stalin2

Hladomor
V době veřejného vyhlášení výsledků první pětiletky musel Stalin uplatnit
veškerou svou vynalézavost. Využil práva vítěze a neuvedl žádná
konkrétní čísla, pouze černé prohlásil bílým (že král není nahý). Pětiletka,
pravil, byla splněna před lhůtou!29 Obrovské investice i tuny zařízení
a technologií dovezené ze Západu samozřejmě měly svůj výsledek.
V zemi se vybudovalo mnoho moderních továren a výrazně stoupla průmyslová
výroba. Žádný zázrak se však nekonal. Nereálné plány pětiletky
nebyly splněny ani přibližně. Skutečná výroba se dokonce snížila:
výroba oceli v roce 1932 místo plánovaných 17 milionů tun dosáhla jen
6,2 milionu, produkce nafty místo 45 milionů tun pouhých 21,4 mil.
tun, výroba traktorů místo 170 000 jen 48 900, výroba automobilů místo
200 000 pouhých 23 900.30 Mimořádně tristní pak byl stav průmyslu
vyrábějícího spotřební zboží.
Největší problém první stalinské pětiletky však spočíval v tom, že
položila základy ničivé nevýkonnosti průmyslu. Obrovské prostředky
a zdroje zmizely v započatých objektech, které se nikdy nedokončily,
v zařízeních zakoupených draze ze Západu, pro něž se nenašlo uplatnění,
v sovětských rezervách zlata nakoupených ze zahraničí, v marnotratných
přestavbách jako nutných důsledcích přílišného chvatu a rovněž ve
zboží vyráběném tak špatně, že se nedalo použít. Jsou to jen přibližné
údaje, jejichž upřesnění je úkolem historiků. Mnohem lépe jsou známy
statistické údaje z jiného tragického dopadu „velkého skoku“ – důsledky
velkého hladomoru.
Tento hladomor, který vrcholil během zimy na přelomu let 1932–1933,
připravil o život 5–7 milionů lidí.31 Z dalších milionů hladovějících se
stali trvalí invalidé. V období míru za poměrně normálního počasí byly
zemědělsky bohaté oblasti ničeny a pustošeny. Třebaže byl hladomor
složitým problémem, potomstvo z něj plným právem viní Stalina. Jeho
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
142 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS základní příčinou se stala stalinská politika „velkého skoku“, a to tím
spíš, že Stalinova rozhodnutí z let 1932–1933 hlad netlumila, nýbrž naopak
posilovala.
Hladomor počátku třicátých let byl nevyhnutelným důsledkem industrializace
a kolektivizace. Z hlediska produktivity znamenaly neuspořádané
kolchozy ubohou náhradu zničených soukromých zemědělských
usedlostí, které vlastnili takzvaní „kulaci“. Jedinou výhodou kolchozů
bylo, že se díky nim státu dařilo z venkova snadno vysávat zdroje.
Nesmírné vykořisťování rolnictva mělo dva důsledky: Zemědělští dělníci
byli fyzicky oslabeni hladem a zbaveni jakékoli iniciativy, což vedlo
ke sklíčenosti a apatii. Předem věděli, že všechno, co se urodí, si stejně
vezme stát a je odsoudí v nejlepším případě téměř k vyhladovění. Řada
let této politiky vyvolávala postupný úpadek. Úroda v roce 1932 byla
špatná a kromě toho nedostatečně sklízená.
Zájmy státu a rolnictva dospěly do zásadního protikladu. Stát byl
krajně
agresivní a snažil se získat z venkova co nejvíce zdrojů, zatímco
rolníci, stejně jako oběti hladomoru na celém světě, využívali „zbraň slabých“.
32 Plnění povinností uložených státem co nejvíc sabotovali a snažili
se vytvořit si vlastní zásoby. Stalin si nepřátelství násilím kolektivizovaného
venkova plně uvědomoval, avšak vinu za vše dával rolníkům.
Tvrdil, že sovětské vládě vyhlásili válku.
Hrozící krizi očekávali všichni včetně Stalina ještě předtím, než hladomor
dospěl do kritické fáze. Existovaly jisté kroky, které by hlad pravděpodobně
sice neodvrátily, ale přinejmenším by jej omezily. První by znamenal
stanovení norem pro dodávky obilí státu – jinými slovy, přechod
od systému konfiskace k systému povinných dodávek. Tento krok by
rolníky
podněcoval, aby zvyšovali produkci. Stalin však takový způsob
odmítl.
33 Dával přednost tomu, brát z venkova co možná nejvíce a nesvazovat
si ruce povinnostmi. Dalším krokem ke zmírnění hladomoru
se mohlo stát snížení vývozu obilí, či dokonce jeho nákup v zahraničí.
K nákupu totiž došlo v menší míře zjara roku 1932, což svědčí o tom,
že to bylo v zásadě možné.34 Další nákupy však Stalin odmítl. Jakékoli
ústupky, které svědčily o nesmyslnosti „velkého skoku“, totiž odporovaly
jeho povaze a politicky ohrožovaly jeho diktaturu. K uvolnění nátlaku
na rolníky bylo třeba snížit tempo růstu průmyslu. V roce 1933 Stalin
s takovou změnou kurzu sice velmi neochotně souhlasil, avšak došlo
k ní příliš pozdě, což stálo miliony životů.
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
3 jeho revoluce 143
Kritická opoždění, umíněnost a krutost zavedly na podzim 1932 do
slepé uličky i samotného Stalina. Žádné řešení nemohlo být dobré. Úroda
na rozvráceném venkově byla v roce 1932 ještě horší než bídná úroda
z roku předchozího. Industrializace se přitom rozvíjela plným tempem
a zahraniční dluh Sovětského svazu za nákupy zařízení a surovin dosáhl
maximální výše. Za těchto okolností zbýval jen malý prostor k manévrování.
Vedení státu mohlo využít všechny zdroje, sáhnout do rezerv nebo
požádat o mezinárodní pomoc, což bolševici udělali během hladomoru
v letech 1921–1922.35 Tato opatření by sice znamenala ekonomické i politické
problémy, v zásadě však byla možná. Jenže Stalin se jimi vůbec
nezabýval. Stát místo toho opět zesílil nátlak na venkov.
Dokumenty objevené během posledních let kreslí hrůzný obraz. Vyhladovělým
rolníkům byly zabavovány všechny potravinové zásoby –
nejen obilí, ale také zelenina, maso a mléčné výrobky. Skupiny pátračů,
sestávající z místních funkcionářů a městských aktivistů, hledaly ukryté
zásoby, takzvané jámy, v nichž venkované podle staré tradice ukládali
obilí pro případ hladu. Hladoví vesničané museli tyto jámy i jiné
zásoby
potravin, jež byly jedinou záchranou před smrtí, přiznat. Bili je, nahé
vyháněli na mráz, zatýkali, posílali na Sibiř. Pokusy rolníků
umírajících
hladem zachránit se útěkem do příznivějších oblastí,krutě
trestali.
Uprchlíci se museli vrátit do své vesnice, kde byli odsouzeni k pomalému
umírání nebo uvězněni. V polovině roku 1933 bylo 2,5 milionu lidí
v pracovních táborech, věznicích nebo ve vyhnanství.36 Mnozí z nich
se přesto měli líp než ti, kteří umírali hladem „na svobodě“.
Koncem roku 1932 a počátkem roku 1933 hladomor na svém vrcholu
zachvátil regiony, v nichž žilo více než 70 milionů lidí – Ukrajinu, Severní
Kavkaz, Kazachstán a některé oblasti Ruska. To ovšem neznamená,
že zbytek obyvatelstva Sovětského svazu, 160 milionů lidí, měl jídla
dostatek. Mnozí obyvatelé v regionech, kde stav hladomoru oficiálně
neexistoval, žili na samém jeho pokraji. Celou zemi zachvátily epidemie,
především tyfus. Miliony lidí postihla vážná onemocnění, mnozí
zůstali invalidní a na následky hladu umírali až po několika letech. Míru
morálního úpadku ovšem nelze zachytit statistickými údaji. Tajné
informační materiály OGPU a strany, takzvané svodky, zejména z prvních
měsíců roku 1933, jsou plné zpráv o šíření kanibalismu. Matky
zabíjely
vlastní děti a vyšinutí aktivisté okrádali a mučili bezbranné
obyvatelstvo.
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
144 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS Třebaže se hlad a masové násilí rozšířily po celé zemi, nejvíce postihly
obyvatele Ukrajiny a Severního Kavkazu.37 Právě těmto dvěma důležitým
oblastem v rámci SSSR věnoval Stalin v letech 1932–1933 mimořádnou
pozornost, neboť tam se politika zabavování obilí i potravin
prováděla
s největší brutalitou. Stalinovo zaměření na tyto regiony mělo
nejspíše dva vzájemně související důvody. První lze charakterizovat
jako
ekonomický – Ukrajina a Severní Kavkaz zajišťovaly téměř polovinu
všech obilných zásob státu. V letech 1932–1933 se zde však vyprodukovalo
o 40 procent méně obilí než v roce předchozím. Tuto situaci
do jisté
míry kompenzovaly ruské obilnářské oblasti, kde rolníci sice hladověli,
ale plány dodávek překračovali. Nedostatek ukrajinského obilí
však
plně nahradit nedokázali. Stát vybral v roce 1932 téměř o 20 procent
méně
obilí než v roce 1931.38 Právě tyto údaje zčásti vysvětlují Stalinovy požadavky
vůči Ukrajině a Severnímu Kavkazu. Chtěl „své“ obilí a zuřil,
že je nevypěstují.
Za druhé, v krizi roku 1932 Stalin spatřoval pokračování války s rolníky
i upevnění výsledků kolektivizace a měl k tomu důvod. V dopise
sovětskému spisovateli Michailu Alexandroviči Šolochovovi z 6. května
1933 napsal: „Vážení pěstitelé obilí v podstatě vedli ,tichou‘ válku se
sovětskou mocí. Válčili vyhladověním.“ 39 Za avantgardu této rolnické
„armády“ bojující se sovětskou mocí Stalin nepochybně pokládal rolnictvo
z Ukrajiny a Severního Kavkazu. Právě v těchto oblastech tradičně
převládaly antisovětské nálady, přičemž Ukrajina byla v roce 1930
hlavní hybnou silou protikolchozního odporu. Na Ukrajině i Severním
Kavkazu se v letech 1931–1932 nepokoje opakovaly. Další důvod k znepokojení
znamenala ukrajinská hranice s Polskem, neboť Stalin se obával,
že krizi na Ukrajině může Polsko ve svém nepřátelství k Sovětskému
svazu využít.40 Stalin totiž, jak se vyjádřil Hiroaki Kuromiya, podezíral
všechny zemědělce, „ukrajinské však dvojnásobně, neboť to byli jednak
zemědělci, jednak Ukrajinci“.41
Když Stalin soustřeďování obilí prohlásil za válku, uvolnil ruce nejen
sobě, ale také těm, kteří jeho příkazy plnili. Ideologickým zdůvodněním
této války se stal stalinský mýtus, podle něhož byl „problém s potravinami“
důsledkem sabotáží „nepřátel“ a „kulaků“. Jakoukoli souvislost
mezi krizí a státní politikou Stalin kategoricky odmítal. Z nedostatku
potravin obviňoval „nepřátele“ a samotné zemědělce, čímž podporoval
názor, že se zprávy o rozsahu hladu zlovolně zveličují. Tím Stalin fak-
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
3 jeho revoluce 145
ticky zbavoval odpovědnosti za pomoc hladovějícím jak nejvyšší vedení
státu, tak osobně sebe. Za nejvyšší projev Stalinova cynismu lze pokládat
jeho prohlášení na prvním sjezdu kolchozníků-úderníků v únoru 1933:
„Jedním z našich úspěchů je to, že obrovské masy chudých rolníků, kteří
dříve zpola hladověli, se nyní na kolektivních statcích staly střední
zemědělskou třídou a jsou hmotně zabezpečeny […] Je to úspěch, jaký
předtím na světě neexistoval, protože žádný jiný stát na světě toho nedosáhl.“
42 To prohlásil v době, kdy každý den umíraly hladem tisíce lidí.
Lhát všem však Stalin nemohl. V květnu 1933, kdy hladomor dosud
trval, se Stalin setkal s americkým pokrokovým činitelem, plukovníkemRaymondem
Robinsem, který se sovětským Ruskem sympatizovala
jako
člen mise Červeného kříže, jež v Rusku působila v letech 1917–1918,
byl znám svými styky s Leninem. Stalin počítal s Robinsovou pomocí
při upevňování vztahů s USA, a proto se k tomuto Američanovi chovalpřátelsky
a srdečně. Věděl, že Robins je o skutečných událostech
v Sovětském
svazu dobře informován, a proto se neodvážil popírat, že
v zemi existuje hlad. V odpovědi na přímou otázku týkající se špatné
úrody v roce 1932 po dlouhých vytáčkách nakonec přiznal, že „někteří
rolníci nyní mají hlad“. Když vysvětloval příčiny hladomoru, předvedl
působivou vynalézavost a fantazii. Vysvětlil, že hladovějí parazitní typy
zemědělců, kteří vstoupili do kolchozů pozdě a nic v nich nedokázali.
„Strašně hladověli“ prý rovněž samostatní zemědělci, již na vlastní půdě
údajně nepracovali a kradli obilí z kolchozů. Když se za tyto krádeže
zavedly přísné tresty, samozřejmě neměli co jíst.43 Vrcholem těchto lží
bylo Stalinovo ujištění Robinse, že stát obětem hladomoru pomáhá,
i když sami kolchozníci proti takové pomoci vystupují: „Kolchozníci
nám nadávají, že se lenochům pomáhat nedá, ať je necháme pomřít.
Takoví
prostě jsou.“ 44 Robinse tím nejspíš nepřesvědčil, ten však jako
správný diplomat na Stalina nenaléhal.
Lze sotva zjistit, do jaké míry Stalin svému vysvětlení sám věřil, jeho
rozhovor s Robinsem však cosi vypovídá o jeho způsobu myšlení.
Za prvé, o hladomoru zřejmě věděl a bral jej jako skutečnost, nikolivýmysly
„nepřátel“. Za druhé, vlastní verzi o pletichách „nepřátel“
a „záškodníků“
příliš nevěřil. V rozhovoru s Robinsem se o tomto „problému“
nezmínil, což může svědčit o tom, že si pravé příčiny hladomoru
a jeho souvislost s kolektivizací dobře uvědomoval. Je nepravděpodobné,
že by jakékoli chyby přiznal v rozhovoru, byť i s nejbližšími
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
146 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS spolupracovníky.
Základnímu směru, který Stalin nastolil, mohla sloužit
jen mytická vysvětlení. Tvrzení o nepřátelích, zemědělských sabotážích
či nanejvýš o chybách místních funkcionářů mu umožňovalo zbavovat
se jakékoli viny a miliony lidí bez váhání odsoudit k záhubě.
Ze Stalinových komentářů však nelze vyčíst, co o hladomoru vlastně
věděl. Co měl asi na mysli, když říkal Robinsovi, že část rolníků „strašně
hladoví“ ? Měl snad před očima živé kostlivce, zoufalé lidi pohřbívající
pozůstatky zvířat, matky šílené hladem zabíjející vlastní děti? Nejspíš
ne. Stalin se setkával s běžnými lidmi jen při slavnostních příležitostech
a Moskva, kterou pravidelně vídal pouze z okénka svého vozu, byla
poměrně
dobře krmenou fasádou sovětského režimu. Informační materiály
OGPU, jež byly nedávno uveřejněny, obsahují podrobný popis
hladomoru,
kanibalismu a protisovětských nálad rozšířených mezi obyvatelstvem.
45 Zda však takové materiály Stalin četl, není známo. Jedním
proslulým dokumentem, o němž víme, že jej Stalin četl, je dopis Michaila
Alexandroviče Šolochova ze 4. dubna 1933.46 Zděšený spisovatel velmi
podrobně, se všemi hrůznými detaily popsal, co se děje nedaleko jeho
bydliště v obci Vešenskaja na Severním Kavkazu:
Viděl jsem to, nač nelze do smrti zapomenout […] V noci, za ostrého vichru
a mrazu, kdy se i psi schovávají před zimou, rodiny vyhnaných ze svých
domovů
[kvůli nesplnění dodávky obilí] zapalovaly v uličkách hranice
a všichni
seděli kolem ohně. Děti balili do hadrů a ukládali na zem, která
od plamenů rozmrzla. Nad uličkami se nesl dětský pláč […] V bazkovském
kolchoze vyhnali ženu s kojencem. Celou noc chodila po vesnici a prosila,
aby ji s dítětem pustili dovnitř ohřát. Nikdo ji nevpustil [za pomoc „sabotérům“
se ukládaly tvrdé tresty]. Ráno dítě v matčině náruči umrzlo.
Šolochovovův dopis potvrzuje, jakými metodami podezřelí chamtivcivymáhali
obilí – bitím lidí, veřejnými popravami, pálením železem, věšením
za krk až k přidušení během výslechů a podobně. Šolochov se
nebál napsat, že masové zločiny ve Vešenském okresu nejsou „pochybením“
místních aktivistů, nýbrž k nim dochází v rámci záměrné kampaně
pod vedením regionálních úřadů. Z pochopitelných důvodů však v této
věci nijak nenaléhal.
Bez ohledu na otevřenost a ostrost spisovatelova dopisu Stalin reagoval
poměrně vlídně. Vešenskému okresu přikázal pomoci obilím a neP
r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
3 jeho revoluce 147
chal fakta, která Šolochov zmínil, prověřit. Celkově se však místních
funkcionářů zastával. V odpovědi Šolochovovi spisovatele obvinil z jednostrannosti,
s níž nechce přiznat sabotáže rolníků. Místní funkcionáře,
kteří byli zprvu za „zvůli“ odsouzeni k tvrdým trestům, nakonec nechal
zprostit viny. Na Stalinův příkaz je pouze odvolali z funkcí a dali jim
výpověď, ze strany je však nevyloučili.47 Stalin neměl v úmyslu ve své
válce s rolníky ustupovat, dovedl ji do konce bez ohledu na oběti.
„Umírněný“ Stalin
Vítězství nad rolnictvem mělo všechny rysy porážky. Navzdory neuvěřitelné
krutosti kampaně a milionům obětí plán výběru obilí splněn nebyl.
Stát dostal z úrody roku 1923 o 20 procent méně než v roce předchozím,
ještě horší byl však pokles v živočišné výrobě. Pokud se nemohly potraviny
získat z venkova ani bezohledným zabavováním, co ještě zbývalo?
Pokračováním v politice konfiskací – zvaných prodrazverstka (příkaz povinných
dodávek) – by se jen vyvražďovalo obyvatelstvo. Rovněž politika
násilné industrializace se prokázala jako neudržitelná. Také šílený
růst kapitálových investic do těžkého průmyslu měl své meze. Stalinovi
odpůrci, kteří ho vyzývali, aby tempo růstu snížil, podporovali Trockého
výzvu
učinit rok 1933 rokem „kapitálové obnovy“.48
Dokonce i neoblomná mašinerie stalinského teroru začínala skřípat.
Ani rozlehlá síť pracovních táborů a věznic nedokázala v roce 1933 pojmout
narůstající proud zatčených. Vláda v té době schválila program
na vytvoření nových míst pro 2 miliony deportovaných, ten se však pro
nedostatek prostředků nenaplnil. Nakonec bylo posláno do vyhnanství
jen asi 270 000 lidí.49 Ukázalo se tedy, že i zdánlivě neomezené kapacity
určené k ničení a izolaci „nepřátel“ mají své meze. A zatímco popravy,
vězení a deportace velkého počtu lidí jen pomáhaly vládě udržet vše
pod kontrolou, i Stalin musel pochopit, že tyto taktiky hladce fungující
systém spíš podkopávají, než aby jej upevňovaly. Vnitřní krize tak oslabovala
pozici Sovětského svazu právě v době, kdy se výrazně vyostřovalo
mezinárodní napětí. Jedním z prvních signálů nebezpečí velké války
byla japonská okupace Mandžuska koncem roku 1931. „Japonci se zajisté
(zajisté!) připravují na válku s SSSR a my musíme být připraveni (povinně!)
na všechno,“ napsal Stalin Ordžonikidzemu v červnu 1932.50 Na
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
148 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS sovětském Dálném východě se začaly formovat armádní síly. Nebezpečí
se však objevilo rovněž v Evropě. V lednu 1933, kdy v Sovětském
svazu
řádil hladomor, se v Německu chopili moci nacisté.Bolševická
evropská
strategie, zaměřená na sblížení s výmarským Německem,
byla okamžitě
přepracována.
Tváří v tvář narůstajícímu nebezpečí z východu i západu
začal Stalin hledat spojence mezi západními demokraciemi. Dne 19. prosince
1933 přijalo politbyro mimořádně tajné usnesení o možnosti vstupu
SSSR do Společnosti národů a o uzavření regionálních vzájemných
dohod proti Německu s řadou západních zemí včetně Francie a Polska.51
Stalin si byl vědom nezbytné podmínky nové zahraniční politiky vysílat
signály, že stalinský Sovětský svaz je „normální“ zemí nepřátelskou
vůči fašismu. Sovětský režim si totiž potřeboval vylepšit reputaci. Nebylo
ovšem třeba, aby sovětští vedoucí činitelé vyměnili vojenskou uniformu
za frak, stačilo, aby si alespoň rozepjali horní knoflík.
Stalin zavedl bolševiky do slepé uličky. Zdroje, které umožnily první
pětiletý plán, se již vyčerpaly. S velkým zpožděním a po bezpočtu obětí
sovětský vůdce souhlasil, aby se provedla některá opatření, jež měla být
přijata už před několika lety.
Prvním z nich byly nepatrné, ale přece jen pozitivní ústupky rolnictvu.
Třebaže stalinský stát i nadále používal na venkově především nátlak,
došlo k významným změnám. Vláda fakticky přiznala hrůzné násilí, k němuž
došlo během bezmezných konfiskací, a v lednu 1933 zavedla pro
dodávky obilí kvóty (v ruské oficiální hantýrce prodnalog, „potravinová
daň“ ). Rolníci dostali příslib, že se normy pro odvod obilí ve prospěch
státu budou určovat podle velikosti úrody, přičemž zbytek zůstane k dispozici
rolníkům. Toto usnesení se sice do praxe nikdy nezavedlo, lze je
však pokládat za mezník v přechodu od válečného komunismu první
pětiletky k druhé vlně NEPu. Právě v rámci tohoto přechodu byla přijata
reálnější a účinnější opatření.
Stalin skrblicky dovolil rolníkům vlastnit malé pozemky, kde směli
pěstovat zemědělské produkty pro vlastní potřebu, což bylo opatření
velice důležité pro přežití nejen venkova, ale vůbec celé země. Na prvním
sjezdu „kolchozníků-úderníků“ v únoru 1933 Stalin slíbil, že stát
během jednoho až dvou let pomůže každému kolchozu získat jednu
krávu.
52 Časem získali zemědělci zákonnou záruku, že smějí vlastnit
nějakou
zemědělskou půdu. Rozšíření soukromého zemědělství bylo
velicedůležité,
neboť vytvořilo základ nového kompromisu mezi státem
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
3 jeho revoluce 149
a rolnictvem. Rolníci, kteří v kolchozech nedostávali nic nebo téměř nic,
nyní
mohli hospodařit na vlastní půdě. Třebaže byla soukromá hospodářství
zatížena
vysokými daněmi, projevila mimořádnou životaschopnost.
I když soukromé zemědělství ve srovnání s kolchozy zabíralojen
zlomek
půdy, již v roce 1937 produkovalo 38 procent zeleniny a brambor
a 68 procent masa a mléčných výrobků.53 Když nastal po chabé úrodě
v roce 1936 další hlad, bylo to právě soukromé zemědělství, které
pomohlo zemi přežít a znovu připomnělo, jak špatný byl původní plán
kolektivizace
z počátku třicátých let. Nebýt šíleného spěchu s totální
kolektivizací
nedovolující soukromé vlastnictví půdy, zemědělci (a celé
sovětské zemědělství) by tak rychle nezkrachovali.
Podobně opožděně, avšak rovněž nevyhnutelně probíhaly změny v industriální
politice. První dílčí příznaky toho, že bude nutno ustoupitz
destruktivní politiky násilné industrializace a represe vůči těm, kteřív
sovětské ekonomice působili, se objevily v letech 1931–1932. S politickým
zdůvodněním nové linie Stalin vystoupil na plénu ÚV VKS(b)
v lednu 1933. Třebaže vyhlašoval nový třídní boj, přece jen slíbil, že se
v druhém pětiletém plánu tempo průmyslové výstavby výrazně zpomalí.
Toto heslo se na rozdíl od mnoha jiných začalo uskutečňovat. Spolu
s omezením
kapitálových investic do průmyslu se v letech 1934–1936
prováděly
různé experimenty a reformy zaměřené na posílení ekonomické
nezávislosti podniků a oživení finančního stimulování práce. V této
době vedení strany definitivně zamítlo myšlenku ekonomiky založené
na výměně zboží jako „levicovou“, slova „peníze“ a „obchod“ už přestala
být vulgární a do centra pozornosti se dostala potřeba posílit rubl.
Skutečnost, že Stalin změnil orientaci ekonomických ukazatelů, se zřetelně
projevila v jeho poznámkách během diskuse o zrušení přídělového
systému na listopadovém plénu v roce 1934:
Proč rušíme přídělový systém? Za prvé a především proto, že chceme posílit
ekonomiku prodeje za hotové […] Ekonomika prodeje za hotové je
jednou z několika málo složek buržoazního ekonomického aparátu, kterou
my socialisté musíme plně využít […] Je velmi flexibilní; my ji potřebujeme
[…] Rozšířit obchodní výměnu, rozšířit sovětský obchod, posílit finanční
ekonomiku – to jsou hlavní důvody, proč saháme k této reformě […] Peníze
začnou kolovat, peníze se stanou módou, což tu po určitou dobu nebylo;
ekonomika prodeje za hotové se posílí. 54
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
150 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS Tato liberalizace vycházela z vědomí toho, jak důležitá je osobní zainteresovanost
a hmotné stimuly. Vyhlašování asketismu, výzvy k obětem
a nepřátelský vztah k vyšším platům, jež charakterizovaly první pětiletku,
nahradila
soustředěná pozornost na „kulturní existenci v prosperitě“.
Místo mytických představ o budoucnosti bohatého socialismu,
které prosazoval první pětiletý plán, se sovětským lidem, zejména městskému
obyvatelstvu, nyní nabízela perspektiva materiálního tvořivého
pohodlí: soukromý pokoj, nábytek, oblečení, snesitelná výživa a větší
výběr možností pro trávení volného času. Vidina vyšší životní úrovně
byla využívána jako způsob motivace pracovních sil.
Zvýšená životní úroveň po úspěšné sklizni roku 1933 byla samozřejmě
pozoruhodná jen v kontrastu s předcházejícími lety všeobecného hladu.
Regály plné zboží v obchodech velkých měst však na vesnicích v některých
regionech dosud provázel hlad, i když velký hladomor skončil.
Jenže ve srovnání s lety 1932–1933 to byla „maličkost“. Za „maličkost“
mohli lidé pokládat ve srovnání s předchozími lety také pokračující zatýkání
a deportace. Státní teror určitou dobu pokračoval v menší míře
a předvídatelném rozsahu. Změnu způsobilo až zvláštní nařízení, které
Stalin podepsal v květnu 1933 a jež vyzývalo k propuštění některých vězněných
za „menší přestupky“ z přeplněných věznic a tajné policii zakazovalo
provádět hromadné zatýkání a deportace.55
Stalin i nadále demonstroval oddanost „socialistické zákonnosti“. Právě
z jeho iniciativy v únoru 1934 politbyro odhlasovalo usnesení, které
zrušilo nenáviděný OGPU, politickou policii podřídilo nově zřízenému
Lidovému
komisariátu vnitřních věcí (NKVD) a spojilo ji s neškodnějšími
institucemi – s vymáháním práva a veřejnou bezpečností. Na papíře
se tak lidská práva v normálním právním systému posílila a moc nezákonných
útvarů – nástrojů masového teroru – omezila.56 Projednávání
určitých trestních záležitostí, do nichž Stalin evidentně zasahoval, mělo
zvláštní význam. V rámci sovětského politického systému se vládní úředníci
řídili ve své činnosti signály od vůdce.
Jeden z prvních takových signálů souvisel s odsouzením Alexeje Seljavkina.
Během honu na čarodějnice na počátku třicátých let byl Seljavkin,
bývalý vysoce postavený úředník v řízení těžkého průmyslua
vyznamenaný veterán z občanské války, odsouzen k deseti letům nucených
prací za prodej tajných vojenských materiálů. Ve svém dopise
z pracovního tábora Seljavkin sdělil, že mu vyšetřovatelé dali podepsat
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
3 jeho revoluce 151
falešné doznání a k podpisu ho přinutili vyhrožováním, že ho zastřelí.
57 Tato stížnost přišla ve vhodnou chvíli. Stalin (bez jehož souhlasu
by Seljavkin nikdy nemohl být uvězněn) nyní projevil shovívavost.
Vyšetřování prokázalo, jak se dalo očekávat, že tajná policie vyrobila
falzifikát
doznání. Dne 5. června 1934 politbyro Seljavkinův trest zrušilo
a žádalo „soustředit pozornost na vážné nedostatky vyšetřovatelů
OGPU v tomto případu“.58
Zrušení Seljavkinova trestu znamenalo pouze začátek. V září 1934 Stalin
politbyru nařídil ustavit komisi k prošetření mnoha dalších případů,
vedených proti „diverzantům“ a „špionům“, a vyzval ji, aby osvobodila
nevinné, očistila OGPU od nositelů určitých „vyšetřovacích metod“
a provinilce potrestala „bez ohledu na to, o koho jde“. „Podle mého názoru,“
napsal, „jde o závažnou věc, kterou je třeba dovést do konce.“
Dochované dokumenty ukazují, že tato komise vzala svůj úkol vážně
a o zvůli tajné policie shromáždila různá fakta. Podobných případů samozřejmě
nebylo málo.59
Poté však došlo k vraždě předsedy leningradské stranické organizace
Sergeje Mironoviče Kirova, která situaci změnila. Komise svůj úkol proto
nikdy nedokončila.
Lze se domnívat, že by snaha skoncovat se zvůlí tajné policie byla
míněna
vážně, kdyby ke Kirovově vraždě nedošlo? Mnohá fakta svědčí
o opaku. Třebaže se v roce 1934 zatýkalo méně, počet obětí represe se
přesto stále blížil statisícům. V září 1934, na vrcholu kampaně za „socialistickou
zákonnost“, politbyro potrestalo zastřelením skupinu zaměstnanců
metalurgické továrny na Sibiři, kteří byli obviněni ze špionáže
pro Japonsko. A byl to právě Stalin, kdo tuto akci inicioval, když napsal:
„Všechny usvědčené ze špionáže pro Japonsko je třeba zastřelit.“ 60
Existují i další příklady. Základy stalinského systému útlaku nebyly nikdy
zlikvidovány. „Umírněnost“ z roku 1934 nebyla ničím jiným než jen
dočasnou úpravou míry teroru.
Třebaže tato umírněnost byla nekonzistentní a omezená, naznačila,že
politika „velkého skoku“ byla chybná. Lze proto přepokládat, že tato
vynucená změna kurzu mohla Stalina diskreditovat a vyvolat nespokojenost
ve straně. Právě tyto zjevně logické střety inspirovaly historiky
k různým teoriím o spiknutích a intrikách proti Stalinovi ve stranickém
vedení. Jedním ohniskem těchto teorií je Sergej Mironovič Kirov, blízký
Stalinův spolupracovník a vůdce leningradské stranické organizace.P
r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
152 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS Složité okolnosti Kirovovy vraždy a následné zpřísnění kurzu vedlo
některé
historiky k závěru, že ve skutečnosti právě Kirov stál za novýmumírněným
politickým programem a že kolem sebe soustřeďoval Stalinovy
kritiky uvnitř strany. Tato spekulace však spočívá výlučně na memoárových
svědectvích z druhé nebo třetí ruky.61
Pomineme-li četné rozpory v těchto výpovědích „očitých svědků“,
zbývá
nám následující obraz. Během XVII. sjezdu VKS(b) řada vysocepostavených
stranických funkcionářů (zmíněna jsou různá jména) diskutovala
o možnosti vyměnit Stalina ve funkci generálního tajemníka za
Kirova. Kirov návrh odmítl, avšak Stalin se o těchto plánech dozvěděl.
Podle jiných zdrojů Kirov Stalinovi sám řekl, co jiní osnují. Během volby
na tomto sjezdu mnoho delegátů údajně hlasovalo proti Stalinovi.
Když se o tom Stalin dozvěděl, všechny hlasovací lístky, na nichž bylo
jeho jméno přeškrtnuto, údajně nařídil sebrat. O deset měsíců později
zorganizoval vraždu Kirova, aby se nebezpečného rivala zbavil. Tyto
domněnky,
od samého začátku pochybné a rozporuplné, se staly ještě
méně
přesvědčivými po otevření archivů. Dokonce ani nejhorlivější
snahynedokázaly
poskytnout o spiknutí proti Stalinovi byť i nepřímé
důkazy.
Podrobnosti o Kirovově kariéře ve straně poskytují jen chabé důkazy
toho, že se těšil nezávislému politickému postavení, spíše naznačují,
že takovou pozici neměl. Stejně jako další členové politbyra ve třicátých
letech byl Kirov Stalinovým mužem. Jeho iniciativa se omezovala
na potřeby Leningradu: na žádosti o poskytnutí nových kapitálových
investic a zdrojů nebo o otevření nových obchodů. Jen zřídkakdy přijížděl
do Moskvy, aby se účastnil schůzí politbyra, kde by se podílel na
hlasování o rezolucích nebo na volbě jeho členů. Kirov nejenže nebyl
reformátor; přístupné dokumenty nesvědčí dokonce ani o tom, že by
se významněji podílel na přípravě a realizaci politických rozhodnutí na
vysoké úrovni. Byl Stalinovým věrným druhem ve zbrani a zůstal jím
až do konce. Uvnitř strany nebyl nikdy chápán jako politický vůdce
srovnatelný se Stalinem a neprosazoval žádné politické programy, jež
by se od Stalinových odlišovaly.62 Kirovova smrt ovlivnila rozvoj země
nesrovnatelně silněji než celý jeho život. A jak už to často bývá, právě
smrt z něho učinila legendu.
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
3 jeho revoluce 153
Vražda
Kirov byl zavražděn 1. prosince 1934 v paláci Smolnyj, v sídle vedení
leningradských bolševiků; byla to neoklasicistní budova, v níž dříve
sídlila první ruská výchovná instituce pro dívky. V průběhu sedmi
dekád mezi útokem na Leninův život v roce 1918 a koncem sovětského
režimu to byl jediný úspěšný vražedný útok na vysokého sovětského
představitele. Není to však tato okolnost, co vyvolalo zájem historiků.
Výstřely vypálené ve Smolném totiž následovalo nové zesílení represí,
jež se často interpretuje jako krok k Velkému teroru let 1937–1938 a jako
definitivní
upevnění stalinské diktatury. Zřejmé politické výhody, jež
Stalinovi
přineslo Kirovovo zavraždění, vedly historiky k podezření, že
byl do něj zapletený. To se dokonce stalo součástí oficiální propagandy
během Chruščovových
pokusů o destalinizaci a během Gorbačovovy
perestrojky. I když interpretace minulých událostí, jichž se dopouštějí
politici, bývají jen málokdy konstruktivní, tento případ může být výjimkou.
Četné komise ustavené Chruščovem a Gorbačovem shromáždily
a prostudovaly velké množství faktů týkajících se Kirovovy vraždy, které
nám poskytují téměř úplný obraz toho, co se v Leningradě 1. prosince
1934 i poté dělo.63
Večer 1. prosince se v leningradském Tauridském paláci měla konat
schůze
stranického aktivu, kde měl Kirov přednést zprávu o závěru pléna
ústředního výboru, které zasedalo v Moskvě předchozího dne. Šlo především
o nadcházející zrušení přídělového systému, tedy o otázku,která
se týkala všeho obyvatelstva země. Zpráva o zasedání vyšla v novinách
a Kirov strávil celý den přípravou svého projevu. Zhruba ve čtyři hodiny
odpoledne si objednal auto a zamířil do Smolného hlavní branou,
vystoupil do třetího poschodí, kde byly kanceláře oblastního výboru
i jeho
vlastní pracovna. Kráčel hlavní chodbou ve třetím poschodí a odbočil
vlevo do vedlejší chodby, vedoucí k jeho kanceláři. Jeho tělesnoustráží
při pohybu uvnitř Smolného byl pověřen Michail Vasiljevič Borisov.
Šel za Kirovem s jistým odstupem. Když Kirov odbočil do menší
chodby k své kanceláři, Borisov pokračoval hlavní chodbou, čímž
Kirova na určitou dobu ztratil z dohledu.
Toho dne se chystal zastřelit Kirova v Tauridském paláci Leonid Vasiljevič
Nikolajev, člen strany a bývalý zaměstnanec leningradského oblastního
výboru. Aby se dostal dovnitř, potřeboval pozvánku, pro niž se
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
154 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS vypravil do Smolného za známými, kteří tam pracovali. Protože měl
stranickou legitimaci, bez potíží do budovy vstoupil. Cestou chodbami
nečekaně Kirova zahlédl, jak kráčí proti němu. Nikolajev se odvrátil
a nechal Kirova projít. Protože mezi ním a cílem nikdo nebyl, Nikolajev
se rozhodl, že svůj plán realizuje okamžitě. Vykročil za Kirovem do chodby
vedoucí k jeho kanceláři, přiběhl k němu a střelil ho do zátylku. Poté
se pokusil zastřelit také sebe ranou do spánku, ale v tom mu zabránil
Borisov a další pracovníci ve Smolném, kteří přiběhli, jakmile zaslechli
výstřel. Našli Kirova ležícího v krvi na zemi. Zemřel okamžitě.
Do Smolného byli sezváni lékaři a šéfové leningradského vedení
NKVD. Stalinovi zatelefonovali do kremelské pracovny. Jakmile generální
tajemník dostal zprávu o Kirovově smrti, svolal řadu schůzí a hned
poté, 2. prosince časně ráno, přijel zvláštním vlakem do Leningradu. Týž
den s ostatními členy moskevského vedení vyslýchal Nikolajeva. Stalin
si nemohl nepovšimnout, že Nikolajev nevypadá jako typický ideologicky
motivovaný terorista.
V prosinci 1934 bylo Leonidu Vasiljeviči Nikolajevovi třicet let. Narodil
se v dělnické rodině v Petrohradě a v raném věku ztratil otce. Jeho rodina
žila v bídě a Leonid až do jedenácti let kvůli křivici nemohl chodit.
Dochované materiály o povolání k vojenské službě popisují, jaké fyzické
problémy měl ve dvaceti letech: dlouhé ruce sahající až po kolena,
krátké nohy, prodloužený trup a výšku asi 150 centimetrů. Nikolajev
často
churavěl, měl pokřivený charakter a sklon k hašteřivosti, třebaže
se jeho počáteční kariéra vyvíjela docela úspěšně. Díky „správnému“
sociálnímu
původu získal práci v Komsomolu a vstoupil do strany, což
mu otevřelo cestu k možnostem slušného výdělku, včetně práce pro leningradský
oblastní výbor strany v téže budově, kde později zastřelil
Kirova. Kvůli své konfliktní povaze si však práci nedovedl udržet dlouhodobě.
Během posledních měsíců před vraždou byl nezaměstnaný, trávil
čas psaním stížností různým institucím a kul plány na pomstu. Četné
deníkové záznamy, dopisy a další písemnosti, které byly zabaveny po
jeho zatčení, svědčí o pachatelově psychické labilitě. Ve svých dopisech
si stěžoval na nespravedlnost, žádal o práci, o poukaz do lázní, vyhrožoval,
tvářil se jako bojovník, jehož jméno vejde do dějin spolu s velkými
revolucionáři minulosti.
Určitou roli v nárůstu Nikolajevových záchvatů zoufalství sehrál vztah
s jeho pozdější manželkou Mildou Draulovou, s níž se seznámil, když
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
3 jeho revoluce 155
oba pracovali v Komsomolu. Draulová, v roce 1934 třiatřicetiletá, byla
zřejmě atraktivní žena, jejíž kariéra se na rozdíl od Nikolajevovy vyvíjela
úspěšně. V roce 1930 získala díky starým známostem místo sekretářky
v kanceláři oblastního výboru strany. Před Kirovovou smrtí se tam rozšířila
zvěst, že má s Kirovem milostný poměr, a této verze se historici
drží dodnes.64 Kirov byl ve svém bezdětném manželství sotva šťastný.
Jeho o čtyři roky starší manželka byla často nemocná, a proto trávila celé
měsíce mimo domov v sanatoriích a rekreačních zařízeních. Třebaže
o intimním vztahu Kirova a Draulové neexistují věrohodné důkazy, pravděpodobný
je. Ale ani kdyby Nikolajev pověstem nevěřil, jeho vztah ke
Kirovovi mohly přece jen ovlivnit.
Takový byl muž, jehož přivedli 2. prosince ke Stalinovi. Toho pravděpodobně
předem informovali o nepříliš úspěšné Nikolajevově práci
i o členství ve straně, není tedy vyloučeno, že měl rovněž diskrétní informaci,
co se šeptá o Draulové. Nikolajevův zjev podporoval verzi teroristického
činu rozhořčeného a psychicky ne zcela vyrovnaného samotáře.
Před komisí v Moskvě stanul krátce po silném hysterickém záchvatu,
který
dostal po zavraždění Kirova a nezdařeném pokusu o sebevraždu.
Molotov, jenž byl v té chvíli u Stalina, si Nikolajeva zapamatoval takto:
„Ošuntělý […] Menší postavy a vyzáblý […] Říkal jsem si, že ho něco
muselo naštvat […] a urazit.“ 65
Toho, co si zapamatoval Molotov, si musel povšimnout rovněž Stalin,
jenže verze Nikolajeva jako psychicky labilního introverta nevyhovovala
jeho záměrům. Ještě před Stalinovým odjezdem do Leningradu bylo oficiální
vysvětlení Kirovovy vraždy schváleno v Kremlu. Následující den
přinesly sovětské deníky zprávu, že Kirov zahynul „zrádcovskou rukou
nepřítele dělnické třídy“. Tato interpretace se dala předvídat. Čí rukou
by mohl zahynout člen stalinského politbyra? Rukou uraženého a psychicky
narušeného člena strany? Rukou podvedeného manžela? Něco
takového mohla spáchat pouze ruka zákeřného nepřítele lidu. Jakákoli
jiná interpretace by diskreditovala nejen Kirova, nýbrž celý režim, který
není schopen ochránit své vedoucí činitele před náhodným výstřelem
vyšinuté osoby. Tyto obecné úvahy se ve Stalinovi mísily s jeho krajní
podezíravostí a obavami o osobní moc.
Před návratem do Moskvy večer 3. prosince Stalin nařídil připravit
materiál o tom, že Nikolajev patřil k organizaci bývalých opozičníků,
stoupenců Zinovjeva, který ve dvacátých letech vládl v Leningradu jako
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
156 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS předseda městské správy. Tento úkol byl zadán moskevským vyšetřovatelům
NKVD a Stalinovým politickým komisařům Nikolaji Ivanoviči
Ježovovi a Alexandru Vasiljeviči Kosarevovi, kteří v Leningradě zůstali.
Po dvou letech, na únorovém a březnovém plénu roku 1937 Ježov
o svém úkolu vypověděl toto: „Soudruh Stalin […] mne a Kosareva zavolal
a řekl: ,Hledejte vraha mezi zinovjevci.‘“ 66 Tento úkol samozřejmě
vyžadoval fantazii. Nikolajev nejenže nikdy nebyl v žádné opoziční skupině,
ale nebyl uveden ani v žádných materiálech NKVD kvůli sympatiím
k opozici. Jedinou možností, jak spojit Nikolajeva se Zinovjevem,
bylo něco vymyslet. A to čekisté pod Stalinových dohledem samozřejmě
udělali. Během vyšetřování dostal Stalin zhruba 260 protokolů z výslechů
zatčených a spoustu hlášení. Nejenže se osobně setkal s vedoucími
funkcionáři
NKVD, prokuratury a armádního kolegia Nejvyššího soudu
a jednal s nimi o průběhu vyšetřování i o procesu, ale kromě toho napsal
scénář
pro zasedání soudu a sestavil skupiny obžalovaných v Kirovově
případu, jak vyplývá z dokumentů.67
Na základě Stalinových rozkazů se koncem roku 1934 a počátkem
roku
1935 konala série soudních procesů. Několik desítek bývalých Zinovjevových
stoupenců, k nimž přiřadili Nikolajeva, bylo odsouzenok
trestu
smrti nebo vězení.68 Politickou a morální odpovědnost za Kirovovu
vraždu připsali bývalým vůdcům opozice Zinovjevovi a Kameněvovi,
kteří byli rovněž souzeni. Důkazy, na jejichž základě je obvinili,
byly očividně padělány. Stalin své staré politické rivaly obvinil ze zločinů,
jichž se nedopustili, a tak se s nimi vypořádal.
Stalinovo cynické zneužití této vraždy pro jeho zájmy vždy vyvolávalo
velké podezření. Mnozí Stalina obviňovali, že vraždu zorganizoval
sám. K prvním vážným pokusům prověřit tato obvinění došlo v období
„oblevy“ za Chruščova a toto snažení s malými přestávkami pokračovalo
až do počátku devadesátých let. Během vyšetřování vyšla najevo některá
podezřelá fakta. Rozhodující důkazy o Stalinově podílu na Kirovově
smrti však dosud neexistují a je nepravděpodobné, že se najdou.
Až do počátku devadesátých let převládaly v literatuře verze o stalinském
spiknutí proti Kirovovi. Podle ní Stalin, jemuž se nelíbila Kirovova
rostoucí popularita, se údajně rozhodl využít vraždu jako záminku k masové
represi. S tímto cílem dal generální tajemník buď přímý, nebo nepřímý
rozkaz veliteli NKVD Genrichu Grigorjeviči Jagodovi, aby se této
záležitosti ujal.69 Ten pak vyslal do Leningradu svého chráněnce Ivana
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
3 jeho revoluce 157
Zaporožce na místo zástupce velitele leningradské pobočky NKVD, který
tam pro „teroristický čin“ připravil podklady. Nikolajev byl vybrán
jako vykonavatel. Ozbrojili ho a drželi pod dohledem. Když Nikolajeva,
který se pokusil o vraždu ještě před 1. prosincem, agenti NKVD zatkli,
Zaporožec zařídil jeho propuštění. Po Kirovově zavraždění spiklenci
zabili Kirovova osobního strážce Michaila Borisova, protože toho věděl
příliš mnoho. Dne 2. prosince ho vezli nákladním autem k výslechu
u Stalina, inscenovali však havárii, při níž Borisov zahynul. Ve skutečnosti
ho zabili silným úderem do hlavy. Tak vypadá verze těch, kteří
předpokládají Stalinovu spoluvinu na Kirovově smrti.
Tento příběh však při důkladném šetření neobstojí. Především není
jasné, proč by se Stalin odhodlal k tak riskantnímu spiknutí, zvláště
když Kirov byl spíše jeho oddaným nohsledem než rivalem. Přesvědčivé
nejsou
ani konkrétní důkazy. Především je lživý argument, že by si Nikolajev
bez pomoci nemohl obstarat revolver. Počátkem třicátých let
ještě neexistovala omezení pro vlastnictví zbraně, ta byla zavedena až
později (částečně pod vlivem Kirovovy vraždy). Nikolajev získal revolver
v roce 1918, kdy zemi zbraně doslova zaplavily, a legálně jej tedy
vlastnil celých šestnáct let.70 Rozhodně nešlo o žádnou výjimku, zvláště
u členů strany.
Pokud jde o několikeré zatčení Nikolajeva agenty NKVD před 1. prosincem
a jeho „zázračné“ propuštění, dokumenty potvrzují jen jeden
takový
případ, ne několik, jak se tvrdí v literatuře. Dne 15. října 1934
byl Nikolajev zatčen agenty NKVD nedaleko Kirovova domu, avšak
krátce po kontrole osobních dokladů byl opět propuštěn. Nikolajev podle
vlastního svědectví ten den Kirova potkal náhodou a následoval ho
k jeho domu, ale přiblížit se k němu a oslovit ho se neodhodlal. „Tenkrát
jsem nemyslel na to, že ho zavraždím,“ prohlásil Nikolajev během výslechu
2. prosince. Po vraždě byl tento incident zvlášť vyšetřován, jak stojí
v materiálech NKVD. Agenti NKVD, kteří Nikolajeva propustili, měli
jednoduché vysvětlení: Ukázal nám stranickou legitimaci a také starýprůkaz
totožnosti, z něhož vyplývalo, že pracoval ve Smolném. Jeho
záměr jít ke Kirovovi a požádat o zaměstnání byl tedy „přirozený
a nebudil podezření“.71
Jedním z ústředních bodů teorií o spiknutí se záměrem Kirova zavraždit
je přirozeně smrt osobního strážce Borisova. Během druhé poloviny
roku 1933 se Kirovův tým osobních strážců rozšířil na patnáct lidí,
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
158 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS z nichž každý měl vlastní funkci. K Borisovovým povinnostem patřila
ochrana Kirova po vstupu do Smolného, doprovod k jeho kanceláři,
čekání
v recepci, dokud Kirov pracoval, a doprovod při jeho odchodu.
Jiný člen týmu – agent NKVD jako Borisov – byl N. M. Durejko, který
měl dozor, jakmile se Kirov pohyboval po chodbách třetího poschodí
ve Smolném.72 Když padl výstřel, Durejko šel právě ke Kirovovi do
boční chodby vedoucí k jeho kanceláři. Je namístě připomenout, že
právě
Durejko se provinil, když vraždě nezabránil, nikoli Borisov. Ti,
kteří zastávali teorii spiknutí, se však o Durejka nikdy nezajímali. Pokud
by spiklenci cítili potřebu odstranit Borisova, proč nechali naživu
Durejka?
Velký význam se přikládal faktu, že Borisov Kirova, který odbočil
ke své kanceláři, nenásledoval, což Nikolajevovi umožnilo vraždu provést,
avšak Borisovovo chování není tak podezřelé, jak se teoretici spiknutí
snaží prezentovat. Jestliže se vcítíme do kůže třiapadesátiletého
osobního
strážce, který chránil Kirova od jeho příchodu do Leningradu
v roce 1926, bude nám jeho chování připadat zcela normální. Po všechna
ta léta, den za dnem, se musel držet muže, jehož chránit nebylo z mnoha
důvodů snadné. Kirov nesnášel, když za ním strážci chodili příliš
blízko,
a někdy jim dokonce i prchal. Borisov si díky letitým zkušenostem
šéfovy nálady uvědomoval a snažil se ho nedráždit. Dne 1. prosince
ve Smolném se tedy držel v obvyklé vzdálenosti. A kromě toho, během
chůze chodbou se Kirov několikrát s někým zastavil a prohodil pár slov.
Diskrétnost vyžadovala, aby Borisov poodešel stranou. Nic jiného v tom
nebylo.
Dne 2. prosince se moskevská komise rozhodla Borisova vyslechnout.
Do Smolného ho eskortovali dva agenti NKVD. Protože nebyl k dispozici
žádný osobní vůz (což při značném počtu funkcionářů, kteří přijeli
z Moskvy, není divu), Borisova vezli nákladním autem, které bylo
v havarijním stavu. Řidič nezvládl řízení a naboural do jednoho domu.
Borisov
narazil hlavou do zdi budovy a poté zemřel v nemocnici, aniž
nabyl vědomí. Tak je tato událost vylíčena po vyšetřování a expertizách
provedených v různých dobách a není důvod tuto verzi zpochybňovat.73
Zastánci verze o spiknutí havárii vozu popírají a tvrdí, že byl Borisov
zavražděn.
Verze, že za Kirovovou vraždou byl Stalin, má všechny rysy konspiračních
teorií. Ty vycházejí z myšlenky, že má-li nějaká zlá osoba z události
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
3 jeho revoluce 159
prospěch, pak za tou událostí nutně musí stát. Popírají možnost náhod
a ignorují skutečnost, že se takové věci dějí stále. Myšlenka, že Stalin
tajně naplánoval Kirova zabít, získala příliš velkou pozornost. I kdyby
organizátorem Kirovovy smrti dokonce byl, pravděpodobně by to sotva
změnilo chápání jeho osobnosti i celé stalinské éry. V kontextu všech
jeho zločinů by Kirovova smrt znamenala jen jedinou epizodu.