stalin3

Generální zkouška na velký teror
Podle svědectví Stalinovy příbuzné Marie Semjonovny Svanidzeové
prý Kirovova smrt Stalina těžce zasáhla. „Zbledl, zhroutil se, v očích
se mu tajilo utrpení.“ „Dočista jsem osiřel,“ svěřil se švagrovi Pavlu Allilujevovi.
74 Není důvodu o tom pochybovat. U mnohých tyranů se maximální
krutost a lhostejnost k smrti milionů často mísí s mimořádnou
sentimentalitou k lidem, kteří jsou jim blízcí. V případě Kirovovy smrti
mohl Stalin předvést obě tyto krajnosti. Smrt přítele se mu cynicky stala
záminkou k nové kampani teroru. Příslušníci bývalé opozice, falešně
obvinění ze spiknutí v souvislosti s Nikolajevovým zločinem, nebyli jedinými
oběťmi toho, co se nyní nazývá Velký teror . Do pracovních táborů
a do vyhnanství odešly tisíce Leningraďanů (takzvaných „bývalých“ ),
někdejších příslušníků šlechty a duchovních, bývalých carských úředníků
apod. Současně došlo k čistce ve straně, při níž obvinili z trestné
činnosti a uvěznili každého podezřelého z „kontrarevoluční činnosti“.
Dlouho se věřilo, že právě tato kampaň zahájila vlnu represí, které
postihly venkov během druhé poloviny třicátých let, avšak bližší pohled
na sled událostí poskytuje poněkud jiný obraz. V letech 1935–1936 teror
koexistoval se zbytky „umírněné“ politiky. Již 31. ledna 1935, kdy byly
v plném proudu „kirovovské represe“, přijalo politbyro na Stalinův
návrh
usnesení o nové ústavě SSSR.75 Základním rysem tohoto dokumentu
se stalo poskytnutí volebního práva četným skupinám obyvatelstva,
dříve pokládaným za „cizí živly“. Volby měly být přímé, nikoli několikastupňové,
s hlasováním tajným, nikoli veřejným jako dříve. Tyto
změny
naznačovaly nástup demokratičtějšího modelu, majícího nahradit
model „revoluční“, který volební právo upíral lidem s podezřelým
třídním původem. V memorandu k projektu usnesení politbyra o nové
ústavě Stalin napsal:
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
160 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS Podle mého názoru je problém s ústavou Svazu SSR složitější, než se může
na první pohled zdát. Za prvé, systém voleb je třeba změnit nejen proto,
aby nebyly vícestupňové. Je třeba je změnit i v tom smyslu, aby se nevolilo
veřejně, nýbrž tajně. My můžeme a musíme tuto věc uskutečnit, nesmíme
se zastavit v půli cesty. Situace a poměr sil v naší zemi je v dané chvíli
takový, že politicky můžeme jedině vyhrát. A to ani nemluvím o tom, že
nutnost takové reformy je dána zájmy mezinárodního revolučního hnutí,
neboť podobná reforma musí nutně sehrát roli mocné zbraně v boji proti
mezinárodnímu fašismu.76
Toto memorandum naznačuje, že dokonce i po vraždě Kirova se Stalin
snažil využívat přednosti „umírněného“ stylu v politice domácí i zahraniční.
Hlavní příčinou Stalinovy liberalizace byly pravděpodobně mezinárodní
kalkulace. Narůstající nebezpečí ze strany Německa a Japonska
sbližovalo Sovětský svaz se západními demokraciemi. V květnu 1935
SSSR podepsal smlouvu o vzájemné pomoci s Francií a Československem.
VII. světový kongres Kominterny, který se konal v létě toho roku,
umožnil spolupráci se socialistickými vládami a podpořil vytvoření lidové
fronty proti fašismu. Stalin doufal v posílení levicového hnutí v západoevropských
zemích a v růst sympatií k Sovětskému svazu, proto si
uvědomoval potřebu prezentovat jej jako prosperující a demokratickou
„mateřskou zemi socialismu“.
Slib obnovit volební právo těm, kteří byli označeni jako „sociálně cizí“,
se stal základem politiky vnitřního smíru. Kromě množství skutečných
nepřátel režimu existovala v zemi podle Stalinova názoru také spousta
více či méně nevinných obětí nelítostného třídní boje. Z nich zejména
mladé bylo třeba získat pro režim. Pokud by se prodlužovala diskriminace
podle třídního původu, hrozilo, že se řady potenciálních nepřátel
sovětského zřízení rozšíří. Důležitým signálem pro kampaň „smíření“
byla politická scénka, kterou Stalin sehrál na schůzi kombajnérů
začátkem prosince 1935. Když baškirský kolchozník A. Tilba prohlásil
z pódia: „Třebaže jsem syn kulaka, budu čestně bojovat za věc dělníků
a rolníků a za budování socialismu,“ Stalin reagoval frází, která se později
stala slavnou: „Syn za svého otce neodpovídá.“ 77 Ve skutečnosti však
synové a dcery za své otce nadále odpovídali, i otcové za své děti, avšak
nyní měly tyto „cizí živly“ větší naději na uplatnění v sovětské společnosti.
Slib volebního práva pro všechny kromě toho provázely také další
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
3 jeho revoluce 161
kampaně smírně zaměřené. Například byly propuštěny z vězení nebo
rehabilitovány statisíce lidí odsouzených za nepolitické přečiny.
Určitá společenská stabilita totiž byla nezbytná pro zajištění pozitivního
ekonomického vývoje, který se začal projevovat koncem roku 1933
a pokračoval v roce 1934. Stalin, poučený smutnou zkušeností z předchozích
krizí, již věděl, jakou ekonomickou cenu by bylo třeba zaplatit
za každou novou represivní kampaň. V roce 1935 učinil nejvýznamnější
ústupek venkovu od počátku kolektivizace: zákonem zajistil a poněkudrozšířil
právo hospodařit na soukromých pozemcích. Tento krok umožnil
zlepšit potravinovou situaci v zemi. Podobné zlepšení nastalo v letech
1935–1936 také v oblasti průmyslu. V listopadu 1935 Stalin zavedl nové
heslo: „Žije se lépe, žije se veseleji!“ V tomto roce se začal rušit přídělový
systém i některá omezení v růstu mezd. Finanční stimulace zvyšovala
produktivitu práce. Byla to celkem dobrá léta sovětské ekonomiky.
Tyto úspěchy by mohly být pokládány za plody Stalinovy umírněnépolitiky.
Tak tomu však nebylo. Postupně, avšak čím dál zřetelněji se
vzdouvala nová vlna teroru. Historikové se dosud snaží pochopit motivaci
tohoto zvratu, k němuž došlo v období společenské stability
a zlepšování
ekonomické situace. Skutečně Stalin věřil, že zemi ohrožují
teroristická spiknutí? Skutečně se bál o svůj život? Mnoho faktů svědčí
o opaku. Stalin přikázal NKVD najít důkazy, že stoupenci bývalé
opoziceodešli
do ilegality a zakládají teroristické organizace, skutečné
důkazy se však najít nepodařilo. Případy, které mu předložili, nebyly
pravdivé a Stalin musel pochopit, že jde o podvrhy. V jeho každodenním
osobním životě se totiž nezměnilo nic, co by svědčilo o strachu
z ohrožení. Dodržoval pravidelný pracovní režim, jezdil na dovolenou
na jih a občas vycházel na veřejnost, aby tak demonstroval svou solidaritu
s lidem.
Večer 22. dubna 1935 se ve Stalinově kremelském bytě sešlo několik
jeho příbuzných a přátel z politbyra. Stalin byl se svými dětmi. Dcera
Světlana ho požádala, aby se směla projet nedávno otevřeným metrem.
Stalin byl v dobré náladě, a tak se rozhodl zorganizovat prohlídku. Cestu
metrem předem nikdo nepřipravil, takže byl se svými přáteli na každé
stanici obklopen davem cestujících. Maria Svanidzeová to popsala ve
svém deníku: „Nastal nepředstavitelný zmatek, dav začal vůdce vítat,
lidé křičeli ,hurá‘ a sbíhali se k nám. Rozdělili nás, k jednomu sloupu
mě přitiskli a málem udusili […] Naštěstí se v tu chvíli už objevila milice
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
162 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS a ochranka.“ Stalinův čtrnáctiletý syn Vasilij „se bál ze všech nejvíc“.
Stalin
však „byl v dobré míře a dal se do řeči s vedoucím stavby metra,
který se tam zčistajasna objevil“. Na příští stanici Stalin opět vystoupil
na nástupiště, avšak příbuzní včetně dcery Světlany zůstali ve vagonu,
„vyděšení neutuchajícím nadšením davu, který ve své bujarosti porazillitinovou
lampu nedaleko místa, kde vůdce stál“. Po návštěvě metra
Stalin odjel na daču. Vasilij, traumatizovaný davem, se po návratu domů
„vrhl na postel a hystericky naříkal“. Ostatní příbuzní si vzali sedativa
na uklidnění.78
Svědčí snad takový výlet o nějakém riziku, natož pak o strachu z útoku?
K zesílení represí koncem roku 1934 podnítily Stalina mnohem složitější
úvahy. Kirovovo zavraždění poskytlo ideální záminku pro řešení
základního
problému jakékoli diktatury: upevnění diktátorovy moci.
Lze namítnout, že koncem roku 1934 Stalin již diktátorem byl. Avšak
diktatura, jako všechny nestabilní systémy moci, vyžadovala neustálé
potlačování potenciálních hrozeb. Během tohoto období Stalin čelil
dvěma takovým nebezpečím, která spolu na první pohled nesouvisela.
Za prvé to byly zbytky systému „kolektivního vedení“ v politbyru, za
druhé pak dosud existující významný počet bývalých stoupenců opozice.
Obě tato nebezpečí patří do kategorie takzvané bolševické tradice.
Visela nad Stalinem jako Damoklův meč a připomínala, že k moci diktátora
existují alternativy. Jeho partneři z politbyra se těšili značné administrativní
nezávislosti, ne-li přímo nezávislosti politické. Řídili největší
odvětví země a obklopovali se četnými osobnostmi ze stranického a státního
aparátu. Svazky založené na institucionální i klanové loajalitě, opírající
se o tradice kolektivního vedení a vnitrostranické demokracie, tak
zůstávaly na cestě k absolutní moci posledními překážkami.
V jednom projevu na počátku roku 1937 Stalin rozdělil vedoucí pracovníky
do několika kategorií. Jednu nazval „generalitou strany“ (tři až
čtyři tisíce nejvyšších funkcionářů), další pak „stranickým důstojnickým
sborem“ (třicet až čtyřicet tisíc vedoucích funkcionářů střední úrovně).79
Do poloviny třicátých let si významné pozice v rámci těchto dvou skupin
uchovávala stará stranická garda, Stalin měl ovšem důvod těmto respektovaným
osobnostem nedůvěřovat. Kdykoli tito lidé hovořili z pódia,
vždycky mu přísahali věrnost. On však věděl, že si moc dobře pamatují,
jak Leninova závěť v jednom ohledu Stalinovu politickou kariéru téměř
zničila a on se udržel u moci jen díky podpoře Zinovjeva a Kameněva;
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
3 jeho revoluce 163
vědí, že koncem dvacátých let Stalin zvítězil nad Rykovovou a Bucharinovou
skupinou jen díky podpoře ústředního výboru a že se stranická
politika ve třicátých letech dopustila katastrofálních chyb. V roce 1937
měli straničtí funkcionáři veškeré důvody pokládat Stalina za „prvního
mezi rovnými“, třebaže to nebylo tak dávno, co byl jedním z mnoha,
kteří usilovali
o pozice. Stalin věděl, že stará garda má dobrou paměť.
Za léta spolupráce se mezi starými bolševiky vytvořily pevné přátelské
vazby. Stalin pravidelně míchal kartami, avšak roztrhat síť osobníloajality,
která se utvářela kolem vysokých funkcionářů na mnoha úrovních,
nebylo snadné. Když přecházeli z funkce do funkce, brali si „své lidi“
s sebou. Lidé patřící do těchto skupin pociťovali vděčnost vůči několika
stranám zároveň: sloužili diktátorovi, ale rovněž svým ochráncům
v politbyru nebo jiným vysoce postaveným funkcionářům. Všem těmto
skupinám samozřejmě chyběla soudržnost i politická moc. Zatím nevíme
o jediném případu, kdy by se proti Stalinovi někdo jakkoli vážně
postavil. V nejlepším případě každý vyjadřoval nespokojenost jen mezi
nejbližšími. Stalin však, jako kterýkoli jiný diktátor, předpokládal pouze
ty nejhorší scénáře. Jedním z důležitých faktorů Stalinova programu
upevnění
pozice byla výměna staré gardy za mladší, absolutně oddanéstoupence.
Touhu po upevnění moci pro případ nečekaných událostí
posilovalo ve Stalinovi rovněž narůstající nebezpečí války. „Smrt poražených
je nezbytná pro klid vítězů.“ Tento výrok, který se připisuje
Čingischánovi, si Stalin v jedné knize ze své knihovny podtrhl.80
Poražení – kajícníci i ponížení bývalí stoupenci opozice – byli v komunitě
starých bolševiků skutečně slabým článkem. Třebaže je tajná policie
měla pod přísným dohledem, bývalí opozičníci byli dosud členy strany
v solidním postavení. Mnozí zaujímali funkce ve vládě, či dokonce
i ve stranickém aparátu nebo působili ve vedení většiny ekonomických
podniků. Pro značnou část starých bolševiků byli příslušníci bývalé
opozice
stranickými soudruhy, kteří za slavných dnů revoluce sehráli
významnou
roli. Kirovova vražda a zfalšovaný případ, podle něhož se
Zinovjevovi
a Kameněvovi stoupenci podíleli na teroristickém spiknutí,
všechno změnily.
Bývalá opozice, která se kdysi dopouštěla politických
nerozvážností, se přes noc změnila v „nepřátele“ a „teroristy“.
Náhlý zvrat však nepostihl pouze bývalé opozičníky. Ve staré stranické
gardě se sotva našel člověk, jenž by tak či onak nebyl s opozičníky ve styku.
Podstatná část generálů sloužila pod Trockým, který založil Rudou
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
164 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS armádu a po mnoho let stál v jejím čele. Mnozí nadějní funkcionáři se
dopustili chyb v mládí; ve dvacátých letech buď proto, že včas nepochopili,
na čí straně je síla, anebo měli osobní důvody podporovat
opozici.
Jiní se zase spřátelili se členy opozice v dobách ilegality a během
revoluce
nebo společně bojovali v občanské válce. Někteří v nedávné
době spolupracovali s opozičníky, kteří se káli. Stručně řečeno, úderem
proti bývalým příslušníkům opozice Stalin zahájil skutečnou kádrovou
revoluci. Umožňovalo mu to jednak se vypořádat s politickými oponenty,
kteří mohli číhat ve stínu, jednak vyčistit celý aparát včetně svých
nejbližších spolupracovníků z politbyra.
Perzekuce bývalých příslušníků opozice od roku 1935 až po začátekroku
1937 otřásla nejvyššími patry moci. Kirovova vražda posílila pozici
tří podnikavých
mladíků: Nikolaje Ivanoviče Ježova, Andreje Alexandroviče
Ždanova
a Nikity Sergejeviče Chruščova. Zvláště příznačná
byla podpora Ježova. Právě jemu Stalin vložil na bedra přímou odpovědnost
za řízení čistky. Když se Ježov osvědčil při fabrikaci případů
v souvislosti s Kirovovou kauzou, byl pověřen novým odpovědným úkolem
– „kremelským případem“. Počátkem roku 1935 byla zatčena a obviněna
ze spiknutí proti Stalinovi skupina pomocného personálu ve vládních
kancelářích v Kremlu – uklízečky, knihovníci a členové kremelského
velitelství.
Mezi zatčenými se ocitlo několik příbuzných Lva Borisoviče
Kameněva,
který byl obviněn, že spiknutí zosnoval.81 Z nadržování zatčeným
obvinil Stalin starého přítele Avela Safranoviče Jenukidzeho,
jenž měl na starosti organizaci práce hospodářských struktur Kremlu
a materiální zásobování vysokých funkcionářů.82 Kremelskému případuvěnoval
Stalin velkou pozornost. Z archivních materiálů vyplývá, že pravidelně
dostával a četl protokoly z výslechů zatčených, dával k nim připomínky
a předával instrukce NKVD.83
Ačkoli Jenukidze nepatřil mezi členy politbyra, byl důležitým činitelem
systému
kolektivního vedení, protože se přátelil s mnoha vrcholnými
funkcionáři
včetně samotného Stalina. Stalin ho využil k otestování,
jak pevné jsou pozůstatky kolektivního vedení. Byl to diktátorův
první významný úder v rámci nejužšího mocenského kruhu. Test byl
úspěšný. Politbyro se bránilo jen chabě, Jenukidze byl propuštěn z práce,
zatčen a zastřelen. Stalin si zatím počínal opatrně, krok za krokem,
tempo nomenklaturní čistky se však zrychlovalo. Za zlom lze pokládat
první veřejný moskevský proces s vůdci bývalé opozice v srpnu 1936.
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
3 jeho revoluce 165
Obžalovaní Kameněv a Zinovjev s dalšími prominentními osobnostmi
strany byli po dlouhém mučení prohlášeni za teroristy a špiony a poté
zastřeleni.
Tento srpnový proces posunul hon na nepřátele do nové hysterické
fáze. Stalin jmenoval Ježova lidovým komisařem vnitřních věcí, šéfem
NKVD, a ten pod Stalinovým vedením začal připravovat nové procesy
a rozšířil čistky ve stranickém a státním aparátu. V lednu 1937 se konal
druhý veřejný proces, tentokrát s bývalými stoupenci opozice, kteří
zastávali
vedoucí funkce v hospodářských a průmyslových podnicích.
Byli obviněni z diverze a špionáže. Stalinovi blízcí spolupracovníci,
kteří
se zkompromitovali kontakty se smyšlenými nepřáteli, přiznali porážku.
Jen Ordžonikidze nedovolil, aby jeho podřízení v těžkém průmyslu
byli zatčeni; se Stalinem se tak dostal do konfliktu, který skončil
Ordžonikidzeho sebevraždou.84 Tento akt zoufalství ukazuje, jak bezmocní
se cítili členové politbyra před Stalinem, jemuž ovládání tajné
policie poskytovalo nezdolnou moc. Jeho spolupracovníci, druhové ve
zbrani, nemluvě o funkcionářích střední úrovně, byli poraženou silou.
Každý z nich se snažil Stalinovi zalíbit, aby si zachránil kůži.
Taková byla situace v sovětské nomenklatuře po první vlně zatýkání,když
se konalo plénum ÚV v únoru a březnu 1937. Během zasedání Stalin
nařídil, aby represe pokračovaly, a Ježov ve svém vystoupení plénum
vyzval, aby se zakročilo proti vůdcům „pravicové úchylky“, Nikolaji Ivanoviči
Bucharinovi a Alexeji Ivanoviči Rykovovi (jejich stoupenec, „pravičák“
Michail Pavlovič Tomskij, spáchal sebevraždu již v srpnu 1936).
Plénum Ježovův návrh samozřejmě schválilo. Bucharin s Rykovem byli
zatčeni a v třetím moskevském veřejném procesu v březnu 1938 odsouzeni
k trestu smrti zastřelením. Také po tomto procesu – stejně jako
po všech ostatních – v celé zemi následovala vlna obvinění na základě
padělaných usvědčujících materiálů.
Represe, které probíhaly ve stranickém i státním aparátu, se obzvláště
silně projevily v tzv. „silových strukturách“, v NKVD a armádě, tedy
v organizacích, jež Stalin považoval za největší hrozbu pro svou diktaturu.
Když se Ježov ujal vedení NKVD, zničil svého předchůdce Jagodu
i mnohé z jeho přívrženců. V červnu 1937 byl po mučení odsouzen k smrti
velký počet vyšších armádních důstojníků včetně zástupce lidového
komisaře obrany Michaila Nikolajeviče Tuchačevského, a to na základě
smyšlených obvinění z příslušnosti k jakési „antisovětské trockistické
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
vojenské organizaci“.85 Brzy poté došlo v armádě k celé vlně zatýkání.
Odborný průzkum nedávno zpřístupněných archivů může nyní ukončit
debatu, která probíhá řadu desetiletí: Tuchačevského aféra a celá kampaň
proti armádě byla založena na důkazech vyrobených v NKVD pod
přímým Stalinovým dohledem. Tresty uložené vůdčím vojenským činitelům
nemají ve skutečnosti naprosto žádný reálný důvod.86
Represe byly namířeny především proti klíčovým členům vlády,
strany,
služeb státní bezpečnosti a armády, na běžné občany měly jen
malý dopad. Pokud by se teror omezoval pouze na stranickou a státní
nomenklaturu,
dalo by se souhlasit s těmi, kteří tvrdí, že Stalinovým
hlavním záměrem byla kádrová revoluce, zničení staré „stranické gardy“
a nastolení nové generace funkcionářů, kteří mu byli slepě oddaní.
Tento cíl nepopiratelně sledoval. Ve druhé polovině roku 1937 se však
teror rozšířil
na mnohem větší masy sovětského obyvatelstva a právě
toto rozšíření
se nazývá Velký teror . Časovým rozsahem a počtem obětí
tyto
operace desetinásobně přesáhly a zastínily počty funkcionářů, kteří
byli jejich původním cílem. Po zastřelení značného počtu nomenklaturních
funkcionářů Stalin dovedl svůj teror do logického konce. Když
si upevnil moc na vrcholu, podnikl čistku v celé zemi, aby zničil předpokládanou
pátou kolonu. Nebezpečí velké války aktivovalo Stalinovu
paranoii, za niž zaplatily statisíce nevinných lidí.
166 Stalin. nový ŽIVOTO PIS
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6