stalin1

Porážka „levicové opozice“ koncem roku 1928 přerostla ve Stalinovo
osobní
vítězství. Soudržnost mezi většinou v politbyru, jež se snadno
udržovala během boje proti Trockému a Zinovjevovi, se začala rozpadat.
Narůstající společensko-ekonomickou krizi provázela krize v nejvyšších
vládních kruzích. Tato výbušná směs se stala pro vládní systém
nebezpečnou. Katalyzátorem výbuchu se nakonec stalo selhání státu,
který nebyl schopen zajistit dostatek obilí z úrody v roce 1927, což byl
jeden ze signálů krize NEPu.
Model rozvoje NEPu se projevil v celé řadě faktorů jako zranitelný.
Vzájemné tržní vztahy mezi státem a zemědělci se dostaly hned od začátku
do rozporu se základní bolševickou doktrínou. Nehledě na smutnou
zkušenost z „válečného komunismu“ vládnoucí strana pokračovala
v hlásání radikálního socialismu a pronásledovala jakoukoli soukromou
ekonomickou iniciativu. Sovětské zemědělství kromě toho nebylo prostě
schopno bezprostředně zajistit hmotné rezervy, které vláda potřebovala
k podpoře industrializace. Každý tábor uvnitř vládnoucí strany –
pravicový, levicový i ten váhající mezi oběma – si uvědomoval potřebu
NEP korigovat a podporovat industrializaci. Hlavní problém spočíval
v nutnosti najít optimální metody k nejlepší modifikaci systému. Ostrý
boj o moc však rozsah možností vážně omezoval. Ekonomika se opět
stávala obětí politického konfliktu a udržování dogmatu, za preferenci
politiky před potřebami ekonomiky však nikdo nenesl větší vinu než
sám Stalin.
Příčiny krize z konce roku 1927 vedení státu dokonale znalo. Chyby
cenové politiky, disproporční investice do průmyslu i další faktory ekonomickou
rovnováhu rozvracely a zemědělcům braly chuť prodávat
obilí
státu. V předcházejících letech našlo vedení k překonání podobných
krizí úspěšná řešení. Podobný recept bylo tedy nezbytné najít i nyní.
Politbyro se původně zabývalo řešením této otázky jako jednotný
kolektiv.Třebaže
jeho členové ekonomické stimuly brali na zřetel, při
této příležitosti se rozhodli, že posílí „administrativní“ nátlak na zemědělce.
Znamenalo to kampaň k násilnému vyvlastňování obilí, která se
realizovala služebními cestami vysokých státních činitelů do základních
zemědělských regionů, kteří zde tlačili na místní stranické funkcionáře.
Molotov, který byl vyslán na Ukrajinu, hned první den roku 1928 hlásil
Stalinovi:
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
3 jeho revoluce 125
Milý Kobo! Jsem na Ukrajině už čtvrtý den – lidé říkají, že to je užitečné.
Ty líné chochly [hanlivý výraz pro Ukrajince] jsem rozhoupal… Zařídil jsem,
aby se ukrajinští „hlavouni“ vydali na různá místa s příslibem udělat, co je
v jejich silách. Teď dřepím v Melitopolu (zlaté dno!), tady byl taky pogrom,
jako obvykle se nadávalo kvůli zabavování obilí… Mám spoustu nových
dojmů, jsem opravdu rád, že jsem se dotkl půdy. Po návratu o tom budu
vyprávět. Pozdravy všem.1
Tón Molotovova dopisu – klidný a spíše žertovný než strohý – částečně
vyjadřoval
poměrně mírovou náladu, která dosud převládala v politbyru.
Molotov
zatím ještě „neodhaloval oportunisty“ ani necejchoval
„kulaky“ a „záškodníky“. Žádal Stalina, aby Ukrajina za množství obilí,
které poskytla, dostala bonus a mohla si za něj opatřit zemědělské stroje
v zahraničí: „Je to naléhavě nutné kvůli povzbuzení (plus zvýšení produkce),
účelné ve všech ohledech.“
Stalin ovšem tak žoviální nebyl: V té době přemýšlel o opatřeních k zavedení
mimořádné politiky. Co vlastně podnítilo Stalina k záměrům,které
zdaleka přesahovaly levicovost Trockého a Zinovjeva? Co ho vedlo
k náhlému boji proti NEPu? Bylo to přesvědčení o nevyhnutelnosti
ultralevicového kurzu, nebo spíš ziskuchtivá politická kalkulace? Mnohá
fakta dokazují, že Stalina ovlivňoval celý komplex faktorů. Některé rozpory
NEPu k levicovější orientaci sovětského vedení skutečně vybízely,
vyžadovaly totiž rekonstrukci této politiky kvůli rychlejší industrializaci.
Stalin patřil k těm, kteří nový směr podporovali nejvíce. Jeho politický
a manažerský temperament inklinoval k násilným opatřením a kromě
toho mu chyběly odborné znalosti a pracovní zkušenost v ekonomickéoblasti.
Pravděpodobně byl přesvědčen, že ekonomiku lze formovat
politickým
diktátem, neboť mimořádná ekonomická opatření, která nařídil,
zřetelně sloužila politickým cílům. Zavedením radikálního kurzu
vědomě
rozkládal systém kolektivního vedení. Boj v politbyru, který nutně
následoval, mu umožnil vytvořit novou většinovou frakci, kterou měl
jednoznačně pod kontrolou.
Stalin se ve skutečnosti vyzbrojil Leninovou revoluční strategií – maximálně
stimulovat levicové výstřelky, podkopat „umírněné“ a extremistickou
politikou mobilizovat radikály. K rozvinutí svého revolučního útoku
Lenin v dubnu 1917 přijel z emigrace do Petrohradu. Stalin se vydal
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
126 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS počátkem roku 1928 na Sibiř se stejným cílem: změnit tuto vzdálenou
a obrovskou oblast v zemi nových převratů. Svůj zájezd Stalin doslova
podřídil vlastním intrikám. Podle plánu měla zpočátku vrcholná „trojka“
v politbyru – Stalin, Rykov a Bucharin – zůstat v Moskvě a dohlížet
na vládu. Stalin však využil toho, že Ordžonikidze koncem roku 1927
ze zdravotních důvodů na Sibiř odjet nemohl, a nahradil ho. Sám fakt,
že se Stalin – který nerad cestoval – vydal na tak dlouhou cestu, svědčí
o důležitosti jeho záměrů. Po roce 1928 podnikal služební cesty jen
málokdy. Několik zastávek učinil během cest, když putoval na dovolenou
na jih; v červenci 1933 navštívil Bělomořsko-baltský kanál; dále
se jednou vypravil na frontu za druhé světové války a třikrát na známá
setkání s Rooseveltem a Churchillem v Teheránu, na Jaltě a v Postupimi.
Je tedy jasné, že k cestě na Sibiř měl v roce 1928 opravdu vážné důvody.
Cesta do Novosibirsku vlakem trvala tři dny. Letadla Stalin nepoužíval.
Generální tajemník pobyl na Sibiři celkem tři týdny během druhé
poloviny ledna a prvních únorových dní. Většinu času strávil na schůzích
se stranickým aktivem (místními bossy a oddanými stoupenci strany).
Stalin si na nich vynutil záruku, že splní náročný plán zásobit zemi
sibiřským obilím. Sibiřským vedoucím činitelům vysvětlil, jak mají tento
nesnadný úkol splnit – proti kulakům využít veškerou sílu trestního
aparátu a obvinit je z trestného činu „spekulace“.2 Tento plán ve skutečnosti
znamenal návrat k „válečnému komunismu“. Zdaleka ne všichni
sibiřští vedoucí funkcionáři přijali Stalinovy pokyny bez námitek.
Změna
kurzu byla totiž tak náhlá, že si někteří dokonce dovolili s ním
polemizovat. Dne 19. ledna ředitel sibiřské pobočky Zemědělské banky
Sergej Zagumennyj Stalinovi sdělil svůj názor, že pochybuje o efektivitě
nátlaku na zemědělce, nelze s nimi přece zacházet jako se zločinci, jestliže
odmítají prodat obilí státu. Zemědělci to budou chápat jako návrat
k politice povinného prodeje nadbytečného obilí státu, což se praktikovalo
v prvních letech sovětské vlády. Situace se může dokonce zhoršit.
„Mám dojem, že se obracíme příliš prudce,“ napsal. Mnoho Stalinových
poznámek na dopise Zagumenného (podtržené pasáže v textu a posměšky)
svědčí o tom, že adresáta velice podráždil.3
Ve svém nátlaku na sibiřské vedoucí funkcionáře Stalin pokračoval
a tvrdil, že mimořádná represivní opatření budou účinná. Současně se ve
svém jednání poněkud mírnil. V jednání o opatřeních kvůli nedostatku
obilí přestal vyhrožovat a kombinoval ráznou autoritu s projevy sou-
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
3 jeho revoluce 127
družské loajality. Na jedné schůzi v Novosibirsku na výrok účastníka,
který poznamenal, že regionální funkcionáře usvědčil z chyb, Stalin odpověděl
smířlivě: „Ne, já jsem nechtěl nikoho usvědčovat.“ Dokonce i na
Zagumenného
kritiku reagoval vlídně.4 Tato kombinace bezohlednosti
vůči „nepřátelům“ – v tomto případě kulakům skrývajícím obilí – a přívětivosti
vůči stranickým soudruhům je jednou ze součástí strategie,
která Stalinovi pomohla vyšplhat se na vrchol politické hierarchie. Na
regionální stranické funkcionáře zřejmě udělal dobrý dojem, čímž získal
účinný nástroj k uklidnění kohokoli, kdo by se obával, že se pod jeho
vedením charakter strany změní.
Nátlakem a přesvědčováním Stalin dosáhl svého. V novém ovčím kožichu,
který zvlášť pro něj ušili v místní dílně, strávil několik týdnů na
cestách rozlehlou Sibiří. Všude požadoval totéž: Dejte nám obilí. V telegramu
do Moskvy se výstižně vyjádřil, že „všechny vyždímal do poslední
kapky“.5 V následujícím telegramu, odeslaném v předvečer návratu
do Moskvy 2. února, vítězoslavně hlásil: „Zlom v dodávkách obilí
nastal. Během 26.–30. ledna bylo zajištěno 2,9 milionů pudů obilí [přibližně
52 400 tun] místo běžných 1,2 milionu. To je obrovská změna.“ 6
Stalin rovněž vyjádřil naději, že tempo dodávek obilí nadále poroste.
Předpokládal, že za jediný měsíc na Sibiři získá více než třetinu ročního
kontingentu.
Za těmito rostoucími čísly ovšem stála eskalace násilí na sibiřském venkově.
Tlupy zplnomocněnců vymáhaly obilí s použitím železné pěsti.
Tito agenti pohrdali zákony a řídili se principem, který
jeden z nich zformuloval
zcela otevřeně: „Co to je za byrokracii? Soudruh Stalin
vám dal
heslo – vynucuj, bij, ždímej.“ 7 Venkov zachvátily prohlídky a zatýkání.
Zkonfiskovalo se obilí v množství, jež bylo pro rodiny zemědělců zničující.
Pod Stalinovým vlivem vznikla na Sibiři horší situace než v jiných
obilnářských oblastech země, i když pravděpodobně nikoli o mnoho.
Pod tlakem z Moskvy a za aktivní účasti vysoce postavených moskevských
emisarů se všude přehnala vlna násilí a nezákonností. Avšak sibiřský
precedent extremismu sehrál mimořádnou roli. Nařízení z úst generálního
tajemníka strany vést válku proti kulakům všichni chápali jako
univerzální oprávnění uplatňovat jakékoli metody.
Stalinovo politické divadlo ve formě jeho služební cesty na Sibiř
mělo složitý podtext. Stalin začal tím, že změnil ideologickou strukturu
příčin krize. Ignoroval oficiální linii o chybách stranického aparátu
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
128 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS (o nichž se hojně jednalo v kolektivních směrnicích politbyra) a důraz
zásadně přenesl na odhalování nepřátelských aktivit kulaků a antisovětských
sil, čímž otevřel cestu k širokému použití represivních opatření.
Na Stalinův návrh (jeho tvůrčí přínos zabavování obilí v roce 1928) se
konfiskace neprováděly jako dříve mimořádně, nýbrž se staly součástí
trvale platného trestního
práva. Zemědělce nazvané „spekulanty“ předávali
soudu za to, že odmítají prodat obilí, které sami zaseli, vypěstovali
a sklidili. Tyto akce byly výsměchem zákonnosti, mimořádná opatření
jim však poskytovala právní oporu a činila je rutinními a trvalými. Stalin
tím v podstatě navrhoval
zbavit se nepovských zásad vzájemné součinnosti
mezi státem a venkovem. Stalinovým putováním po Sibiři kromě
toho vznikl pro vládní ekonomický aparát – a pro Rykova jako premiéra
osobně – naléhavý problém. Stranický aparát, ztělesněný Stalinem, se
totiž ujímal řešení
nejdůležitějšího politického a ekonomického problému
země, čímž si činil nárok na faktické prvenství.
Stalin věděl, že proti přísným opatřením, která vyprovokoval na Sibiři,
budou mít někteří kolegové námitky. Tento konflikt ostatně vyprovokoval
záměrně a promyšleně. Sibiřská cesta mu umožnila jednat se soudruhy
z vedení z pozice síly, z pozice energického vůdce, který nasazením
revolučních metod dokázal problémy vyřešit. Krize diskreditovala
„umírněnou politiku“, neboť radikalismus se projevil jako účinnější.
Příznaky
rozkolu v politbyru se začaly projevovat bezprostředně po Stalinově
návratu do Moskvy v únoru 1928. Generální tajemník však zatím
zřejmě nebyl schopen zahájit přímý střet. Vnějšímu pozorovateli se
může zdát, že Stalin promeškal mimořádně vhodnou příležitost, jenže
on to tak pravděpodobně neviděl. V té době zatím nebylo zřejmé, zda se
tak snadno stane vítězem. Byl to však klíčový okamžik v jeho boji o vládu
jednoho muže, který vedl jako partyzánskou válku – lstivě, trpělivě
a podvratně.
Ultralevicový obrat
Některé okolnosti Stalinovi bránily dát kolegům v politbyru okamžitě
a otevřeně své prvenství najevo a znemožnit jim, aby ho za nebezpečnou
ukvapenost povolali k odpovědnosti. Z hlediska svých politických
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
3 jeho revoluce 129
zájmů mohl rozdělit vedení do dvou skupin. K první patřili potenciální
Stalinovi protivníci, kteří si potrpěli na určitou míru nezávislosti a vlivu.
Byli to předseda Rady lidových komisařů Alexej Ivanovič Rykov (premiér
země), hlavní ideolog strany a vydavatel listu Pravda Nikolaj Ivanovič
Bucharin, předseda sovětských odborů Michail Pavlovič Tomskij, tajemník
moskevské stranické organizace Nikolaj Alexandrovič Uglanov
a předseda Nejvyššího sovětu SSSR, tedy zemského parlamentu, Michail
Ivanovič Kalinin.8 Těmto čelným představitelům, zastáncům kolektivního
vedení a postupné transformace NEPu, neimponovaly ani Stalinovy
mocenské ambice, ani jeho extrémní politika. K druhé skupině – tvořící
menšinu v politbyru – náleželi Stalinovi blízcí osobní spojenci: tajemník
ústředního výboru strany Vjačeslav Michajlovič Molotov, vedoucí
Lidového komisariátu obrany Kliment Jefremovič Vorošilov, předseda
kontrolní komise strany Grigorij Konstantinovič Ordžonikidze a šéf Lidového
komisariátu obchodu
Anastas Ivanovič Mikojan. Ti ke Stalinovi
vzhlíželi a následovali ho již od dob revoluce a občanské války. Dokonce
ani Stalinovi přátelé by jeho pokusy o rozkol kolektivního vedení bezpodmínečně
nepodporovali a sotva by ho prohlásili za jediného vůdce.
Počátkem roku 1928 „Stalinova frakce“ tedy existovala jen potenciálně
a semknout ji mohla jedině válka.
Vedení takové války by však bylo složité a riskantní. Čtyři roky problémů
s opozicí vyvolaly hlubokou touhu po jednotě. Opozičníci byli
ostře kritizováni jako rozvratníci, kteří osobní politické ambice nadřadili
zájmům strany. Kterýkoli vůdčí činitel, jenž otevřeně ohrožoval jednotu
nalezenou nově po roce 1928, prohrál už předem. Jenže jak mohl
Stalin bojovat za svou dominanci, aniž by podkopával jednotu? Zbývalo
pouze jediné řešení: velice opatrně vyvolávat rozkol, poté zaujmout postoj
uraženého stoupence jednoty a své nepřátele označit za rozvratníky.
A právě podle tohoto scénáře Stalin postupoval.
Jiný problém spočíval v tom, že radikální opatření, která Stalin navrhoval,
tedy opatření blízká srdci stranických levičáků, měla obrovský
destruktivní potenciál. Dvě nebezpečí se projevila okamžitě. Za prvé,
zemědělci, kteří věděli, že jim úrodu stejně zkonfiskují, možná prostě osili
menší plochy. Za druhé, znepokojivé signály přicházely z Rudé armády.
Dopisy vojákům od příbuzných zemědělců, kteří si stěžovali na špatné
zacházení, vyvolávaly v kasárnách protivládní nálady. Mladí venkované,
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
130 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS kteří absolvovali vojenský výcvik na základnách nedaleko svých
domovů, proudili z vesnic na základny, stěžovali si a prosili o pomoc.
Protože Stalin neměl dostatečnou politickou sílu, aby takové událostizametl
pod koberec, nezbývalo mu než určitou dobu manévrovat. Dokumenty
z období po jeho návratu ze Sibiře ukazují, že byl ochoten připustit
kompromis. Usnesení, přijatá v této době, extrémní opatření, která
se již provedla, sice schvalovala, avšak odsuzovala „deformace a zvrácenosti“.
V prvních slabých a utajených konfliktech v politbyru se Stalin
držel taktiky politického boje, kterou použil na Sibiři, a řídil se jí také
v následujícím roce až do té doby, než dosáhl plného vítězství. V podstatě
ji lze charakterizovat jako „souhlas a ignorování“. Protože se chtěl vyhnout
vysvětlování
osobních vztahů, uchýlil se k tajnému manipulování
byrokratickým
aparátem a k strategickým kádrovým změnám.
Vše záviselo na rozložení sil v politbyru. V roce 1928 se Stalinovi podařilo
politickými intrikami oslabit pozici Rykovovy a Bucharinovy skupiny
a současně posílit jednotu v řadách svých váhajících přátel. Kromě toho
mu pomohly i chyby oponentů – zejména Bucharinovy – a se vší pravděpodobností
rovněž vydírání. Zřejmě použil kompromitující materiály
proti Michailu Ivanoviči Kalininovi a Janu Ernestoviči Rudzutakovi,
které
byly nedlouho předtím objeveny v předrevolučních policejních
hlášeních.
V protokolu z Kalininova policejního výslechu z února 1900
stojí: „Protože jsem byl povolán k výslechu kvůli žádosti, kterou jsem
podal, chci poskytnout upřímné doznání o své kriminální činnosti.“
Z protokolu
je zcela zřejmé, že Kalinin poskytl policii podrobnou informaci
o činnosti ilegální organizace. Ze záznamu rovněž vyplývá, že
Rudzutak,
jehož v roce 1909 odsoudili k deseti letům těžkých nucených
prací, vyšetřovatelům nejspíš poskytl jména a adresy členů své organizace.
Policie pak prováděla prohlídky, zabavovala zbraně a propagandistickou
literaturu.9 Podobné kompromitující materiály mohl Stalin mít
a použít také proti jiným členům nejvyššího vedení.
Třebaže existují jasné doklady toho, že Stalin tyto nálezy uplatňoval
při hledání loajálních podpůrců, jeho vztahy s tajnou policií byly takové,
že od ní téměř s jistotou mohl získávat informace, které využíval
jako hrubou, avšak velmi účinnou zbraň k vydírání ostatních. Dokonce
i jeho přátelé v politbyru důvody rozvratu chápali. Stalinův dogmatismus
o „pravicovém nebezpečí“ jeho záměr získat převahu v politbyru
sotva dokázal maskovat. Válka, kterou vedl, byla jasně osobní. Ve snaze
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
3 jeho revoluce 131
o smíření obou stran napsal Stalinův starý přítel a loajální stoupenec
Ordžonikidze během střetů na podzim 1928 upřímný dopis Rykovovi:
Žádná další šarvátka neprojde bez nesmírně krutých otřesů ve straně. Z toho
je třeba vycházet. Jsem hluboce přesvědčen, že to všechno překonáme. O obilí
a dalších podobných otázkách se můžeme hádat a rozhodovat, to však nesmí
vést k šarvátce […] Základní názorové rozdíly neexistují, a to je hlavní […]
Vypadá to, že se vztah mezi Stalinem a Bucharinem podstatně zhoršil, ale
my musíme udělat všechno pro to, aby se ti dva opět smířili. Možné to je.10
Je nepravděpodobné, že by se Ordžonikidze snažil Rykova zmanipulovat
a přimět ho k tomu, aby Stalinovi pomohl. Jen popisoval nálady
a názory, které zatím sdílela většina, včetně mnoha Stalinových stoupenců.
Kolektivní vedení politbyra dosud fungovalo jako životaschopná
a akční instituce. Dokonce i tak autoritativní bolševici jako Ordžonikidze
chápali, že je lepší se „hádat a rozhodovat“ než si dávat politické
nálepky. Potřebu revize ekonomické politiky ve prospěch urychlení industrializace
si uvědomovali všichni sovětští vedoucí činitelé. Spory se
vedly pouze o detaily. Rozhodně to nebyl důvod k třenicím v politbyru,
které by vedly k naprostému rozvratu – pokud žádný z členů kolektivního
vedení
neprojeví ambice prosadit vládu jednoho muže.
Když si Stalin uvědomil převládající nálady, slovně podporoval jednotu,
zatímco s pomocí svých podporovatelů podrážel oponenty. V roce
1928 zorganizoval vzpoury v aparátu odborů, v jejichž čele stál Tomskij,
a v moskevské stranické organizaci, jíž předsedal Uglanov. V důsledku
těchto vzpour se Stalinovi podařilo
odstranit oba vůdce z jejich funkcí.
Stalinovy oponenty rovněž oslabila Bucharinova osudná politická
chyba; v červenci 1928 se totiž tajně sešel se zostuzeným Kameněvem
a otevřeně ho informoval o konfliktech v politbyru. Kameněvův záznam
o obsahu tohoto rozhovoru někdo
ukradl a poslal stoupencům
Trockého, kteří
Stalina i Bucharina nenáviděli natolik, že tento dokument
vytiskli a veřejně rozšířili v podobě letáků. Skutečné okolnosti
tohoto příběhu dosud nejsou zcela jasné. Jestliže však Stalin a příslušníci
tajné policie,
kterou měl již pod kontrolou, neměli s krádeží zápisu
nic společného,není
pochyb o tom, že Stalin udělal vše pro to, aby se
trockistický leták rozšířil co nejvíce.11 Bucharin a jeho stoupenci tak byli
beznadějně zkompromitováni.
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
132 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS Stalin ocejchoval Bucharina jako rozvratníka, který se za zády kolegů
z politbyra bratří s vůdci poražené opozice, a chystal své těžké dělostřelectvo.
V polovině roku 1928 se konal veřejný soudní proces s inženýry
z Doněcké uhelné pánve, vedený na základě smyšleného obvinění,
takzvaný „šachtinský případ“. V kauze, již provázela mohutná propagandistická
kampaň, padlo obvinění ze sabotáže. Kromě toho se v roce
1928 vykupování obilí opět změnilo ve válku proti kulakům. Stalin
vyhlásil novou teorii (jíž zajistil životaschopnost): S rozvojem budování
socialismu bude narůstat třídní boj, protože odpor nepřátel socialismu
začne sílit. Mocně ovlivní také stranu, varoval Stalin. Usilovně a metodicky
proto zaváděl do stranických dokumentů i propagandy myšlenku
„pravicového nebezpečí“ a vlivu agentů uvnitř VKS(b). Vyvíjet neustálý
tlak na „nepřítele“ a zničit ho i s jeho „pravicovými“ spojenci ve straně –
takové byly podmínky pro vítězství socialismu a pro dlouho očekávané
překonání
potíží a konfliktů. Tyto zlověstné teorie sice mohly zapůsobit
na nevzdělané stranické funkcionáře, nebyly však v souladu s tím, co se
v zemi skutečně dělo.
Jakmile se Stalinovi podařilo Bucharinovu a Rykovovu skupinu izolovat,
zasadil jim definitivní ránu tím, že oba obvinil z „pravicové“ úchylky
uvnitř strany. V atmosféře politické hysterie a narůstajícího radikalismu
musely umírněné síly ve straně mlčet. Většina členů politbyra, kteří se
museli rozhodnout, ke komu se přikloní, se postavila – z osobních důvodů
– za Stalina. Politbyro se tak změnilo ve Stalinovu frakci. V letech
1929–1930 byli Bucharin, Tomskij, Uglanov a Rykov jeden po druhém
z politbyra vyloučeni a pověřeni různými druhořadými funkcemi. Léta
Velkého teroru nikdo z nich nepřežil.
Stalinovo vítězství v politbyru bylo výsledkem politických intrik
i chyb jeho protivníků. Generální tajemník tak v plné míře využil bohaté
zkušenosti s manipulací mocí a vlivem, kterou získal v letech bojů
proti Trockému, Zinovjevovi a Kameněvovi. Nemenší význam měla
Stalinova moc generálního tajemníka při ovlivňování kádrové politiky.
Uměl manipulovat lidmi, čekat na pravou chvíli a udeřit s přesnou dávkou
síly, aby nevyděsil potenciální příznivce nebo váhající. Své skutečné
záměry maskoval, neboť vystupoval jako racionální politik a loajální
člen stranické komunity, který je nesmiřitelný pouze vůči nepřátelům.
Během několika málo let se proměnilo naprosto vše. Mnozí z těch, kdo
Stalina podpořili, své volby trpce litovali, když nastala zkáza. Právě
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
3 jeho revoluce 133
v tom spočívalo Stalinovo mistrovství: uměl si zajistit, aby oběti litovaly
až tehdy, když bylo pozdě.
Výsledkem vítězství Stalinovy frakce se stalo přijetí a aplikace politiky
„velkého skoku“. Ve značné míře pod Stalinovým vlivem se metody „třídního
boje“ a „revolučního ducha“ přenášely také do ekonomické sféry.
Společensko-ekonomické zábrany a rezervy se odhazovaly jako nepotřebné
odpadky. Průmyslové plány a kapitálové investice do průmyslu
neměly žádné objektivní meze, cokoli průmysl potřeboval, to dostal.
V obrovském rozsahu se nakupovalo tovární zařízení a celé továrny ze
západních zemí v naději, že se tyto investice brzy vrátí díky vlastní výrobě,
neboť historické okolnosti se pro tyto plány zdály příznivé. Západní
země, které postihla krize, totiž se Sovětským svazem spolupracovaly
mnohem ochotněji, než tomu bylo v dobách hojnosti.
Velké úkoly ekonomického rozvoje, o nichž se rozhodlo v dubnu
1929 na příštích pět let, vysocí funkcionáři téměř okamžitě odmítli jako
příliš skromné. Plány vzrostly o 50 procent, poté se zdvojnásobily, ba
dokonce ztrojnásobily. Pětiletý plán se změnil na čtyřletý a poté na tříletý.
Straničtí a ekonomičtí funkcionáři v tomto hospodářském šílenství
soutěživě navrhovali nová a nová fantastická čísla. „Nanejvýš během
deseti
let,“ prohlašoval Stalin, „musíme ujít takovou vzdálenost, jaká
nás dělí od vyspělých kapitalistických zemí… Někteří tvrdí, že je těžké
zvládnout technologii. Jenže to není pravda! Neexistují pevnosti, které
by bolševici nedokázali dobýt.“ 12
Představa ekonomiky jako pevnosti, kterou je třeba dobýt, vrátila
zemi
do válečného komunismu období občanské války. Politické kampaně,
nadšení menšiny a diktát nad většinou téměř zcela nahrazovaly
ekonomickou iniciativu a metody organizace výroby a práce. Zmatek
ve finančním systému a obchodu i obrovská inflace se vysvětlovaly jako
zákonité důsledky budování socialismu, odumírání zbožních i peněžních
vztahů a zavádění systému výměny produktů mezi městy a venkovem.
Jak umírněnější funkcionáři strany předvídali, tento šílený závod
směřující k industrializaci zlikvidoval prostor pro pohyb základních indikátorů
ekonomického rozvoje. Nový šéf sovětského průmyslu Grigorij
Konstantinovič Ordžonikidze
v roce 1930 oznámil, že se dokonce i klíčové
objekty, jako magnitogorský a kuzněcký metalurgický kombinát,
automobilka v Nižním Novgorodu nebo chemický kombinát v Bobrikovu,
budují bez hotových projektů. „V mnoha případech,“ napsal ve své
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
134 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS zprávě, „se utrácejí peníze bez jakýchkoli účtů… Účtování je mimořádně
chabé a zmatené. Dosud nebyl nikdo schopen říct, kolik stála stavba
stalingradské továrny na traktory.“ Stalin tuto zprávu četl a zanechal
na ní formální poznámky, které svědčí o tom, že neměl v úmyslu cokoli
měnit.13 Tak mimořádné upřednostnění průmyslu potřebovalo materiální
zdroje a dělníky. Obojí se čerpalo z venkova.
Válka s rolníky
Stalinův nákladný skok vpřed byl vykoupen značným snížením životní
úrovně všeho obyvatelstva, avšak mimořádně tvrdě postihl venkov.14
K venkovu se vedení státu nechovalo jako k hlavní opoře země, nýbrž
jako
k vnitřní kolonii, kterou je třeba vysát. Především nikdo nepochyboval,
že v převážně agrární zemi budou muset náklady na industrializaci
zaplatit zemědělci. Spor vznikl pouze o to, kolik bude třeba zaplatit
a jakým způsobem. Bolševici neměli zemědělce rádi – pokládali je za
vymírající třídu –, avšak v období NEPu, kdy si ekonomickou důležitost
zemědělství konečně uvědomili, se vedení státu snažilo udržovat s venkovem
rozumné vztahy, ba dokonce mhouřilo oko nad jevy politicky
tak nežádoucími, jako bylo rozšiřování soukromých pozemků. Koncemdvacátých
let však stát s takovým liberalismem skoncoval. Růst
kapitálových
investic do průmyslu – politika, kterou podporovalo celé
kolektivní
vedení – vyžadoval změnu vztahů mezi státem a zemědělci.
Na přelomu let 1927 a 1928 dosud jednotné politbyro, nadále se držící
levicové orientace, kombinovalo ekonomické podněty s narůstajícím nátlakem
vůči venkovu. Výsledky této smíšené taktiky zůstaly neznámé,
protože iniciativy se chopil Stalin a levicový směr se prudce změnil ve
skok. Radikální zabavování obilí náhle začalo velice připomínat konfiskace
během válečného komunismu.
Tato opatření přinesla výsledky sice bezprostřední, avšak neudržitelné.
Konfiskace braly rolníkům ekonomickou iniciativu a vedly k poklesu
produkce. Každá další úroda měla nižší výnosy než ta předchozí, a proto
každý nový výkup obilí vyžadoval tvrdší metody. Tento nebezpečný
cyklus mimořádných opatření vyvolával politické krize včetně masové
nespokojenosti zemědělců, což se přeneslo až do armády. A od Stalina,
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
3 jeho revoluce 135
který v té době získal vedoucí pozici v politbyru, se žádalo, aby tyto
problémy vyřešil.
Volbu kurzu měl Stalin ovšem značně omezenou v důsledku ultralevicové
politiky, kterou obhajoval během svého politického boje s pravicí.
Vybral si pro sebe osobně tu nejjednodušší a nejbezpečnější cestu, třebaže
mohla být zničující pro zemi. Boj s kulaky a vyvlastňování soukromého
majetku zemědělců dovedl až k logickému konci: půda byla vyvlastněna
a zemědělci se stali dělníky v agrárních podnicích řízených
státem.
Metoda, jíž se této proměny dosáhlo, dostala název „kolektivizace“
a znamenala masové a násilné sjednocení rolníků v kolektivních
statcích neboli kolchozech. Předchozí stranická usnesení o postupné
organizaci
kolchozů Stalin zrušil, když v listopadu 1929 prohlásil, že
kolektivizace
bude všeobecná a bezprostřední. Poté v prosinci vyzval ke
zničení kulaků jako třídy.
V podstatě tak vítězný vůdce záměrně vyprovokoval novou a smrtící
vlnu revoluce na venkově. Burcujícími slogany – podporovat kolektivizaci
a bít kulaka – dával místním aktivistům volnou ruku. Horečná
a násilná
kolektivizace zachvátila venkov ještě dříve, než mohl být nový
projekt kolchozů seriózně posouzen a než vznikly konkrétní směrnice.
Tento stalinský krok postavil stranu před hotovou věc. Kolektivizace začala
jakoby „zdola“, neboť neexistovala alternativa, zbývalo pouze podporovat
a šířit kolchozní hnutí, ať mělo podoby jakkoli zrůdné. Mnozí
straničtí kariéristé a radikálové, kteří vytušili Stalinovu sílu a rozhodnost,
reagovali na jeho výzvy nadšeně. Hlášení o úspěších v kolektivizaci
do Moskvy doslova proudila.
Definitivní plán kolektivizace byl schválen počátkem roku 1930 během
zvláštního zasedání komisí ÚV strany. Členové komisí – plně oddaní Stalinovi
– zprvu dávali najevo určitou zdrženlivost. V podstatě věrní jeho
heslu podporovat masovou kolektivizaci, však navrhovali její průběh
rozložit do několika let. Komise se snažily, bez ohledu na hysterii třídního
boje, která ovládala zemi, osud milionů kulaků zmírnit. Komisaři
byli samozřejmě přesvědčeni, že to jsou nepřátelé kolchozního systému,
navrhovali však zacházet s nimi mírněji. Represe se podle jejich
názoru měla uplatňovat jen vůči těm, kteří se vládě aktivně stavějí na
odpor. Ostatní se měli přijímat do kolchozů, byť s jistým omezením. Při
tomto poměrně umírněném přístupu členové komisí učinili významnéP
r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
136 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS organizačnínávrhy
– například místo úplné konfiskace majetku měli
zemědělci vlastnit malé pozemky pro vlastní potřebu.15
Návrhy komisí ústředního výboru strany měly velký praktický význam
a pravděpodobně byly tím nejlepším, čeho se v konkrétních podmínkáchroku
1930 dalo dosáhnout. Do jisté míry uspokojily stranické extremisty,
a přitom přiznávaly jistý význam také zemědělcům. Jak následující dějiny
Sovětského svazu ukázaly, fakt, že pracovníci kolchozů později směli
po určitou dobu vlastnit půdu, zachránil systém, zemědělce i celou
zemi. Toto uspořádání
v podstatě vrátilo zemědělcům status nevolníků
starého Ruska, platících
feudální daň státu ve formě práce na kolektivních
statcích, kteří si však směli podržet určitou půdu pro vlastní potřebu.
Umožňovalo jim to uživit sebe – tedy velkou část země – i navzdory
chabému výkonu kolchozů.
Stalin dával přednost jinému modelu: jeho záměrem bylo učinit zemědělce
otroky státu, na zaměstnání státem plně závislými. Prosazoval
plné vyvlastnění soukromých zemědělských pozemků a začlenění vesnic
do státní ekonomiky, kde nebudou povoleny tržní vztahy. Závěry komisí
tvrdě kritizoval a začal mnohé jejich chyby korigovat.16 Pod jeho
dohledem se z plánu kolektivizace stala bojová kampaň proti tradičnímu
způsobu života zemědělců. Za prvé, Stalin drasticky zkrátil termíny
provedení kolektivizace. V mnoha nejdůležitějších zemědělských oblastech
se měla dokončit již na podzim roku 1930, přičemž z povahy jeho
direktiv si místní funkcionáři uvědomovali, že nesmějí otálet. Za druhé,
Stalin rázem zastavil veškerá jednání o přijímání kulaků do kolchozů.
Bylo to přísně zakázáno. Kulaci se svými rodinami měli být vysídleni do
vzdálených oblastí Sovětského svazu, uvězněni, umístěni do pracovních
táborů nebo postříleni. Nakonec zamítl veškeré návrhy, aby kolchozy
existovaly zároveň se soukromými polnostmi. Z navrhovaných směrnic
nemilosrdně vyškrtal všechny zmínky o tom, že si rolníci mohou ponechat
určité množství půdy. Kromě toho se konečným cílem kolektivizace,
jejím ideálem, měly stát takzvané „komuny“, což byla zemědělská
i společenská utopie, výplod socialistických fanatiků. V sovětském ztělesnění
tohoto ideálu by se veškerý zemědělcův majetek stal majetkem
komuny včetně rodinné drůbeže i osobních předmětů.
Tyto pološílené a nevyhnutelně krvavé plány plně vyjadřovaly Stalinovy
myšlenky
a záměry. Zrychlováním tempa kolektivizace a likvidací nejproduktivnější,
a tedy vlivné části zemědělců Stalin sledoval několik
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
3 jeho revoluce 137
záměrů současně. Majetek kulaků měl poskytnout půdu a vybavení
pro kolektivní statky, a kolchozy samy měly sloužit jako potrubí, jimiž
budou zásoby rychle a bez problémů přitékat z venkova do měst a do
průmyslu. Svou roli zde sehrála nejen Stalinova víra, ale i přesvědčení
mnoha jiných stranických funkcionářů, že bezpeněžní forma socialismu
založená na směně zboží již brzy nastane. V podmínkách násilné
industrializace
by peníze přestaly být ekonomickým regulátorem. Bude
dobře, když zmizí, říkali si straničtí levičáci.
Stalin se k této nebezpečné hře se zemědělci odvážil částečně také proto,
neboť věřil, že tato část obyvatelstva, ač v zemi největší, nemá dost sil,
aby státu odporovala. Tento předpoklad však byl jen částečně správný.
Rolnictvo se obrovskému totalitnímu státu skutečně nemohlo postavit,
venkov však přesto projevil ke kolektivizaci výrazný odpor a způsobil
Stalinovi značné problémy.
Aby stranické vedení Stalinovu vizi masového provedení kolektivizace
naplnilo, poslalo z měst na venkov desítky tisíc různých aktivistů a zplnomocnilo
i místní nadšence. K podpoře soutěžení mezi regiony stranické
listy (především Pravda) vyhlásily požadavek: co nejrychlejia
jakýmikoli
prostředky nahnat rolníky do kolchozů. Na rozdíl od oficiálně
hlásaného optimismu vedení netrpělo iluzí, že kolektivizaci lze uskutečnit
dobrovolně. Jedním z hlavních nástrojů bylo vězení a vyhnanství
kulaků. Protože se rolníci báli, aby je nestihl osud sousedů, se skřípěním
zubů do nenáviděných kolchozů vstupovali.
Vládní orgány využívaly hrozbu „rozkulačování“ a vězení, čímž brzy
dosáhly v kolektivizaci fantastických výsledků – alespoň na papíře. Jestliže
bylo k 1. říjnu 1929 v kolchozech 7,5 procenta zemědělských hospodářství
země, k 20. únoru 1930 činil jejich podíl již 52,7 procenta.17 Za
tímto vysokým statistickým údajem se ovšem skrývala strašlivá a tragická
skutečnost. Lidé, kteří byli vysláni z města nebo mobilizováni z místního
obyvatelstva, aby kolektivizaci uskutečnili, se chovali jako hordy uchvatitelů
k poraženému nepříteli. Každý, kdo odmítl do kolchozu vstoupit,
byl zatčen a zbit. Běžné byly také krádeže „rozkulačeného“ majetku
a znásilňování žen. Kostely byly zavřeny a příslušníci kléru uvězněni.
„Zanícení“ členové Komsomolu – Komunistického svazu mládeže – kostely
znesvěcovali a pobíhali po ulicích v kněžských rouchách.
Toto násilí a ponižování vyprovokovalo obvykle trpělivý venkov k bojovnosti.
Zemí se prohnala vlna nepokojů. V letech 1926–1927 úřady
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
138 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS registrovaly na venkově 63 masových protivládních protestů. V roce
1929 došlo k více než 1 300 takových incidentů a podílelo se na nich
244 000 demonstrujících. Jen v lednu a únoru 1930 došlo k 1 500 akcí
s 324 000 protestujících.18 Stalin byl o vzrůstajících nepokojích nepochybně
informován, avšak bezprostředně nereagoval. Pravděpodobně
byl přesvědčen, že vlna rolnických nepokojů je prostě jen nevyhnutelnou
reakcí „vymírající třídy“. Koncem února však začal uvažovat jinak.19
Dne 26. února přišla první zpráva z Charkova, tehdejšího hlavního města
Ukrajiny, o nepokojích v šepetovském regionu, blízko hranice s Polskem.
Davy rolníků
tam žádaly znovuotevření kostelů, likvidaci kolchozů
a napadaly aktivisty. Další zpráva, která přišla do Moskvy zhruba ve
stejnou dobu, popisovala podobné události v Kazachstánu, Voroněži,
a dokonce i v blízkosti hlavního města. Nepokoje propukly 21. února
v Pitělinském
okrese Rjazaňského okruhu v blízkosti Moskvy. Rolníci si
brali z kolchozu svůj skot i rodinné zásoby a vraceli majetek kulakům.
Zvonily kostelní zvony a rolníci vysílali do sousedních vesnic delegáty
s výzvami, aby se k nim přidali. Rolníci ozbrojení klacky se snažili bránit
zatýkání kulaků. Jeden policista byl zabit a osm aktivistů zraněno.
Agenti OGPU reagovali střelbou, při níž podle oficiálních zdrojů šest
rolníků zabili a tři zranili.20
Narůstající nepokoje a ohrožení jarní setby přinutily úřady k ústupu.
Dne 28. února 1930 přijalo politbyro usnesení, v němž vyzvalo Stalina,
aby v tisku vystoupil s článkem o kolektivizaci.21 Dne 2. března vyšel
slavný článek „Závratě z úspěchu“. Obsahoval optimistické hodnocení
„obrovských úspěchů“, jichž dosáhla kolektivizace, a vyhlásil „radikální
obrat venkova k socialismu“. Současně s tím Stalin odsoudil „protileninské
nálady“
– zakládání komun, vyvlastňování veškerého majetku rolníků
ve prospěch komun, porušování „zásady dobrovolnosti a zohledňování
místních poměrů“, odstraňování kostelních zvonů, přičemž za
tyto excesy samozřejmě obvinil místní funkcionáře. Dne 10. března byly
na zmíněná místa rozeslány tajné směrnice ústředního výboru žádající
navrátit
některý majetek rolníkům (drůbež, dobytek, pozemky připojené
k jejich domkům), napravit „chyby“ vzniklé během rozkulačování,
zastavit vytváření komun a nezavírat kostely.22 Byl to jen dočasný ústupek
s cílem uklidnit rolníky a umožnit jim jarní setbu obilí.
Stalinův článek ani směrnice ústředního výboru však situaci neuklidnily.
Oběma chybělo to hlavní: vysvětlení, co si počít s kolchozy, kte-
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
3 jeho revoluce 139
ré už existovaly. Rolníci proto vzali věc do vlastních rukou. Násilím
likvidovali kolektivní statky, rozebírali konfiskovaný majetek i osivo,
a dokonce obnovovali původní rozorané meze. Protikladné signály
z Moskvy
jen přilévaly oleje do ohně protikolchozní nálady a provokovaly
další rolnické nepokoje, při nichž místní aktivisté ztráceli jistotu.
Březen 1930 se stal vrcholem venkovské války: v tomto měsíci
došlo k více než 6 500 výbuchů masových nepokojů, což představovalo
téměř polovinu incidentů za celý rok. V roce 1930 se podílely na nepokojích
přibližně 3–4 miliony rolníků.23 Z tohoto počtu lze vyvodit,
že v březnu se účastnily bouřlivých protestů 1,5–2 miliony rolníků.
Pravděpodobnější je však vyšší počet, protože politická policie měla
zájem údaje o účasti na protivládních protestech snižovat. Některé demonstrace
měly dobrou organizaci. Rolníci formovali oddíly a ovládali
značná území.
Mimořádně intenzivní byl odpor na Ukrajině, kde se konala téměř polovina
výtržností. Úřady měly obavy zejména kvůli nepokojům v pohraničních
oblastech. V Tulčinském okruhu se 16. března podílelo na nepokojích
patnáct okresů ze sedmnácti. Z padesáti vesnic představitele
sovětské
moci vyhnali a místo nich podle staré tradice zvolili starosty.
Ve většině vesnic tohoto regionu rolníci kolchozy zlikvidovali. Povstalci
napadali členy komunistické strany i Komsomolu a vyháněli je z vesnic.
V některých osadách dokonce docházelo ke střetům ozbrojených rebelů
s trestními oddíly OGPU.
Události podél západní hranice Ukrajiny vyvolaly v Moskvě strach
kvůli možné polské intervenci. Dne 19. března dostal předseda Státního
politického ředitelství (GPU) Ukrajiny Vsevolod Apollonovič Balickij
od Stalina důtku. Stalin ho v ní žádal, „aby přestal řečnit a více konal“.
Dotčený Balickij odpověděl, že osobně projíždí „ohroženými oblastmi“
s operativní skupinou a nedohlíží na nepokoje „pouze z vlaku“.24
Stalinův
příkaz však splnil. Ordžonikidze, který odjel na Ukrajinu na
inspekci,
hlásil, že povstání byla v pohraničních oblastech potlačena
„ozbrojenou
silou s použitím kulometů a na některých místech i děl. Je
tam sto ubitých a zastřelených a několik set raněných.“ 25
Rolníci, jimž prakticky chyběly zbraně, nemohli střetu s dobře ozbrojenými
oddíly OGPU a zmobilizovanými komunisty odolat. Jejich izolované
pokusy o sjednocení sil – vysílali posly do sousedních vesnicnebo
bili na poplach kostelními zvony – byly vcelku neúspěšné.Povstalecké
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
140 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS nálady zůstaly roztříštěné a nekoordinované. Takové oslabeníusnadňovalo
mobilním trestním oddílům práci a současně jim umožňovalo držet pod
kontrolou rozsáhlá území. Sílu rolnického odporu rozkládalo rovněž masové
zatýkání vzbouřeneckých vůdců, kulaků a venkovské inteligence
a kromě
toho i brutalita vládních sil. Rolničtí povstalci se však chovali
mnohem
civilizovaněji než vládní síly. Své trýznitele zásadně nezabíjeli,
jen je vyháněli z vesnic. Vládní síly proto neutrpěly žádné ztráty a svou
roli sehrály i falešné sliby vládních orgánů. Dalším důležitým faktorem
v potlačení nepokojů byl jarní osev. Rolníci odcházeli na pole sít obilí,
neboť na tom závisela budoucí úroda i jejich život. Již na podzim 1930
se však obnovila násilná kolektivizace s celou svou krutostí, takže většina
rolníků byla přinucena do kolchozů opět vstoupit.
Kolektivizace byla základním kamenem Stalinovy diktatury, takže
všechny další rysy stalinského systému lze pokládat za její plod. Masové
násilí vůči nejpočetnější třídě v zemi vyžadovalo velký potlačovací
aparát
se systémem táborů a vyhnanství, takže se teror nakonec stal hlavním
nástrojem vládnutí. Kolektivizace ostře a téměř okamžitě rozbila četné
tradiční společenské vazby, zesílila atomizaci společnosti a usnadnila
ideologickou
manipulaci. Bezuzdné a nelítostné vysávání hmotnýchi
lidských
zdrojů z venkova umožnilo přijímat přemrštěně ambiciózní
ekonomické
plány a beztrestně plýtvat „snadno“ získanými prostředky
i životy.
Násilná kolektivizace a neúčinná industrializace způsobily zemi takovou
škodu, že se z ní nikdy plně nevzpamatovala. V letech 1930–1932
byly postříleny a uvězněny v táborech statisíce „záškodníků“ a „kulaků“
a více než dva miliony kulaků se svými rodinnými příslušníky musely
odejít do vyhnanství.26 Mnohé z vyhnanců čekala nevyhnutelná smrt
stejně
jako ty, které represivní složky postřílely. Ve vyhnanství totiž ubytovávali
rodiny kulaků v barácích nevhodných k bydlení, často stojících
v širých polích. Hrůzné životní podmínky, únavná dřina a hlad proto
působily vysokou úmrtnost, zejména mezi dětmi.27
Situace rolníků, kteří nebyli uvězněni ani posláni do vyhnanství, však
nebyla o mnoho lepší. Sovětská vesnice, rozvrácená kolektivizací, výrazně
upadala. Klesala produkce obilí a katastrofa postihla také živočišnou
výrobu. V letech 1928–1933 se počet koní snížil z 32 na 17 milionů,
počet hovězího dobytka z 60 na 33 milionů kusů a počet vepřů z 22 na
10 milionů.28 Nehledě na klesající produktivitu stát většinu produkce
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
3 jeho revoluce 141
z venkova odčerpával. Kolchozy za všechna léta existence sovětské vlády
zemi uživit nedokázaly, takže většina sovětských občanů přežívala
na skrovných potravinových přídělech. Řadu období charakterizoval
hladomor. Jeden z nejhorších, v letech 1931–1933, byl zákonitým výsledkem
Stalinova „velkého skoku“.