpoždění útoku nemělo
podstatný
význam, Stalin žádal, aby velitelé fronty chvátali do útoku za
každou cenu a prorazili dobře opevněné nepřátelské pozice, což způsobilo
těžší ztráty. Rekordní rychlost operace a soustředění obrovských sil
zaměřených na Berlín si vyžádaly trvalé úpravy celkových plánů i průběžných
směrnic. Podle svědectví náčelníka Hlavní operativní správy
generálního štábu, generála Sergeje Matvějeviče Štěmenka, bylo během
berlínské operace nejvyšší velení generálního štábu v neustálém zmatku.
Velení generálního štábu muselo několikrát denně na poradu do
hlavního
stanu, často v nanejvýš nevhodnou dobu; blesková rychlost
událostí pochopitelně působila organizační potíže.158 Jakkoli uspěchaně
se však v hlavním stanu jednalo, někteří historikové jsou přesvědčeni,
že Stalin „na měnící se situaci nemohl reagovat včas“.159 Není jasné, zda
zpomalení toku informací do hlavního stanu a zpět mělo nějaké skutečné
důsledky. Kvalita rozhodování sovětského nejvyššího velení i samotného
Stalina v berlínské operaci totiž dosud není probádána.
Ať už se Rudá armáda potýkala s jakýmikoli komplikacemi, nacisty
už to zvýhodnit nemohlo. Dne 25. dubna se sovětské jednotky, přicházející
z jednoho směru, setkaly s americkým vojskem, blížícím se
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
278 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS od protilehléhobřehu
Labe. Absolutní početní převaha a vysoká morálka
vítězů tak osud třetí říše zpečetily. Časně ráno 1. května se Stalin
dozvěděl
urgentním telefonem od maršála Žukova, že předešlého dne
Hitler ve svém berlínském bunkru spáchal sebevraždu.160 Dne 2. května
berlínská posádka kapitulovala. V noci z 8. na 9. května byla zformulována
a Němci podepsána definitivní kapitulace. Dne 24. června se
v Moskvě konala dlouho očekávaná a působivá vítězná přehlídka. Poté,
27. června, Stalin získal titul generalissima.
Jako hlava nové světové velmoci se Stalin v červenci 1945 vydal do poraženého
Berlína na další konferenci Velké trojky. Očité svědectví o této
cestě za hranice Sovětského svazu, která byla ve Stalinově životě poslední,
se nedochovalo. Co viděl z oken vlaku? S kým se setkal a s kým
trávil
čas během této cesty? Nepochybně věděl, že nadcházející setkání
s lídry Spojených států a Velké Británie nebude lehké. S vítězstvím
spory
mezi Spojenci jen čím dál víc narůstaly. Sovětský diktátor se měl
poprvé setkat s novým americkým prezidentem Harrym Trumanem, mezi
jehož poradci přibývali stoupenci tvrdého kurzu vůči Sovětskému
svazu.
Západní partneři byli znepokojeni sovětizací Rumunska a Bulharska,
nemluvě o nevyřešených starých sporech o vládu v Polsku.
Američanům
ani Britům Stalin nevěřil. A tato nedůvěra ještě vzrostla,
když ho Truman soukromě informoval o zkouškách atomové bomby.
Principy
demilitarizace, denacifikace a demokratizace Německa schválili
Spojenci jednomyslně, o všem ostatním však vedli tvrdé spory. Při
hledání kompromisů a vzájemných ústupků hrozilo nebezpečí, že svět,
který se právě zbavil války, upadne do nové konfrontace, že se zmaří
naděje sovětské strany na ekonomickou spolupráci se Západem i naděje
Západu, že SSSR vstoupí do války s Japonskem. Stalin nakonec získal
souhlas, aby si Polsko připojilo část území na úkor Německa a Sovětský
svaz získal oblast Královce, neuspěl však s požadavkem reparací nebo
vytvoření sovětských základen u černomořských průlivů a ve Středozemním
moři.
Když Stalin dosáhl možného v Evropě, soustředil pozornost na rozšíření
sovětského území na úkor Japonska a získání opěrných bodů v severní
Číně. V Jaltě přislíbil vstoupit do války s Japonskem za dva až tři
měsíce po kapitulaci Německa. Uvědomoval si, jak velice Spojené státy
potřebují sovětskou pomoc, a proto dokázal vyjednat ty nejvýhodnější
podmínky. Svůj status nezávislosti na Číně si udržela Mongolská lido-
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
5 s talin ve válce 279
vá republika, ve skutečnosti závislá na Sovětském svazu. SSSR získal
zpět jižní část Sachalinu, o niž přišel po porážce v rusko-japonské válce
v roce 1905, dále obchodní přístav a vojenskou základnu v severní Číně
spolu s železnicemi, které k nim vedly. Zásadní význam pak měl souhlas
Spojenců s předáním strategicky velice důležitých Kurilských ostrovů
Sovětskému svazu.
Všechny tyto dohody byly platné až do Postupimské konference, nyní
však, poprvé v dějinách, vstoupil do hry nukleární faktor. Protože
Spojené státy měly atomovou bombu, v jednání se sovětským spojencem
jim tato skutečnost značně uvolnila ruce. Nedalo se vyloučit, že
strach z nové mocné technologie přivede Japonsko ke kapitulaci dřív,
než Sovětský svaz do války vstoupí. Stalin proto nechtěl riskovat. Na
Dálném východě použil stejnou strategii jako v Evropě, kde vojenské
obsazení území bylo důležitější než dohody uzavřené handrkováním.
Když Spojené státy proti Japonsku použily atomovou bombu, Stalin
vydal
rozkaz Rudé armádě k okamžité ofenzivě na Dálném východě, nejpozději
9. srpna 1945, aby oprávnění získaná v Jaltě změnil ve skutečnost.
Početní
převaha sovětských vojsk s dobrou morálkou a válečnou zkušeností
vedla k rychlému vítězství. Sovětská vojska postupovala dokonce
i po japonské kapitulaci a obsadila všechna území, která Sovětskému
svazu přiřkly dohody z Jalty. Stalin se však stejně jako jinde snažil získat
víc. Na Dálném východě to znamenalo nároky na společnou okupaci
podstatné části Japonska a podíl na správě země podle modelu, který
se uplatnil v Německu. Tento pokus byl pravděpodobně spíše testem
ochoty nového amerického prezidenta než skutečným požadavkem, třebaže
jej provázely vojenské přípravy. Když Američané rezolutně odmítli,
Stalin okamžitě ustoupil, aniž dal najevo rozmrzelost. Spory kolem
Japonska zůstaly v sovětsko-amerických vztazích v následujících měsících
dráždivým prvkem. Sovětskou anexi Kurilských ostrovů Japonsko
neuznalo za legitimní.
Pro miliony sovětských obyvatel, kteří hrůzy války přežili, měly spory
a ambice politiků okrajový význam. Vždyť v zemi byl konečně mír a s ním
i naděje na lepší budoucnost.
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
Ro dina
2. březen 1953 na blízké dače
Příjezd dcery
Jakmile se potvrdila vážnost Stalinova stavu, byly na daču zavolány jeho
děti, Světlana a Vasilij. Ve velké míře se jednalo spíš o symbolické gesto,
neboť rodina hrála ve Stalinově životě čím dál menší úlohu.
Se svou první ženou se Stalin seznámil ještě jako mladý revolucionář.
Po návratu do Tbilisi v roce 1905, kdy uprchl ze svého prvního
vyhnanství a putoval po Zakavkazsku, se usídlil v domě rodiny
Svanidzeových. Rodinu tvořilo těchto pět osob: Alexandr Svanidze,
účastník revolučního hnutí, jeho sestry – Sašiko, Kato (Jekatěrina)
a Mašo – a rovněž manžel Sašiko, s nímž se Stalin znal ze semináře.
Sašiko a Kato byly ve městě známými švadlenami, které neměly
s revolučním hnutím nic společného. Když tedy Josif Džugašvili přišel
k nim do domu, Alexandr se snažil držet sestry od něho co možná
nejdál.1 Mezi Josifem a Jekatěrinou, dvěma mladými atraktivními
lidmi, přesto vznikl vášnivý vztah. Katin vztah k chudému
seminárnímu ztroskotanci sestry neschvalovaly. O tomto období
poskytuje jisté informace dopis zaslaný Stalinovi v roce 1946. Stará
známá Stalina i rodiny Svanidzeových z Tbilisi poprosila Stalina
o pomoc a prostoduše mu připomněla své zásluhy. Především to, že se
u ní v bytě Stalin scházel s Jekatěrinou. Za druhé, když Stalin požádal
Jekatěrinu o ruku a „její příbuzní byli proti“, „řekla jsem jí, jestli se ti
líbí, nikoho neposlouchej, a ona na mou radu dala“.2
Rodina Svanidzeových pak byla postavena před hotovou věc,
neboť pár se v červenci 1906 nechal oddat.3 Nový člen rodiny zaplétal
Svanidzeovy čím dál víc do svého světa. Brzy po svatbě byla Jekatěrina
zatčena jako komplic revolucionářů. Záležitost skončila dobře díky
sestře Sašiko, která využila známosti s manželkami policejních
důstojníků. Jekatěrina strávila ve vězení přibližně dva měsíce, nikoli
však v cele, nýbrž v bytě místního šéfa policie – nepochybně na
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
žádost jeho manželky, která byla zákaznicí švadlen Svanidzeových.4
Důležitým argumentem pro uzavření Jekatěrinina případu se stalo
zjištění, že je těhotná. V březnu 1907 se budoucímu diktátorovi
narodilo první dítě, syn Jakov. Rodinný život se těžko snášel s revolucí.
Josif vzal ženu i syna do Baku, kde Jekatěrina vážně onemocněla
a v listopadu 1907 zemřela. Pro Josifa to byla těžká rána. Protože nebyl
schopen se o syna starat, nechal Jakova v péči manželčiny rodiny.
Ve Stalinově životě se poté vyskytovaly další ženy. Dochovaly se
doklady o vztahu se Stefanií Petrovskou, mladou revolucionářkou ze
statkářské rodiny, který začal v roce 1909, kdy byli oba ve vyhnanství
v Solvyčegodsku ve Vologdské gubernii. Jakmile Petrovské trest
vypršel, následovala Josifa do Baku. Když byl budoucí diktátor
v červnu 1910 zatčen, požádal dokonce policii o povolení uzavřít
s Petrovskou „zákonné manželství“. Povolení sice dostal, ale k sňatku
nikdy nedošlo. V září 1910 byl Džugašvili, dosud bez závazku, opět
poslán do vyhnanství.5 Během druhého vyhnanství v Solvyčegodsku
se přihlásil na místo pobytu (v domě M. P. Kuzakova) s vyhnankyní
Serafimou Chorošeninovou, s níž měl nepochybně rovněž intimní
vztah. Chorošeninovou však brzy vyslali mimo Solvyčegodsk.6 Lze-
-li věřit pověstem, z nichž čerpají někteří novináři, Stalin navázal
vztah také s majitelkou domu Kuzakovovou, z něhož se narodil
syn. O něm však neexistují seriózní důkazy. Když Džugašvilimu
vyhnanství skončilo, pár měsíců po údajné aféře s Kuzakovovou,
strávil určitou dobu ve Vologdě. Zde se seznámil s osmnáctiletou
gymnazistkou Pelagejou Onufrievovou, snoubenkou jednoho z jeho
přátel z vyhnanství, Petra Čižikova. Budoucí diktátor s touto dívkou
otevřeně flirtoval a daroval jí knížku s věnováním: „Chytré a ošklivé
Polje od podivína Josifa.“ Když Pelageja odjela z Vologdy, Džugašvili
jí posílal žertovné pohlednice, jako třeba: „Dostal jsem Váš polibek,
který mi zprostředkoval Peťka [Čižikov]. Líbám Vás na oplátku,
a nejen líbám, ale vášnivě (jen líbat nestojí za to). Josif.“ 7 Ve Stalinově
archivním fondu se uchoval snímek Čižikova a Onufrievové z období
ve Vologdě: vážná, hezká dívka s oblou tváří v brýlích a vážný mladý
muž pravidelných rysů s knírkem a bradkou.
Žertovná korespondence, dárky a fotografie nepochybně svědčí
o zájmu třiatřicetiletého Džugašviliho o tuto mladou dívku, nikoli
však o romantickém vztahu k ní. Máme jen několik vágních náznaků.
5 s talin ve válce 281
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
282 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS Zhruba ve stejné době, kdy Stalin v roce 1912 opustil Vologdu, Čižikov
odjel navštívit své rodiče na Ukrajinu, kde onemocněl a náhle zemřel,
aniž se s Pelagejou stačil oženit, což v úmyslu možná měl, nebo taky
ne. Onufrievová neměla v životě štěstí, jako ostatně spousta jejích
krajanů. Po Čižikovově smrti se provdala, avšak za vlády jejího
bývalého galantního obdivovatele se její manžel dostal do vězení.
Není známo, zda se na Stalina obrátila s prosbou o pomoc. Celý život
prožila ve Vologdě a zemřela v roce 1955.8
Mnohem serióznější je důkaz, že Josif Džugašvili měl během svého
turuchanského vyhnanství poměr s ještě mladší Lidií Perepryginovou,
třebaže zvěsti o tom, že s ní měl syna, nejsou ověřeny. Syna
Perepryginové ani jiné nelegitimní děti, které jsou mu přisuzovány,
Stalin rozhodně nikdy neuznal.
Když se Stalin vrátil po únorové revoluci 1917 do Petrohradu,
byl připraven začít novou etapu svého života. Při bouřlivých
revolučních událostech našel útočiště v rodině Allilujevových, což
bylo pochopitelné. Stalin znal tuto rodinu od doby strávené v Tbilisi
a dopisoval si s ní v době svého posledního vyhnanství v Kurejce.
Hlava rodiny, Sergej Jakovlevič Allilujev, byl dlouholetým, mnohokrát
vězněným členem strany. Jeho čtyři děti (dva synové a dvě dcery) často
bývaly bez dozoru rodičů a vedly poněkud nevázaný život. Stalinovi se
obzvlášť zalíbila nejmladší z nich, šestnáctiletá gymnazistka Naděžda,
která navzdory třiadvacetiletému věkovému rozdílu mezi oběma
jeho city opětovala. Mladé ženě z revoluční rodiny musel připadat
jako ideální muž: zasloužilý revolucionář, udatný a tajemný, ale také
příjemný. V roce 1919 Stalin s Naděždou uzavřeli sňatek. O povaze
jejich vztahu před svatbou se lze pouze dohadovat.
Naděžda, členka strany od počátku roku 1918, se stala vzorem
bolševické manželky. Pracovala v Leninově sekretariátu (Lenin
Allilujevovy znal a v roce 1917 u nich dokonce bydlel). V roce 1921 se
manželům narodilo první dítě, Vasilij. Pro Naděždu nastaly těžké časy,
neboť pečovala o dítě, pracovala a ještě aktivně působila ve straně;
tuto poslední činnost však zřejmě zanedbávala, protože ji koncem roku
1921 ze strany vyloučili jako „zátěž, která se o stranický život vůbec
nezajímá“. Jen díky přímluvě vrcholných stranických funkcionářů
včetně Lenina jí členství bylo vráceno, třebaže musela strávit rok
jako kandidátka členství. Takové byly časy. Naděžda pravděpodobně
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
5 s talin ve válce 283
věřila v ideály rovnosti a stranické demokracie, a proto to soudruhům
nezazlívala. Ve své žádosti o obnovu členství slíbila, že „se na
stranickou práci připraví“.9
Kromě narození Vasilije se Naděždin život zkomplikoval i přijetím
Stalinova prvního syna Jakova do rodiny. V dopisech své tchyni
Jekatěrině Džugašviliové, napsaných v letech 1922–1923, si opatrně
stěžuje: „Jaša se učí, dovádí, kouří a neposlouchá mě“ ; „Jaša je taky
zdráv, ale učí se dost špatně.“ 10 Jakov, jemuž bylo v roce 1922 patnáct
let, byl jen o šest let mladší než jeho macecha. O několik let později,
v roce 1926, napsala o Jakovovi své přítelkyni: „Už jsem ztratila
veškerou naději, že vůbec někdy přijde k rozumu. Vůbec o nic se
nezajímá a nemá žádný cíl.“ 11 Jakov nenašel společnou řeč ani s otcem.
Konflikt kvůli jeho záměru oženit se skončil tragicky – když nezískal
otcův souhlas, pokusil se o sebevraždu. Dne 9. dubna 1928 napsal
Stalin Naděždě: „Vyřiď Jašovi, že se choval jako chuligán a vyděrač,
s nímž nemám a v budoucnu ani nemůžu mít nic společného. Ať si
žije, kde chce a s kým chce.“ 12 Stalinův vztah k staršímu synovi byl
určitou dobu na bodu mrazu, avšak těsně před válkou, kdy Jakov
studoval na dělostřelecké akademii, s ním byl Stalin zřejmě spokojen.
Dne 5. května 1941 se Jakov zúčastnil velké recepce v Kremlu na počest
absolventů vojenských akademií. Ve svém projevu k přítomným Stalin
zažertoval: „Mám známého, který studoval na dělostřelecké akademii.
Prohlížel jsem si jeho záznamy z přednášek a zjistil jsem, že spoustu
času strávil studiem děl, která byla vyřazena z výzbroje v roce 1916.“ 13
Poznámka se týkala Jakovových záznamů a znamená, že se otec a syn
spolu stýkali.
Počátkem roku 1926 Naděžda porodila dceru, Světlanu. Když
tuto radostnou novinu oznamovala Ordžonikidzeho manželce
Zinaidě, která v té době odpočívala na jihu, napsala: „Nyní zkrátka
máme kompletní rodinu.“ 14 Avšak se Stalinem, pohrouženým do
spousty oficiálních povinností a bojujícím o moc, to žádná normální
rodina nebyla. Svou ženu i děti měl nepochybně rád, většinou
však s jistým odstupem. Pospolu trávili jen krátká období na dače
u Moskvy a o dovolených na jihu. Naděžda, doslova napodobujíc
manžela, měla také vždy spoustu práce, společenských povinností
a studia. V dopise přítelkyni měsíc před Světlaniným narozením
napsala: „Velice lituju, že jsem se opět spoutala novými rodinnými
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
284 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS povinnostmi,“ čímž zřejmě mínila nadcházející narození druhého
dítěte. „V naší době to není nijak snadné, když existuje tolik nových
předsudků; pokud nepracuješ, jsi samozřejmě baba… Je třeba mít
nějaký obor, který ti umožní nedělat jen někomu poskoka, což
bývá práce sekretářky, ale zabývat se vlastním oborem.“ 15 Mladá
a energická Naděžda se upřímně a se zaujetím snažila odpovídat
novému vzoru „sovětské ženy“. Nebylo to však snadné. Její dopisy,
které se zachovaly, prokazují, že se ještě ke konci života při psaní
dopouštěla různých gramatických chyb. Ve snaze napravit nedostatky
ve svém vzdělání se stala pilnou studentkou. V roce 1929 se zapsala
na průmyslovou akademii, kde by, jak doufala, dosáhla ve shodě
s étosem své doby vyššího technického vzdělání. Její děti byly ve
velké míře v péči vychovatelek, guvernantek a domácích učitelů.
O Stalinovu kremelskou domácnost se starali správce a kuchař. Ve
Vasilově i Světlanině životě proto hráli velkou roli příbuzní a stejně
staré děti dalších sovětských funkcionářů, kteří žili v Kremlu. Všichni
dohromady tvořili veselou partu, která trávila společný čas na
předměstských dačách a v jednotlivých kremelských bytech.
Tento způsob rodinného života měl své výhody a vlastní logiku.
Poměrně vzácná možnost trávit čas společně mohla posloužit
k utužování rodinných vazeb. Avšak několik málo dochovaných
dopisů mezi Stalinem a Naděždou, napsaných o prázdninách v letech
1929–1931, svědčí nejen o jejich lásce, ale také o napětí v jejich vztahu.
„Posílám Ti velkou pusu, jako tu pusu, cos mi dal při loučení,“ napsala
Naděžda manželovi. Zdůrazňovala, že jí chybí, a kladla mu starostlivé
otázky týkající se zdraví a léčení. Stalin odpovídal ve stejném duchu.
Nazýval ji něžně Tatkou a Tatočkou („piš mi o všem, má Tatočko“ ),
a dokonce se uchyloval k dětské mluvě. Jako milující otec se vždy
ptal na děti: „Jak se má Vaska, jak Setanka [jeho přezdívka pro
Světlanu]?“ – „Ať mi Setanka něco napíše. A Vaska taky.“ Posílal své
rodině domů citrony a broskve. Tuto přívětivost a péči však mohla
náhle vystřídat ve stejné míře žárlivost a podráždění. V září roku
1930, poté co Naděžda strávila část manželovy dovolené s ním a pak
se vrátila do Moskvy, mu napsala dopis plný výčitek: „Toto léto jsem
neměla pocit, že by Tě odklad mého odjezdu naplňoval štěstím;
právě naopak. Loni v létě jsem to cítila, ale tentokrát ne. A zůstávat
s takovou náladou samozřejmě nemělo smysl.“ Po několika týdnech
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
5 s talin ve válce 285
napsala: „Z nějakých důvodů od tebe nemám žádné zprávy […]
Pravděpodobně tě zaměstnává cestování za křepelkami […] Jedna
zajímavá mladá žena mi říkala, že vypadáš výborně […], že jsi byl
pozoruhodně veselý a nikoho jsi nenechal na pokoji […] Ráda to
slyším.“ Stalin se pokusil ospravedlnit zdrženlivě: „Pokud jde o tvou
domněnku, že jsem nechtěl, abys v Soči zůstala, jsou tvé výtky […]
nespravedlivé; děláš narážky na nějaké cestování. Říkám ti, že jsem
nikde nebyl (vůbec nikde!) a vůbec nikam se taky nechystám.“ 16
Naděždina žárlivost nebyla bezdůvodná. Stalin možná byl záletník
a jeho žena podezíravá a urážlivá. Mnozí očití svědci, kteří vzájemný
vztah manželů sledovali, zmiňovali, že Stalinova žena byla psychicky
nemocná. Duševní choroby v její rodině zřejmě nebyly vzácností,
trpěla jimi její matka, jeden z bratrů i sestra. A pravděpodobně právě
zde, v průsečíku Stalinovy nevěry a chorobné přecitlivělosti Naděždy
Allilujevové, lze hledat kořeny budoucí tragédie.
Dne 8. listopadu 1932, během oslavy výročí Říjnové revoluce, která
pro všechny funkcionáře znamenala moc, se Stalin a Allilujevová spolu
s ostatními nejvyššími sovětskými představiteli a jejich manželkami
zúčastnili slavnostní večeře v Kremlu. Podrobnosti o tom, jak večeře
probíhala, neznáme. Stalin možná příliš mnoho pil a začal otevřeně
flirtovat s jednou z přítomných manželek.17 Naděžda měla možná jen
špatnou náladu nebo jí Stalin řekl něco hrubého. Anebo snad začala
sama něčím provokovat. Ať už se stalo cokoli, Naděžda měla nějaký
důvod vrátit se do jejich kremelského bytu sama. Oné noci z 8. na
9. listopad spáchala sebevraždu malou pistolí, kterou jí daroval bratr
Pavel.
Existují spekulace, že Allilujevová nesouhlasila s manželovou
politikou a soucítila s jejími oběťmi včetně milionů těch, kteří umírali
na následky strašného hladomoru. Dcera Světlana napsala o matčiných
poznámkách vzniklých před smrtí, které kromě rozhořčení obsahovaly
i politická obvinění; dcera však citovala z druhé ruky, nic z toho není
podloženo dokumenty. V Naděždiných dochovaných dopisech nejsou
zmínky o hrůzných událostech té doby – o násilné kolektivizaci,
o deportacích statisíců sedláků ani o věznění bezpočtu podezřelých
„nepřátel“. Její dopisy působí dojmem, že ona, stejně jako ostatní
bolševická elita, byla od utrpení milionů lidí za kremelskými zdmi
zcela izolována. Dne 10. července 1932, během hladomoru, kdy
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
286 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS venkovské matky sledovaly, jak jejich děti umírají hlady, si Naděžda
stěžovala Stalinovu asistentovi Alexandru Nikolajeviči Poskrebyševovi,
že nedostává své obvyklé zásilky krásné literatury ze zahraničí,
a žádala ho, aby šéf OGPU Jagoda s tímto problémem něco udělal.18
Je pravda, že s jistotou nevíme, zda se Naděžda vůbec kdy během
měsíců před smrtí proti manželově represivní politice vyslovila,
protože běžná korespondence mezi Stalinem a jeho ženou z dovolené
z roku 1932 chybí. Možná tyto dopisy někdo zničil nebo Naděžda
trávila s manželem celou jeho dovolenou. Pro vysvětlení této otázky
neexistují doklady.
Manželčina sebevražda Stalinem zřejmě otřásla. Smutek nad její
ztrátou i lítost kvůli osiřelým dětem se mísily se zlostí. Naděžda ho prý
zradila a ponížila, poškodila mu reputaci a jeho osobní život učinila
předmětem špinavých dohadů, které trvají dodnes. „Udělala ošklivou
věc […]; nadosmrti mě zmrzačila,“ řekl příbuzným dva a půl roku po
její smrti.19
Během několika let po smrti Allilujevové pokračoval Stalinův
rodinný život navyklým způsobem. Téměř všichni příslušníci
domácnosti, již bez Naděždy, zůstali na svých místech. Aby se Stalin
zbavil bolestných vzpomínek, přestěhoval se v Kremlu do jiného bytu
a dal se do stavby blízké dači. O děti se jako dříve v Moskvě i na staré
dače staraly vychovatelky. Stalin, Vasilij a Světlana žili v blízkosti týchž
příbuzných, zejména rodiny Pavla a Anny Allilujevových (Naděždina
bratra a sestry), a také Alexandra Svanidzeho (bratra Stalinovy
první ženy). Byl to složitý a často i špinavý svět. Příbuzní proti sobě
intrikovali, aby od Stalina získali výhody. Manželka Pavla Allilujeva
měla s diktátorem zřejmě dokonce krátký poměr.20 Toto soutěžení mezi
příbuznými Stalinovi nejspíš vyhovovalo.
Po Naděždině smrti se snažil trávit s dětmi více času. Když společně
večeřeli v kremelském bytě, vyptával se, jak se jim daří ve škole, občas
pro ně přijel na daču, chodil s nimi do divadla a někdy je bral s sebou
na dovolenou na jih. Měl rád zvláště Světlanu, dobře se učila a k otci
velmi lnula. Žertoval s ní, říkal jí „hospodyňka“, zatímco sám si hrál na
„tajemníčka“, který plní její příkazy: „tajemníček hospodyňky Setanky,
chudý venkovan J. Stalin“. Světlana psala otci příkazy: „Nařizuji ti,
abys mě zítra dovezl do Zubalova.“ – „Nařizuji ti, abys mě vzal do
divadla.“ – „Přikazuji ti, abys mi dovolil jít do kina, objednal film
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
5 s talin ve válce 287
Čapajev a nějakou americkou komedii.“ Stalin odpovídal s komickou
podřízeností: „Provedu.“ 21 Také Stalinovi spolupracovníci byli
jmenováni Světlaninými „tajemníčky“, tu hru ochotně hráli spolu
s vůdcem. „Šéfka Světlana bude v Moskvě 27. srpna. Chce odjet do
Moskvy dříve, aby mohla zkontrolovat své tajemníky,“ napsal Stalin
19. srpna 1935 z jihu Kaganovičovi. Kaganovič odpověděl 31. srpna:
„Dnes jsem informoval našeho šéfa Světlanu o naší práci, myslím,
že ji to uspokojilo.“ 22 Před začátkem války si Stalin se Světlanou
vyměňovali něžné dopisy. „Líbám tě, můj vrabečku,“ napsal jí, jako
kdysi napsal své ženě.23
Stalinův vztah s oběma syny byl mnohem složitější. Jakovovi i jeho
rodině se řadu let vyhýbal a Vasilij mu působil mnoho nepříjemností.24
Chlapec velmi záhy pochopil, že je synem mocného muže. Před studiem
dával přednost kopané a vůči svému okolí se často choval zpupně.
„Vasilij se pokládá za dospělého a vyžaduje všechno, co si přeje, což
jsou často hlouposti,“ sdělil Stalinovi velící důstojník dači v Zubalovu
v roce 1935, když bylo Vasiliji čtrnáct let. Časem se však situace
jedině zhoršovala. Vasilijovi učitelé, kteří nedokázali snášet urážlivé
chování pánovitého studenta, si stěžovali otci a informovali ho, že
Vasilij zneužívá mimořádné ohledy ředitele školy a učitelům vyhrožuje
sebevraždou. Stalin učiteli poděkoval za jeho zásadovost a vylíčil syna
mimořádně negativně: „Vasilij je rozmazlený chlapec průměrných
schopností, nezkrotný (typ Skyta!), nemluví vždy pravdu, rád vydírá
lidi se slabou autoritou, často je drzý a má slabou vůli. Rozmazlilo
ho příbuzenstvo, stále mu zdůrazňovali, že je ,Stalinův syn‘.“ Stalin
požádal učitele, aby byl přísnější, a slíbil mu, že Vasilije občas „popadne
za límec“. Jak se ovšem často stávalo, to vše bylo pouhé divadlo,
neboť věci se řešily po stalinsku. Ve škole provedli kádrovou čistku,
při níž kromě vedení vyhodili i učitele, který si Stalinovi postěžoval.
Vasilij přestoupil na leteckou školu na Krymu, kde speciální zacházení
pokračovalo. Na nádraží ho slavnostně přivítalo vedení školy, ubytovali
ho stranou ostatních studentů v hotelu a stravoval se prominentně ve
velitelské jídelně. Jednou, zcela evidentně z legrace, si objednal zvláštní
jídlo. Protože místní kuchař nevěděl, jak je uvařit, vyslali muže do
sousedního města, aby to zjistil. Vasilij neustále jezdil po Krymu autem
i na motocyklu. Na jeho studium dohlíželi armádní velitelé z Moskvy.
V roce 1940 školu absolvoval v hodnosti poručíka. Rád létal, ale lidsky
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
288 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS se nijak nezdokonalil. Systém, který zavedl jeho otec, syna nenávratně
poškodil.
Vasilij odjel na Krym právě v době, kdy stará rodina Stalinových-
Allilujevových-Svanidzeových přestala existovat. V období mezi
koncem roku 1937 a koncem roku 1939 byli Alexandr Svanidze,
jeho manželka a manžel Anny Allilujevové zatčeni a poté zastřeleni.
Pavel Allilujev, jenž zřejmě neunesl stres, zemřel koncem roku 1938.
S příbuznými, kteří zůstali na svobodě, se Stalin již nestýkal. Rozpad
rodiny pak dokončila válka. Jakova, který na rozdíl od Vasilije žádnou
protekci neměl, hned v prvních dnech války zajali Němci. Stalin
přikázal uvěznit Jakovovu ženu, ale později ji osvobodil. Existuje
verze, že dostal nabídku na výměnu Jakova za jisté německé generály
(nejčastěji se uvádí Paulus), on však odmítl. O tomto tvrzení neexistují
žádné dokumenty a chybí mu rovněž věrohodnost: Proč by totiž
Hitlerovo vedení o takovou výměnu stálo? Když válka skončila, Stalin
získal svědectví Jakovových spoluzajatců.25 Po kapitulaci Německa
Rusové získali protokol o Jakovově výslechu z roku 1941 a také
svědectví dozorců a velitele zajateckého tábora, kde Jakov zemřel.26
Všechny tyto důkazy svědčí o tom, že se Jakov jako zajatec choval
čestně. V roce 1943 byl zastřelen za pokus o útěk z tábora. Na základě
těchto informací Stalin o synovi změnil mínění, čímž lze vysvětlit, že
se během posledních let života začal zajímat o svou malou vnučku,
Jakovovu dcerku.
Vasilij a Světlana Stalina za války zklamali. Vasilij, který sloužil
nedaleko Moskvy, často přijížděl na daču v Zubalovu a pořádal
tam pitky. Na jedné takové párty koncem roku 1942 se šestnáctiletá
studentka Světlana seznámila s osmatřicetiletým sovětským filmařem
Alexejem Jakovlevičem Kaplerem, prominentním scenáristou
populárních filmů o Leninovi a revoluci. Navázali spolu milostný
vztah, který po několika měsících skončil, když Kaplera na Stalinův
příkaz zatkli. Stalina zřejmě rozzuřil Světlanin vztah s Kaplerem, jehož
popsala jako svou první lásku, pokládal jej za nepatřičný, zejména
během války. Jeho reakce však podle Světlanina svědectví dřívější
blízkost s otcem navždy zničila:
Ještě nikdy jsem otce neviděla takového […] Zlostí sotva popadal dech a téměř
nebyl schopen mluvit […] „Tvůj Kapler je anglický špion, je ve vězení!“ […]
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
5 s talin ve válce 289
„Ale já ho miluju!“ řekla jsem konečně, když jsem byla schopná slova.
„Miluješ?!“ vykřikl otec, jehož toto slovo nesmírně rozlítilo. A poprvé v životě
mi dal dvě facky.
„Jen se podívejte, chůvo, jak hluboko klesla!“ Už se neovládal.
„Je strašlivá válka, a ona tráví čas […]!“ použil vulgární mužský výraz.27
Další ránu dostal Stalin od Vasilije, který byl počátkem roku 1943
již plukovníkem a stal se velitelem leteckého pluku. V dubnu téhož
roku se rozhodl se skupinou podřízených jít na ryby. Lovili je pomocí
granátů. Jeden granát vybuchl na břehu, zabil jednoho z důstojníků
a Vasilije zranil šrapnel. Samozřejmě jej léčili v kremelské nemocnici
v Moskvě. Když se Stalin o synově chování dozvěděl, rozzuřil se.
Tento synův nerozvážný čin však byl zřejmě jen jedním z mnoha, jak
lze usoudit z rozkazu lidového komisaře obrany SSSR J. V. Stalina
z 26. května 1943:
1. V. I. Stalina okamžitě odvolat z funkce velitele leteckého pluku
a v budoucnu ho bez mého souhlasu nepověřovat žádnou velitelskou funkcí.
2. Informovat pluk i jeho bývalého velitele o tom, že byl plukovník Stalin ze
své funkce odvolán pro opilství, zhýralost a proto, že škodí pluku a rozvrací
jej.28
Vasilij byl na otcovy prázdné výhrůžky léta zvyklý, a proto si z nich
mnoho nedělal. A měl pravdu, brzy se totiž dostal do nových, ještě
vyšších funkcí a koncem války byl čtyřiadvacetiletým generálem.
Stalinovu synovi bylo dovoleno téměř všechno. Zhruba ve stejné době
se Světlana, nyní univerzitní studentka, provdala za svého bývalého
spolužáka. Brzy se jí narodil syn, jemuž dala jméno po jeho dědovi,
Josif. Stalin se však odmítl setkat se svým zetěm, který byl Žid a ve
válce nebojoval. S dceřiným sňatkem souhlasil možná jen proto, aby se
neopakoval střet jako v případu s Kaplerem.
Když byli Němci poraženi a válečné napětí pominulo, Stalin se
k své rodině nevrátil – či spíš nepřipustil, aby se do jeho života vrátila
ona. Přivykl osamění, nočnímu životu a s dětmi se stýkal jen zřídka.
City dědečka se v něm zřejmě nikdy neprobudily. Čas se mu krátil,
měl chabé zdraví, byl unavený, posedlý myšlenkou zrady a honem na
nepřátele. Zničení rodiny Allilujevových dokonal zatčením manželky
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
Pavla Allilujeva a Naděždiny sestry Anny. Ty propustili z vězení až po
jeho smrti.
Stalinovy děti otci v jeho stáří nedávaly mnoho důvodů k radosti.
Vasilij rychle propadl alkoholismu a hýření, a tak byl o svých třicátých
narozeninách již troska trpící řadou chronických nemocí. Díky otcově
shovívavosti však zastával čím dál vyšší armádní funkce a beztrestně
rozhazoval státní peníze. Mladý Stalin si nenasytně užíval života:
Budoval a opakovaně renovoval svou nemovitost za městem, zabýval
se lovem, zakládal sportovní družstva, do nichž získával špičkové
sportovce vysokými příjmy a byty. Letadlem dovážel zboží z Německa,
měnil manželky i milenky a neustále popíjel ve společnosti patolízalů.
Ke konci svého života ho Stalin po dalším skandálu odvolal z vysoké
funkce velitele letectva moskevského armádního okruhu. Vasilije
poslali studovat na vojenskou akademii, čímž mu fakticky umožnili
pít bez zábran. Světlana se s manželem, jehož její otec neměl rád,
rozvedla a provdala se za toho, který se mu líbil – za Jurije Andrejeviče
Ždanova, syna zesnulého Stalinova starého spolubojovníka. Nebylo to
však šťastné manželství a brzy se rozpadlo.
Po Stalinově smrti byl osud jeho dětí hluboce symbolický. Vasilij,
který v opilosti urážel otcovy spolupracovníky ve vysokých funkcích,
byl uvězněn a poté v exilu ve věku čtyřiceti let zemřel. Světlana se
provdala za indického komunistu. Jakmile dostala povolení k výjezdu
do Indie na jeho pohřeb, využila příležitost k emigraci a usadila se ve
Spojených státech, kde v roce 2011 zemřela. Vydala své vzpomínky
na život ve Stalinově rodině, Twenty Letters to a Friend , jež jsou
nostalgické i přikrášlené. Vinu za otcovu patologickou krutost přičítala
intrikánství a našeptávání Lavrentije Beriji. Svůj vztah k systému, který
její otec vytvořil, nejvýmluvněji vyjádřila svým útěkem do země, kterou
on pokládal za nejnebezpečnějšího nepřítele socialismu.