stalin5

4 T eror a hrozící válka
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
176 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS Během roku 1937 se vlna represí proti členům nomenklatury a bývalým
příslušníkům opozice neustále vzdouvala. V srpnu, kdy se řady pronásledovaných
rozšířily z několika desítek tisíc funkcionářů na statisíce
běžných
sovětských občanů, se tato vlna proměnila v tsunami. Právě
represe
let 1937–1938 od tohoto okamžiku nazval Robert Conquest Velkým
terorem .1
Po zpřístupnění archivů jsme se dozvěděli, že Velký teror byl celou
sérií operací schválených politbyrem a zaměřených na různé skupiny
obyvatel.
Nejrozsáhlejší z nich – proti „antisovětským živlům“ – inicioval
NKVD na základě rozkazu č. 00447, schváleného politbyrem 30. července
1937. Tuto operaci zmíněné orgány naplánovaly na srpen–prosinec
1937. Pro každou oblast a sovětskou republiku rozkaz stanovil
počet
poprav a uvěznění v pracovních táborech. Likvidace lidí se plánovala
podobně jako produkce obilí nebo železa. Během první etapy mělo
být přibližně 200 000 lidí posláno do táborů a více než 70 000 zastřeleno.
Rozkaz č. 00447 však umožňoval pružnost: místní funkcionáři měli
právo
požádat Moskvu o zvýšení povoleného počtu uvěznění a poprav.
Každému, koho se to týkalo, bylo jasné, že toto právo ve skutečnosti
znamená povinnost. Místní orgány proto po rychlém splnění přednostních
úkolů posílaly do Moskvy žádosti o „zvýšení kvóty“ a téměř vždy
získaly souhlas. Po povzbuzování z moskevského ústředí byl tak původní
plán ničení „nepřátel“ několikanásobně překročen.
Prvním cílem operace proti „antisovětským živlům“ byli kulaci, kteří,
jak stálo v rozkazu č. 00447, po návratu z pracovních táborů a vyhnanství
pokračovali
ve své „antisovětské činnosti“. Protože rozkaz kladl takový
důraz právě na kulaky, často se mu říkalo „kulacký rozkaz“. Tento název
však jeho charakter nevystihuje přesně, neboť se týkal věznění a poprav
rovněž mnoha jiných skupin obyvatelstva: bývalých členů strany, kteří
oponovali bolševikům, bývalých bělogvardějců, dosud žijících carských
důstojníků, „nepřátel“, kteří si odpykali trest a byli propuštěni, a rovněž
politických vězňů držených dosud v táborech. Až na samém konci tohoto
seznamu byli také skuteční zločinci.
Tento seznam „nepřátelských“ cílů ukazuje, že účelem operace se stala
likvidace nebo uvěznění všech, které stalinské vedení pokládalo za skutečné
nebo potenciální nebezpečí. Ještě zřetelnější byl tento záměr u takzvaných
„národnostních“ operací, probíhajících souběžně s operací proti
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
4 teror a hrozící válka 177
„antisovětským živlům“. Také „národnostní“ operace byly naplánovány
v Moskvě a řídily je zvláštní jednotky NKVD, schválené politbyrem.
Měly katastrofální dopad na sovětské Poláky, Němce, Rumuny, Lotyše,
Estonce, Finy, Řeky, Afghánce, Íránce, Číňany, Bulhary a Makedonce.
Sovětské vedení spatřovalo ve všech těchto skupinách vhodné objekty
pro verbování nepřátelskými zahraničními silami. Zvláštní operace se
zaměřila také na sovětské zaměstnance čínské východní železnice, kteří
se vrátili do Sovětského svazu z Charbinu poté, co byla železnice v roce
1935 prodána Japonsku.
Obě kampaně, jak proti „antisovětským živlům“, tak i kampaň „národnostní“,
vytvářely Velký teror . Byla to vysoce centralizovaná akce, která
začala v létě roku 1937 a skončila
v listopadu 1938. Podle nejnovějších
poznatků příslušníci NKVD pozatýkali přibližně 1,6 milionu lidí, z nichž
700 000 popravili.2Neznámý
počet obětí zahynul v mučírnách NKVD.
Během období Velkého teroru , tedy během zhruba půldruhého roku,
režim každý den vyvraždil přibližně 1 500 „nepřátel“. Žádný z ostatních
Stalinových zločinů, které spáchal na sovětské populaci, nedosáhl úrovně
Velkého teroru co do rozměrů ani co do míry krutosti a celé dějiny
lidstva nabízejí jen málo srovnatelných epizod.
Tato čísla vysvětlují, proč se Velký teror stal symbolem Stalinova diktátorství
a jeho osobní surovosti. O tom, že inspirující silou Velkého
teroru byl sám Stalin, žádný ze seriózních badatelů nikdy nepochyboval,
a další důkazy o jeho angažovanosti se objevily po zpřístupnění archivů;
odhalily, jak důkladně Moskva operace řídila. Když se historikové
zbavili dosud přetrvávajících pochyb, zda podněcovatelem a organizátorem
Velkého teroru byl skutečně Stalin, mohli se věnovat úkolu rekonstruovat
jeho plány a propočty během oněch krvavých měsíců. Badatelé
debatovali o Stalinově motivaci celá léta. Hrůzný charakter jeho činů
vedl některé z nich k úvaze, že byl snad duševně chorý. Klinický důkaz
této možnosti nepochybně nelze podat, jinak ovšem máme o Stalinově
duševním stavu během tohoto období rozsáhlé doklady. Poprvé po
mnoha letech netrávil svou obvyklou letní dovolenou na jihu, nýbrž
zůstal v Moskvě, aby na masové čistky dohlížel. Mnohem výmluvnější
jsou však četné poznámky a pokyny, které zanechal na protokolech
z výslechů, i rozsáhlá korespondence mezi ním a vedením NKVD během
tohoto období.
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
178 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS Komisaři Ježovovi: Velmi důležité. Musíte se projít po Udmurtské, Marijské,
Čuvašské a Mordovské republice; projděte to tam s koštětem.3
Zbijte Unschlichta za to, že neudal polské agenty pro každou oblast.4
Soudruhu Ježovovi: Velmi dobře. Vykopejte a vyčistěte tu polskou špionskou
špínu.5
Nepotřebujete „prověřovat“, musíte zatýkat.6
Valter (Němec). Valtera zabijte.7
Důležitým pramenem k pochopení Stalinova záchvatu zuřivosti v letech
1937–1938 mohou být původní záznamy jeho projevů a poznámky z tohoto
období, které jsou v posledních letech dostupné. Kromě zmatenosti
a roztěkanosti je v nich doložena neustálá myšlenka na spiknutí a všudypřítomnost
nepřátel. V projevu na zasedání rady Lidového komisariátu
obrany z 2. června 1937 Stalin prohlásil: „Každý člen strany, každý
čestný bezpartijní, každý občan Sovětského svazu má nejen právo, ale
taky povinnost hlásit nedostatky, které zjistí. I kdyby to byla pravda jen
z 5 procent, vyplatí se to.“ 8 Jiný příklad lze uvést z 29. září 1937, kdy byli
předáci z metalurgického a uhelného průmyslu poctěni na mimořádné
recepci v Kremlu. Tam Stalin prohlásil, že neví, zda může důvěřovat
všem: „Nejsem si dokonce ani jistý, že všichni přítomní, velice se vám
omlouvám, patří k lidu. Nejsem přesvědčen, že mezi vámi, ještě jednou
se omlouvám, nejsou osoby, které sice pracují pro sovětskou moc,
ale současně spolupracují s nějakou západní rozvědkou – japonskou,
německou nebo polskou.“ Tato slova, která přítomné určitě překvapila,
byla z oficiální zprávy o recepci vyškrtnuta.9
Takové příklady, jichž je ovšem mnohem více, plně odpovídají vyjádření
lidového komisaře zahraničního obchodu Arkadije Pavloviče
Rozengolce
zaznamenanému v jeho vyšetřovacím spise. Rozengolc
znal Stalina
velice dobře, popsal ho jako „podezíravého až k šílenství“
a měl dojem, že se v roce 1937 změnil. Kdykoli v minulosti
přinesl hlášení,
vypovídal Rozengolc, Stalin dokumenty klidně podepsal, zatímco
nyní ho popadal „záchvat, šílený záchvat zuřivosti“.10 Tato zuřivost
byla nepochybně důležitým faktorem v obrovském rozmachu a krutostiP
r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
4 teror a hrozící válka 179
Velkého teroru . Stalinův vztek přesto plně nevysvětluje rozhodnutí,
která v této době vydal. Klíčová otázka, kvůli komu Stalin tak zuřil
a proč se to dělo právě v roce 1937, však zůstává bez odpovědi.
Pro pochopení povahy Stalina i jeho režimu je důležité nezapomínat,
že se Sovětský svaz zrodil z válek, byl výsledkem první světové války,
upevnil se díky vítězství v občanské válce – vítězství, které zdolalo zahraniční
intervence – a stále se připravoval na válku novou. Bolševičtí
vůdcové, kteří se dostali k moci výhradně díky válce, vždy počítali s tím,
že mohou ztratit moc koordinovaným nátlakem zahraničního nepřítele
i vnitřních kontrarevolučních sil. Příprava na válku proto měla dva
aspekty: nutnost silného zbrojního průmyslu a bezpečí v zemi, což vyžadovalo
zničení domácích nepřátel.
Postupně sílící teror ve druhé polovině třicátých let souvisel s narůstáním
mezinárodního napětí a nebezpečí války. Kromě japonské agrese
podél sovětské hranice na Dálném východě se čím dál hrozivějšími stávaly
události
v Evropě. K moci přišel Hitler a Stalin podezíral Polsko,
ležící mezi Německem a SSSR, že se spolčí raději s Hitlerem než se Sovětským
svazem. Západní mocnosti praktikovaly vůči nacistům politiku
appeasementu a v roce 1936 nacisté remilitarizovali Porýní. Dalším faktorem,
který ovlivňoval Stalinovu zahraniční politiku, se stala občanská
válka
ve Španělsku, jež ho přesvědčila o tom, že Anglie a Francie nejsou
schopny proti Německu účinně zasáhnout. Západním demokraciím
příliš
nedůvěřoval. Politika nevměšování se v očích sovětského vedení
zdiskreditovala, a proto se rozhodlo vstoupit do války a podpořit španělské
republikány, kteří bojovali proti Hitlerovu spojenci, generálu
Francisku Frankovi. Stalin, který situaci ve Španělsku sledoval, nabýval
čím dál většího přesvědčení, že v zájmu vojenské připravenosti je
třeba vyčistit zemi. Španělská občanská válka rozšířila různé negativní
jevy, jako je anarchie, partyzánská válka, sabotáže, nejasná linie mezi
frontou a týlem a také veškeré formy zrady. Právě tato válka vytvořila
pojem páté kolony. Když se v kritické chvíli v říjnu 1936 čtyři kolony
frankistů blížily k Madridu, jejich velitel generál Emilio Mola prohlásil,
že má mezi republikány ovládajícími hlavní město „pátou kolonu“, která
povstane a pomůže jeho vojskům. Tento termín se záhy ujal v politickém
slovníku sovětského vedení.
Španělská válka a represe v Sovětském svazu vrcholily souběžně.
Když 18. července 1936 vypukl konflikt ve Španělsku, stalinistické vedeníP
r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
180 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS reagovalo
opatrně, katastrofální porážky republikánské armády však
podnítily
Sovětský svaz k zásahu. Dne 29. září 1936 přijalo politbyro
plán akcí.11 (Možná je příznačné, že se toto rozhodnutí časově shodovalo
se jmenováním Ježova do funkce hlavy NKVD.) Španělské porážky se
odehrávaly na pozadí zhoršené situace v Evropě i na Dálném východě.
Dne 25. října 1936 podepsala Itálie dohodu s Německem, po níž následoval
25. listopadu pakt proti Kominterně mezi Německem a Japonskem.
Celý tento vývoj nebezpečí války bezprostředně zvyšoval.
Nově zpřístupněné archivy potvrzují, že se Stalin ve španělských záležitostech
výrazně angažoval. Důkazy jasně svědčí o jeho víře, že za
porážky
republikánů mohou sabotéři v jejich vlastních řadách. Žádal,
aby se proti vnitřnímu nepříteli rozhodně zasáhlo. Dne 9. února 1937
byl sovětským představitelům ve Valencii a Madridu zaslán telegram s informací,
že na frontě došlo k řadě chyb, které přímo způsobili zrádci
ve štábech:
Poučte se z těchto skutečností, hovořte o nich, buďte obezřetní i vůči nejlepším
republikánským soudruhům […] ti by měli žádat […] okamžité vyšetření
kapitulace v Malaze, vyčištění armádních štábů od frankistických agentů
a sabotérů […] Pokud tyto požadavky od velitelů na frontové linii nepřinesou
okamžitě nezbytné výsledky, vzdejte se jich […], neboť naši poradci by
za takových podmínek mohli odmítnout pokračovat v práci, považovali by
to za nemožné.12
Po několika dnech Stalin tyto požadavky opakoval:
Říkáme vám, jaký je náš neochvějný názor: Generální štáb i další vrchní
velení
se musí důsledně vyčistit od starých specialistů, kteří nedokážou pochopit
podmínky občanské války, a navíc jsou politicky nespolehliví […]
Štáby se musejí posílit svěžími lidmi, spolehlivými a s bojovým duchem
[…] Bez tohoto radikálního opatření republikáni válku nesporně prohrají.
O tom jsme přesvědčeni.13
V době, kdy Stalin posílal telegramy do Španělska, zasedalo v Moskvě
během února a března 1937 známé plénum ústředního výboru, které
vyhlásilo zesílení represí. Když Stalin četl koncept Molotovova projevu,
s nímž měl ministr na plénu vystoupit, udělal tam několik poznámek.
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
4 teror a hrozící válka 181
Podtrhl část, v níž Molotov hovořil o tom, že Trockij dal svým stoupencům
v Sovětském svazu pokyn „nabrat síly pro nejdůležitější okamžik –
začátek války – a v té chvíli se vší rozhodností zasadit úder na nejcitlivějších
místech našeho národního hospodářství“.14 Slova „ti, co nebyli
schopni bojovat s buržoazií, kteří spojí svůj osud raději s buržoazií než
s dělnickou třídou, opustili [stranu]“, Stalin doplnil poznámkou: „To je
v pořádku. Horší by bylo, kdyby odešli v době války.“ 15 Téma mimořádného
nebezpečí hrozícího během války od diverzantů a špionů prolínalo
všemi projevy na plénu včetně Stalinova: „Abychom během války
vyhráli jednu bitvu, budeme potřebovat několik pluků rudoarmějců.
K opačnému výsledku na frontě však stačí pár špionů v generálním štábu,
nebo dokonce ve štábech divizí schopných zmocnit se operativních
plánů a předat je nepříteli. Na vybudování velkého železničního mostu
jsou zapotřebí tisíce lidí. Ale vyhodit ho do povětří, na to jich stačí pár.
Takových příkladů lze uvést desítky a stovky.“ 16
Stalin se aktivně podílel na přípravě článku „O některých zákeřných
způsobech náboru, které užívají zahraniční rozvědky“, jenž vyšel 4. května
1937 v Pravdě. Tento velký materiál, zabírající v listu tři půlstrany, byl
významnou součástí ideologické přípravy na Velký teror . Přetiskly jej
četné publikace a diskutovalo se o něm ve stranických organizacích. Jeho
první verze, kterou Stalin uložil do osobního archivu, svědčí o tom, že
autor záměrně vyhrotil již sám název, který původně zněl „O některých
metodách a prostředcích v práci zahraničních rozvědek“.
Tento článek, na rozdíl od jiných, na nichž se Stalin podílel, nebyl teoretický.
Popisoval konkrétní (spíše smyšlené) případy získávání sovětských
občanů, především těch, kteří pobývali v zahraničí na služebních
cestách, k práci pro zahraniční rozvědky. Sám Stalin připsal do článku
celou stranu textu o případu, kdy se sovětský pracovník v Japonsku pravidelně
scházel v restauraci s jistou „aristokratkou“. Během jedné takové
schůzky k nim přišel Japonec ve vojenské uniformě, představil se jako její
manžel a ztropil scénu. Současně se objevil další Japonec, který nabídl
smír pod podmínkou, že sovětský občan podepíše slib podávatinformace
o dění v Sovětském svazu. Z tohoto „smírce“ se vyklubal agent
japonské zpravodajské služby a ze sovětského občana se stal špion.17
V následujících měsících se Stalinova podezíravost zhmotnila v masových
policejních operacích. Během jara a léta 1937 se naléhavá výzva
odhalovat špiony a předcházet potenciálním zrádcům stala základem
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
182 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS pro přípravu akce proti „kontrarevoluční organizaci“ v Rudé armádě.
Dne 2. června 1937 Stalin vysvětlil podstatu spiknutí členům vojenské
rady při Lidovém komisariátu obrany takto: „Chtěli změnit Sovětský svaz
v druhé Španělsko.“ 18 Zprávy o zrádcovství a anarchii ve Španělsku byly
totiž důležitou součástí propagandistické kampaně k „posílení bdělosti“
a boje s „nepřáteli“ uvnitř SSSR. V červnu a červenci 1937, kdy vedení
státu připravovalo rozsáhlé operace proti domácím „antisovětským živlům“,
sovětské noviny zaplavily články o zatýkání německých špionů
v Madridu i trockistů v Barceloně a o pádu baskického hlavního města
Bilbaa kvůli zradě jednoho velitele baskické armády. Během tohoto léta
španělská republikánská vláda vytvořila zvláštní agenturu státní bezpečnosti
pro boj se špionáží a „pátou kolonou“ (Servicio de Investigacion
Militar, SIM), která se rychle rozšířila ve všech částech republikánského
Španělska a jakoukoli opozici krutě potlačovala. Činnost této nové
struktury vyvolala ostrou kritiku dokonce i u sympatizující levice v západních
zemích. Zesílení represí v Sovětském svazu se již tehdy spojovalo
s analogickým procesem ve Španělsku (včetně sovětských agentů tam
operujících).19 Jak španělská republikánská policie, tak i sovětská tajná
policie pracovaly na zničení „páté kolony“.
V červenci se vyostřila situace na Dálném východě po japonském napadení
Číny. Dne 21. srpna došlo ke dvěma důležitým událostem. Jednak
byla podepsána smlouva o neútočení mezi Sovětským svazem a Čínou,
namířená proti Japonsku, jednak Rada lidových komisařů SSSR a ÚV
VKS(b) přijaly usnesení „O odsunu korejského obyvatelstva z pohraničních
regionů na Dálném východě“. Na podzim 1937 bylo v této oblasti
zatčeno a následně z ní vypovězeno více než 170 000 Korejců. Cílem
této akce bylo „zamezit pronikání japonské špionáže do oblasti Dálného
východu“.20
Myšlenka, že je třeba vyčistit zemi od potenciální „páté kolony“, jež
byla v Sovětském svazu tématem v průběhu třicátých let, se v hlavách
Stalinových nejbližších spolupracovníků usídlila natrvalo. Ještě po desítkách
let vytrvale opakovali:
Sedmatřicátý rok byl nezbytný. Když uvážíte, že jsme po revoluci rozcupovali
levici i pravici a zvítězili, jenže nepřátelé různého druhu zůstali, mohli
se tváří v tvář hrozícímu nebezpečí fašistické agrese spojit. Bylo štěstí, že
jsme během války až do sedmatřicátého žádnou pátou kolonu neměli.21
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
4 teror a hrozící válka 183
Byl to boj proti páté koloně hitlerovského fašismu, který se v Německu chopil
moci a chystal se do války proti zemi Sovětů.22
Lze sotva pochybovat o tom, že tyto myšlenky členům politbyra vsugeroval
Stalin. Z jejich blízké perspektivy to vypadalo logicky a přesvědčivě.
Sovětské vedení mělo mnoho vnitřních nepřátel, kteří by ve
chvíli, kdy bude SSSR čelit zahraniční agresi, mohli využít situacia
udeřit.
Poměrně
samostatná stará stranická nomenklatura, dosud napojená
na armádu i NKVD, by se mohla vzchopit. Bývalá opozice po dlouhých
letech
ponižování a perzekuce jistě dychtila po pomstě. Kulaci a věčně
hladovějící venkované by se mohli spojit s příslušníky bývalé šlechty,
bělogvardějci a klérem, následovat příklad bolševiků z roku 1917 a změnit
válku se zahraničním nepřítelem v občanskou válku protinenáviděnému
režimu. V Sovětském svazu bylo mnoho etnických menšin
s vazbou
na sousední země – zejména Německo a Polsko – a ty Stalin
podezíral, že budou kolaborovat s pokrevně spjatým nepřítelem. K odstranění
těchto různých nebezpečí bylo třeba co nejvíce zmíněných potenciálních
nepřátel a kolaborantů zničit. Taková byla logika vyděšené
a kruté mysli, když nebezpečí války vzrůstalo. „Pátá kolona“ jako plod
veškeré předcházející politiky bolševiků tak nabývala ve zjitřené mysli
Stalina i jeho nejužšího kruhu obřích rozměrů, které neodpovídaly skutečnosti.
Fantom hrozby tak zastínil reálné nebezpečí, jemuž Sovětský
svaz čelil.
Byl hlavním viníkem Ježov?
Stalin tvrdil, že se na vlastních zvěrstvech nepodílel. Významnému leteckému
konstruktérovi Alexandru Sergejeviči Jakovlevovi řekl, že tím
vším byl vinen Ježov: „Ježov byl zvíře! Byl degenerovaný. Voláte mu
na komisariát, a oni vám řeknou: ,Šel na ústřední výbor.‘ Voláte na ÚV,
a tam vám řeknou: ,Šel do svého úřadu.‘ Pošlete někoho k němu domů,
a ukáže se, že leží v posteli totálně namol. Spousta nevinných přišla
o život. Proto jsme ho zastřelili.“ 23
Postupné slábnutí Velkého teroru koncem roku 1938 a počátkem roku
1939 provázela kampaň, která měla odvést podezření od jeho skutečných
organizátorů a pachatelů. Tomu napomohlo odstranění Ježova
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
184 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS a veřejnéodhalení
„pomlouvačů“, kteří posílali udání na čestné osoby –
což se prezentovalo jako hlavní příčina represí. Ještě dnes jsou mnozí
lidé ochotni obhajovat Stalinovu nevinu, neboť přicházejí s pseudovědeckými
teoriemi o tom, že Velký teror vypukl spontánně z iniciativy
místních úřadů. Pochopitelně, jestliže Moskva vydala rozkazy, všechno
se dalo do pohybu a vypadalo živelně. V byrokratickém jazyce Stalinovy
éry se chování horlivých funkcionářů říkalo peregiby (výstřelky). Tyto
výstřelky však rozsah a úroveň krutosti teroru neurčovaly. Dokumenty
dokazují, že se masové represivní operace odchylovaly od Stalinových
rozkazů jen velice nepatrně.
Když všechna oblastní a krajská velení NKVD dostala z Moskvy konkrétnípočty
pro uvěznění a popravy, sezvala na poradu velitelepodřízenýchměstských
a okresních oddělení, na nichž se rozdělily kvóty
mezi
administrativní
jednotky (okresy, města, jiné obce, vesnice). Pro
sestavení seznamů
„nepřátel“ se využívaly kartotéky podezřelých „antisovětských
živlů“, které po mnoho let vedla politická policie, jakož i jiné
kompromitující materiály, jež byly po ruce. Když byla oběť zatčena, zahájilo
se vyšetřování, jež mělo odhalit její „kontrarevoluční vazby“ nebo
existenci „kontrarevolučních organizací“.24 Nutné „důkazy“ se získávaly
nejrůznějšími
metodami, často i mučením, které zcela oficiálně povolilo
nejvyšší vedení země. Formy mučení byly brutální a někdy vedly i k vězňově
smrti. Jedním z hlavních cílů výslechů bylo získat taková svědectví,
která prokazovala účast dalších osob; to pak vyvolávalo druhou vlnu zatýkání
a následně poskytovalo nová jména. Tyto policejní operace mohly
teoreticky pokračovat donekonečna nebo alespoň do té doby, než byla
potenciální zásobárna obětí důkladně pročištěna. Nepokračovalo se
v nich jedině proto, že Stalin měl již plnou kontrolu nad bezpečnostním
systémem státu i nad aparátem strany a mohl zavřít kohoutek, kdykoli se
mu zachtělo. Každé rozhodnutí o tom, zda se potenciální nepřítel pošle
do pracovního tábora, nebo zastřelí, se schvalovalo v Moskvě.
Zpočátku se předpokládalo, že tyto široce založené operace skončí závěrem
roku 1937, jenže se protáhly až do listopadu 1938. Dne 17. ledna1938
poslal Stalin lidovému komisaři vnitřních věcí (šéfovi NKVD) Ježovovi
další rozkazy:
SR [Socialistická revoluční strana] (levice i pravice) nebyla zcela odhalena
[…] Je důležité mít na paměti, že je dosud mnoho jejích členů v armádě
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
4 teror a hrozící válka 185
i mimo armádu. Má NKVD přehled o („bývalých“ ) členech SR v armádě?
Rád bych okamžitě viděl zprávu. Má NKVD přehled o „bývalých“ členech
SR mimo armádu (v civilních institucích)? Rád bych rovněž dostal
zprávu
během dvou až tří týdnů […] Co se udělalo pro odhalení a zatčení
Íránců v Baku a Ázerbájdžánu? Pro vaši informaci, v jistou dobu bylo
hodně členů SR v Saratovu, Tambovu a na Ukrajině, v armádě (důstojníci),
v Taškentu a Střední Asii vůbec a taky v elektrárnách v Baku, kde se
zabarikádovali a sabotovali v naftovém průmyslu. Musíme jednat bleskově
a inteligentně.25
Tento dokument je jen jedním z mnoha důkazů, že Stalin hrál v organizování
Velkého teroru hlavní roli, zatímco Ježov pouze vykonával rozkazy.
Archivní záznamy jasně dokládají, že Stalin byl iniciátorem všech
klíčových rozhodnutí, která souvisela s čistkou ve stranických a vládních
institucích i s masovými operacemi, jež smetly řadové občany.
Nařizoval
nejen uvěznit a popravit statisíce lidí, ale rovněž se velice
zajímal
o podrobnosti výkonu trestů. Posílal telegramy o potřebě provést
určitá zatčení, hrozil důsledky za nedostatečnou bdělost a podepisoval
seznamy členů nomenklatury, kteří měli být popraveni nebo uvězněni.
V mnoha případech osobně rozhodl, zda má být konkrétní člověk
zastřelen, nebo poslán do pracovního tábora.26 Dohled nad rozsáhlými
operacemi k vyhlazení nepřátel stál diktátora v letech 1937–1938 mnoho
času. Během dvacetiměsíčního období od ledna 1937 do srpna 1938
dostal 15 000 zvláštních zpráv (specsoobščenija) o zatýkání a provedení
různých
operací tajné policie, žádostí o schválení jednotlivých zásahů
a obvykle
rovněž kopie protokolů o výsleších. Denně tak dostával od
Ježova
25 dokumentů, v mnoha případech značně obšírných.27 Ježov
kromě
toho Stalina téměř 290krát navštívil a strávil s ním celkem 850 hodin,
jak vyplývá z knihy návštěv ve Stalinově kabinetu z let 1937–1938.
Jedinou osobou, která Stalina navštívila víckrát, byl Molotov.
Ježov byl Stalinův vnímavý a iniciativní žák. Organizoval procesy s bývalými
příslušníky opozice a denně dohlížel na chod represivní mašinerie.
Osobně se účastnil výslechů a vydával příkazy k použití mučení.
Ke Stalinovu potěšení, neboť ten neustále vyžadoval větší aktivitu v boji
s nepřáteli a poukazoval na nová ohrožení, Ježov pobízel podřízené, aby
překračovali plány zatýkání a poprav, schválené politbyrem, a aby se
také postarali o nová spiknutí. K jejich povzbuzení se v roce 1937 a ještě
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
186 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS častěji v roce 1938 udílely pochvaly a ocenění jménem NKVD a Ježova
osobně. Ježov dostal všechna možná vyznamenání i tituly a kromě toho
zaujímal řadu klíčových stranických a vládních funkcí. Jeho jméno nesla
řada měst, továren i kolchozů.
Nehledě na to, jak velice si tohoto lidového komisaře Stalin oblíbil,
existují důvody se domnívat, že si od něho zároveň udržoval určitý odstup,
dokonce i tehdy, když byl Ježov se svou organizací oceňován za
vynikající práci. Stalin, jak se dalo očekávat, poté masové vyhlazování
přibrzdil a z „excesů“ a „porušování práva“ obvinil právě Ježova a jeho
podřízené. Tyto zvraty praktikoval Stalin postupně a systematicky.
V srpnu
1938 jmenoval Ježovovým prvním náměstkem Lavrentije Beriju,
prvního tajemníka ÚV KS Gruzie. Formálně se nic nezměnilo, zdálo se,
že se Ježov stále těší přízni i síle, nyní však měl po svém boku muže,
jehož by si sám nikdy nevybral. Po několika měsících v dopise Stalinovi
přiznal, že ve jmenování Beriji spatřuje „projev nedůvěry k sobě“ a že
to pokládá „za přípravu na své propuštění“.29 A měl pravdu. Protože
nervově
nezvládal stres z pracovního přetížení, propadl alkoholismu
a ztratil kontrolu nejen nad NKVD, ale i sám nad sebou.
Za dva měsíce po Berijově jmenování učinil Stalin další kroky k Ježovovu
odstranění.
Dne 8. října 1938 politbyro jmenovalo komisi, která
měla
připravit návrh usnesení týkajícího se NKVD. Ježovovy podřízené
začali zatýkat. Berijovi pochopové z nich bitím vymáhali svědectví
proti Ježovovi stejným způsobem, jakým si Ježovovi pochopové počínali
v případě jeho předchůdce Genricha Jagody. Dne 17. listopadu politbyro
přijalo evidentně pokrytecké a lživé usnesení, v němž ocenilo
úspěchy NKVD při likvidaci „nepřátel lidu a špionážně-sabotážní sítě
zahraničních výzvědných služeb“, současně však v práci NKVD odsoudilo
„nedostatky a zvrácenosti“.30 Zatímco Stalin neustále žádal boj proti
nepřátelům zesílit, masový teror nikdy nezpochybňoval, sám jej inicioval
a prosazoval, Ježov a pracovníci NKVD byli nyní obviněni, že konali
to, co jim Stalin nařídil. Pokud by se Ježov směl normálně hájit, snadno
by to dokázal. On však věděl lépe než kdokoli jiný, že takto stalinský
systém nefunguje. Mohl tedy jen doufat a kát se.
Věrný Ježov, který své dílo vykonal, již nebyl užitečný. Byl zatčen a zastřelen
jako vůdce (neexistující) kontrarevoluční organizace v NKVD.
Stalin zjevně necítil potřebu mimořádné publicity, a tak byl Ježov popraven
bez fanfár. Pečlivost, s níž ho odstranili, svědčí o tom, že se Stalin
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
4 teror a hrozící válka 187
bál vyvolat zájem veřejnosti o činnost NKVD a o mechanismy Velkého
teroru . Ježov se tedy stal Stalinovým dalším obětním beránkem. Když
splnil Stalinovu vůli, zaplatil nejvyšší cenu za to, aby vůdce zůstal mimo
podezření. Pro sovětské občany se tak teror stal „ježovštinou“.
Poslední fáze Velkého teroru – uvolnění, které měl Stalin pečlivě pod
dohledem – se zaměřila především na Ježovovo nejvyšší vedení v NKVD.
Jen nepatrný počet obětí, které smetly rozsáhlé akce, se dostal na svobodu
– byli to především ti, kteří padli do spárů NKVD v druhé polovině
roku 1938. Mašinerie teroru zůstala jinak nedotčená a kruté represe
pokračovaly až do Stalinovy smrti. Vůdce nikdy neupustil od přesvědčení,
že nepřátelé jsou všude kolem, a žádal, aby byli odhaleni, zatčeni
a mučeni. K podobným represím, k jakým docházelo v letech 1937–1938,
však již nikdy nepřistoupil.
Stalin si musel být vědom ničivých následků teroru, nikdy však – veřejně
ani v nejužším kruhu – jejich oprávněnost nezpochybnil, třebaže si
jejich důsledky musel uvědomovat. Masové zatýkání lidí, kteří řídili
národní
hospodářství, způsobilo v ekonomice chaos. Upadala pracovní
kázeň,
inženýři se obávali navrhovat změny nebo inovace, za něž mohli
být kdykoli obviněni ze „záškodnictví“. Teror způsobil značný pokles
tempa růstu průmyslové výroby.31 Represe postihly také armádu snížením
počtu
kvalifikovaných velitelů a poklesem kázně i odpovědnosti.
Rudá armáda utrpěla čistkami natolik, že sovětské velení muselo řadu
dříve uvězněných nebo degradovaných velitelů vrátit do jejich bývalých
funkcí. Týkalo se to alespoň těch, které NKVD nestačil postřílet.32
Teror z let 1937–1938 způsobil napětí v sovětské společnosti, nespokojenost
a bídu. Miliony lidí postihl přímo. Mnozí z těch, kteří unikli
popravě, skončili v pracovních táborech, ztratili práci, byli vyhnáni
z bytů, či dokonce z měst jako „nepřátelé lidu“. Takové týrání nelze ani
odpustit, ani se s ním smířit. Strach se však stal účinným prostředkem,
který obyvatelstvu bránil, aby vyjádřilo svou nespokojenost a rozhořčenost.
V letech 1937–1938 se toto rozhořčení projevovalo jen v podobě
milionů stížností, které přicházely do státních i stranických kanceláří.
V lednu 1937 přišlo na Generální prokuraturu SSSR 13 000 stížností,
v únoru až březnu 1938 jejich počet dosáhl 120 000.33 Dosud nevíme, kolik
dopisů a stížností občané během let Velkého teroru odeslaliStalinovi
a kolik se mu jich dostalo na stůl. Odpovídající materiály Stalinova
sekretariátu buď nejsou dostupné, nebo se nedochovaly. Můžeme jen
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
188 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS předpokládat, že Stalinův úřad byl takovými peticemi doslova
zaplaven.
Ohlasy masového zoufalství, smutku a rozčarování však k vůdci nějak
musely dolehnout.
Jaká byla Stalinova reakce na utrpení jeho spoluobčanů? Historické
materiály nedávají na tuto otázku žádnou odpověď, neexistuje ovšem ani
jediný důkaz o tom, že by s nimi měl sebemenší soucit, že by pocítil lítost.
Politickou skutečnost přece jen nemohl ignorovat zcela. Třebaže
dosud
opovrhoval pomyslnými nepřáteli a obával se domnělých spiknutí,
svůj
experiment s rozsáhlým terorem už nikdy neopakoval. Po roce 1938 represe
pokračovaly již v menším rozsahu a rutinnějším způsobem.
Hledání spojenců
Velký teror poškodil mezinárodní reputaci Sovětského svazu. Stalin nepochybně
chápal, že lidé na Západě, zejména levicově orientovaní, jsou
šokováni zprávami, že se prominentní revolucionáři v SSSR popravují.
Ve snaze minimalizovat negativní vliv na veřejné mínění provázela další
represivní kampaně energická propaganda. Materiály z moskevských
procesů,
na nichž se obžalovaní – Leninovi spolubojovníci a další staří
bolševici – přiznávali k přípravě teroristických akcí proti Stalinovi a ke
spolupráci se zahraničními rozvědkami, se překládaly do evropských jazyků
a šířily. Do Moskvy byli zváni prominentní západní intelektuálové
a kulturní osobnosti. Se Stalinem se osobně setkal například německý
spisovatel Lion Feuchtwanger, který poté napsal knihu líčící Sovětský
svaz v příznivém světle. Když se mnozí ocitli mezi dvěma mlýnskými
kameny, nacismem a stalinismem, byli ochotni leccos přehlédnout a klamat
i sama sebe. Avšak západní politici nejenže měli veškeré důvody
Stalinovi
nevěřit, ale kromě toho pokládali jeho hysterii kvůli smyšleným
nepřátelům za důkaz jeho slabosti. Čistka mezi veliteli Rudé armády
a zejména pak poprava dobře známých sovětských maršálů svědčily
o nestabilitě
režimu. Západ jasně viděl stalinský teror zcela jinak než
Stalin.
On, posedlý myšlenkou páté kolony, prostě nechápal, že metody
věznění
a poprav tolika spoluobčanů svědčí spíš o jeho slabosti a labilitě
než o síle.
Moskau 1937. Ein Reisebericht für meine Freunde, Amsterdam – pozn. překl.
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
4 teror a hrozící válka 189
Západní pozorovatelé měli do určité míry pravdu. Devastující dopady
teroru na sovětskou armádu mohly být brzy zjevné. V červnu 1938
jeden z nejvyšších generálů NKVD, náčelník velení pro Dálný východ
Genrich Samojlovič Ljuškov, přešel hranici mezi SSSR a Mandžuskema
nabídl své služby Japoncům. Byl to samozřejmě akt zrady, ovšem Stalin
jej k němu dotlačil. Po věrné službě režimu, v níž proléval potoky
krve jiných lidí, si Ljuškov uvědomil, že také jeho vlastní dny jsou již
sečteny. Když dostal výzvu z Moskvy, aby přijel podat zprávu, usoudil,
že nejlepším řešením bude přeběhnout. Jako dlouholetý vrcholný pracovník
NKVD v Moskvě, který tváří v tvář spolupracoval se Stalinem,
i jako šéf tajné policie u sovětských vojsk na Dálném východě měl co
nabídnout. Disponoval přesnými informacemi o vojenské připravenosti
na Dálném východě i o umístění sovětských jednotek – a všechny tyto
informace nepříteli poskytl. Vojenskou pohotovost na Dálném východě
Stalin nadále snižoval, neboť nařídil další vlnu zatýkání v armádě.
V takové situaci došlo koncem července a počátkem srpna 1938 k pohraničním
střetům Rudé armády s japonskými jednotkami u jezera Chasan,
v oblasti nedaleko hranic s Koreou a Čínou. Stalin tento konflikt pozorně
sledoval a vyžadoval rozhodnou akci. V rozhovoru s velitelem dálněvýchodní
fronty, maršálem Vasilijem Konstantinovičem Bljucherem
(který se zdráhal použít letectvo), Stalin vydal kategorický rozkaz:
Nechápu vaše obavy z bombardování korejského obyvatelstva ani váš strach,
že letectvo nedokáže splnit svůj úkol kvůli mlze. Kdo vám zakázal v podmínkách
válečného střetu s Japonci zasáhnout také korejské obyvatelstvo? Co je
vám do Korejců, jestliže Japonci na naše lidi střílejí? Co znamenají nějaké
mraky pro bolševické letce, když chtějí skutečně bránit čest své vlasti? 34
Zatímco bitva u jezera Chasan skončila pro sovětskou stranu vítězně,
projevily se značné nedostatky v bojové pohotovosti Rudé armády i jejího
velení. Stalin jako obvykle usoudil, že chabý výkon armády je důsledkem
zrady. Maršál Bljucher byl zatčen a po brutálním mučení ve vězení
zemřel.
Represe v armádě a vnímání sovětské slabosti nebyly primárním důvodem
toho, že se Stalinovy vztahy se západními partnery zhoršily.Nedůvěru
ke Stalinovi podpořilo spíše masové zatýkání obyvatelstva
v Sovětském
svazu. Dočasné sbližování s Francií v polovině třicátých
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
190 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS let nevydrželo, třebaže oběma zemím hrozilo čím dál větší nebezpečí
od sílícího německého nacismu. Během španělské občanské války se
Sovětský
svaz a západní demokracie ocitly na opačných stranách barikády.
Základem této tendence k chabým vztahům, navzdory
společným
zájmům
kolektivní bezpečnosti, byla základní neslučitelnost
stalinismu
a „buržoazních“ demokracií. Během druhé poloviny třicátých
let
dávali západnípolitici
přednost smíru s Hitlerem před spojenectvím
se
Stalinem, což vyvrcholilo ostudnou Mnichovskou dohodou.
Dne 30. září
1938 představitelé Velké Británie a Francie, Neville
Chamberlain
a Édouard
Daladier, podepsali
smlouvu s Hitlerem a Mussolinim
o postoupení
sudetské oblasti Československa, osídlené německy mluvícím
obyvatelstvem, Německu. Československo muselo tuto zničující
smlouvu přijmout. Sovětský svaz signatáři této dohody navzdory jeho
smlouvám o vzájemných vztazích s Francií i Československem jednoduše
ignorovali. Stalin byl z politiky evropských mocností prostě
vyřazen.
Stalin to nepochybně chápal jako osobní urážku. Mnichov jen posílil
jeho obavy z možnosti spolčení demokratických států s nacisty na
úkor Sovětského svazu a z plánu zaměřit nacistickou agresi na Východ.
Stalin na Mnichov nemohl reagovat z pozice síly. Kromě svého pobouření
koncem září alespoň vydal rozkaz, aby Rudá armáda podél západní
hranice Sovětského svazu provedla demonstrativní akce, což Němce
sotva vylekalo. Každopádně o několik dní později, v polovině října, se
politbyro rozhodlo rozpustit záložní jednotky, zmobilizované v odpověď
na události v Československu. Z aktivní služby armáda uvolnila celkem
330 000 vojáků, 27 500 koní a 5 000 vozidel a traktorů.35 Nebyly to
síly malé, sotva by však mohly být rozhodující.
Stalin mohl v otázce Mnichovské dohody prakticky udělat jen málo,
kromě pokusu vrazit klín mezi západní demokracie a Hitlera. Za tímto
účelem učinil řadu prohlášení odsuzujících Velkou Británii a Francii,
zatímco
otevřel dveře vylepšeným bilaterálním dohodám s Německem.
Nejvýznačnější náznak otevřenosti směrem k Německu zazněl během
projevu
na XVIII. sjezdu strany v březnu 1939, v němž Stalin varoval
Angličany a Francouze, že nemá v úmyslu „tahat za ně kaštany z ohně“
(výrok, který dostal na Západě přezdívku „kaštanový projev“ ), a obvinil
je, že se pokoušejí vyprovokovat konflikt mezi SSSR a Německem.
Německu tím oznámil, že se západním silám nepodařilo „poštvat SoP
r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
4 teror a hrozící válka 191
větský svaz proti Německu, otrávit ovzduší a vyprovokovat konflikt
s Německem
bez zjevných důvodů“.36 Tyto výroky nabyly zvláštního
významu
o několik dní později, kdy byl křehký mír v Evropě narušen.Hitler,
přesvědčený o tom, že ho nikdo nezastaví, obsadil z Československa
zbývající území Čech a Moravy. I těm nejoptimističtějším pozorovatelům
nyní bylo jasné, co Mnichov způsobil – že světová válka
je nevyhnutelná. Jako třetí strana v narůstajícím konfliktu se nyní Stalin
s celým Sovětským svazem ocitl v situaci, kdy si mohl svou stranu
zvolit.
Jaro a léto roku 1939 byly ve znamení horečných diplomatických
manévrů
a jednání. Pochopit podstatu těchto snah a skutečné úmysly
zúčastněných
stran bylo obtížné i pro jejich přímé účastníky, nemluvě
o současných historicích. Nikdo nevěřil nikomu a všichni se snažili své
soupeře i partnery přelstít. Tento zmatek se pochopitelně projevoval
rovněž
v rozhovorech mezi Sovětským svazem a západními mocnostmi,Velkou
Británií a Francií. Probíhaly úmorně a pomalu, navzdory úsilí
sovětského
komisaře zahraničních věcí Maxima Maximoviče Litvinova,
který
vsadil svou reputaci na vytvoření soudržné skupiny protihitlerovskýchsil.
37 Počátkem května 1939 Stalin Litvinova uvolnil z jeho
funkce
a lidovým komisařem zahraničních věcí jmenoval Vjačeslava
Michajloviče
Molotova. Tato změna byla nepochybně míněna jako přátelské
gesto vůči Německu, zároveň však radikálně změnila zahraniční
politiku Sovětského svazu. Toto nové uspořádání umožnilo Stalinovi
zahraniční politiku plně kontrolovat, a to nejen v její podstatě (jak
vždycky
činil), ale také v každodenních operacích. Molotov, s nímž
Stalin
udržoval téměř neustálý kontakt, byl pro Stalina vhodnější než
Litvinov, který vůdce v jeho pracovně navštívil jen málokdy. Tyto praktické
detaily byly pro vůdce důležité. Stalin si systém nejvyššího vedení
přizpůsoboval vlastním návykům i životnímu rytmu, a tak se volba
Molotova pro dohled nad zahraniční politikou v této kritické době stala
nejlepším příkladem takové adaptace.
Co asi měl Stalin během tohoto období na mysli především – nátlak
na západní partnery, nebo využití možného spojenectví s nacisty?
Okolnosti svádějí k předpokladu, že se rozhodl pro spojenectví s Hitlerem
ještě dávno před osudnými událostmi roku 1939. Argumenty ve
prospěch tohoto názoru zahrnují jednak základní ideje přitažlivosti
mezi
totalitními režimy, jednak Stalinovu nedůvěru k proměnlivosti
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
192 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS západních
demokracií, které mají sklon k ústupu před hrubou silou.
Základ
pro nacisticko-sovětské spojenectví byl přesto neobyčejně křehký.
K dispozici máme fakta, která lze interpretovat jako potvrzení tohoto
stanoviska i jako jeho vyvrácení. Na jedné straně máme Mikojanovo
svědectví,
že Stalin schvaloval Hitlerovy čistky z roku 1934.38 Víme také,
že sovětský vůdce inicioval pokusy o navázání přímého kontaktu s Hitlerem.
39 Nejprůkaznější ze všeho byl ovšem výsledek: působivá demonstrace
sovětsko-německého „přátelství“ na podzim 1939. Na straně druhé
existují přesvědčivé důkazy o tom, že Stalin Hitlerovi jako možnému
spojenci příliš nedůvěřoval. Kdyby nacistickému vůdci věřil, pravděpodobně
by nevedl ve své zemi velkou protinacistickou propagační kampaň
a neprováděl by masovou represi sovětských Němců, neboť obojí
vyvolalo v nacistické vládě ostrou reakci. Stalinův vztah k Němcům zřejmě
kolísal mezi schvalováním Hitlera a zlostí na Němce. V odpovědi na
memorandum NKVD ze září 1938 o zrušení hřbitova německých vojáků
a důstojníků z první světové války v Leningradské oblasti nereagoval
svým obvyklým lakonickým „pro“, nýbrž poznamenal: „Správně (zbořit
a zasypat).“ 40 Vhled do mentality sovětského vůdce rovněž nabízí vyjádření
německého tlumočníka při jednáních ministra zahraničí Joachima
von Ribbentropa v Moskvě. Návrh optimistického komuniké pro tisk
Stalin údajně odmítl slovy: „Nemyslíte,
že bychom měli více počítat s veřejným
míněním v obou našich zemích? Vždyť jsme na sebe po celá léta
lili špínu.“ 41
Ať Stalin ve skutečnosti inklinoval k čemukoli, iniciativa k podepsání
sovětsko-německého paktu o neútočení vzešla od Hitlera. Jakmile se
německý kancléř rozhodl pro invazi do Polska plánovanou na 1. září,
potřeboval spolupráci se Sověty, a proto učinil kroky k obnovení přátelskýchvztahů
mezi oběma zeměmi. Dne 21. srpna Stalin dostal od Hitlera
osobní dopis, v němž byla průhlednější narážka na plány s Polskem
a vyjádření
naléhavého přání uzavřít během několika dní mezi oběma
zeměmi pakt o neútočení. Hitler žádal Stalina, aby přijal v Moskvě jeho
ministra zahraničí von Ribbentropa příští den, nejpozději však 23. srpna.
Týž den, 21. srpna, předal Molotov Stalinovu odpověď na německém
velvyslanectví
v Moskvě. Von Ribbentrop mohl přijet do Moskvy
23. srpna.42
V tento den přijali německého ministra zahraničí Stalin i Molotov. Setkání
bylo srdečné, ba dokonce přátelské. Každá ze stran dostala, co
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
4 teror a hrozící válka 193
chtěla. Stalin naléhal, aby byl pakt o neútočení doplněn o tajný protokol
s úmluvou, že si Německo a Sovětský svaz rozdělí východní Evropu.
Východní
část Polska, včetně západní oblasti Ukrajiny a Běloruska,
Lotyšsko, Estonsko a Finsko měly patřit do sovětské sféry. Německo
rovněž podporovalo sovětské požadavky na Besarábii. Západní Polsko
a Litva měly připadnout Německu. Tento protokol se měl stát jakýmsi
opakem tzv. brestlitevského míru. Hitler potřeboval bezpečnou hranici
se Sovětským svazem a za to zaplatil teritoriálními ústupky.
Stalin držel všechny nitky sovětsko-německého jednání v rukou, připustil
k němu pouze Molotova. To, co se v dějinách nazývá paktem Molotov-
Ribbentrop, bylo ve skutečnosti dohodou mezi Stalinem a Hitlerem.
Za „přátelství“ s Německem na sebe vzal veškerou odpovědnost
Stalin, neboť měl k tomuto riskantnímu spojenectví určitě velmi specifickou
motivaci. A právě tato motivace je jednou z nejdůležitějších otázek,
které si kladou diktátorovi životopisci.
Především tu jsou politické aspekty tohoto problému. Politickou i morální
pochybnost této smlouvy si Stalin nepochybně plně uvědomoval.
Lze to vyčíst z úpornosti, s níž Sovětský svaz popíral existenci tajného
protokolu. Když se objevily kopie tohoto textu, sovětské vedení
je prohlásilo za falzifikáty. Stalin jistě dobře věděl, že tak ostrý obrat
od nenávisti k přátelství s nacisty bude ideologicky dezorientující jak
uvnitřSovětského
svazu, tak ve světovém komunistickém hnutí. Tento
problém
však byl až druhořadý a dal se jednoduše ideologicky vysvětlit:
tento pakt byl nezbytný v zájmu socialismu. Se skeptiky uvnitř SSSR se
dalo naložit obvyklým způsobem. Morální problémy paktu však získaly
mnohem větší váhu později, po porážce nacismu, kdy jej světová veřejnost
odsoudila jako absolutní zlo.
V roce 1939 i ti nejdemokratičtější ze západních politiků zaujímali ve
vztahu k nacistům flexibilní postoj – chtěli udělat vše pro to, aby se zabránilo
válce. Velká Británie a Francie mohly být na tuto politiku sotva
hrdé, a bylo by naivní očekávat, že Stalin bude s jejich postojem sympatizovat.
Nikdo nechtěl s Hitlerem jednat bezzásadově; šlo pouze o to,
jaké dohody jsou dosažitelné a přijatelné. Z pohledu politického pragmatismu
tedy Stalin nebyl o nic horší než západní signatáři Mnichovské
dohody. Když Velká Británie s Francií podepsaly Mnichovskou dohodu,
nechránily jen samy sebe před Hitlerovou agresí – nebo si to alespoň
myslely –, nýbrž zároveň uvrhly do nebezpečí jistý počet malých
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
194 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS zemí, nejen Československo. Stalin učinil pro zachování svých zájmů
ještě další krok a přidal se k dělení východní Evropy. Byl si totiž jistý, že
Mnichov nasměroval Hitlerovu agresi východním směrem, a proto pro
něho bylo smysluplné zmírnit Hitlerovy záměry, pokud šlo o Východ,
a pokusit se obrátit ho zpět k Západu. Stalin se jen snažil dostat znovu
to, co bylo zákonitě ruské. Součástí myšlení sovětského diktátora
musela být náprava historické nespravedlnosti obnovou území bývalého
ruského impéria, která byla odebrána násilně, když zemi oslabila válka
a rovněž revoluce. Tato motivace nalezla sympatizanty nejen v Sovětském
svazu, ale také v zahraničí.
Je obtížné říci, jaké místo ve Stalinově myšlení zaujímala emocionální
a morální hlediska. Zcela jistě nad nimi výrazně převažovaly úvahy
o
bezprostředním riziku války. Existuje široké spektrum názorů týkajících
se geostrategických důvodů pro smlouvu s Německem. Na jednom
konci jsou ti, kdo zdůrazňují Stalinův projev, který údajně pronesl na
zasedání politbyra 19. srpna 1939, těsně předtím, než byl pakt podepsán.
Jedna verze tohoto projevu, uveřejněná ve Francii koncem roku
1939, vyvolala senzaci, neboť byl považován za Stalinův výklad jeho
očekávání,
co by válka mohla znamenat pro Sovětský svaz. Francouzský
text cituje následující Stalinovo zdůvodnění paktu s Hitlerem: „Jsme naprosto
přesvědčeni, že pokud uzavřeme smlouvu o spojenectví s Francií
a Velkou Británií, Německo bude nuceno vzdát se Polska a hledat modus
vivendi se západními státy. Tak se sice podaří vyhnout se válce, avšak
následující vývoj událostí bude pro nás nebezpečný.“ 43
Toto prohlášení působí, jako by byl Stalin přesvědčen, že války
je třeba
k oslabení Západu a rozšíření hranic Sovětského svazu
a komunismu
po Evropě. Tyto poznámky kompromitovaly Stalina v Hitlerových
očích a z francouzské komunistické strany činily agenta nepřátelských
sil. Uveřejnění tohoto „supertajného“ dokumentu mělo zcela
evidentně
posloužit určitým zájmům.
Většina historiků nikdy nepřikládala tomuto falzifikátu jakýkoli význam.
Archiv
politbyra a Stalinův archiv neobsahují ani minimální nepřímé
důkazy
o takovém projevu – stejně tak neexistují doklady, že by
19. srpna zasedalo politbyro. Není to nijak překvapivé. Z toho, co je známo
o Stalinově diktátorství koncem třicátých let, lze sotva uvěřit, že by
tak otevřeně hovořil v politbyru se spolupracovníky, o jejichž mínění –
ba dokonce
ani o jejichž existenci – nestál. „Přepis Stalinova projevu“,
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
4 teror a hrozící válka 195
jakož
i mnoho jiných známých podvrhů, částečně dokládají Stalinovo
stanovisko a jeho jednání. Podle tohoto krajního názoru Stalin uzavřel
pakt s Hitlerem proto, že chtěl válku v Evropě využít jako prostředek
k uskutečnění svých plánů.
Názory prezentované ve zfalšovaném dokumentu se ostře liší od Stalinových
prohlášení, k nimž máme spolehlivé prameny. Předseda Kominterny
Georgi Dimitrov si v té době zapsal do deníku Stalinovy poznámky,
které pronesl na zasedání 7. září: „Předpokládali jsme shodu
s takzvanými demokratickými zeměmi, a proto jsme jednali. Angličané
a Francouzi však chtěli, abychom jim dělali nádeníky a dřeli pro ně zadarmo!
My bychom jim samozřejmě nádeníky nedělali, tím méně, pokud
by nám za to nezaplatili.“ 44 Nikoho pochopitelně není třeba nutit,
aby těmto Stalinovým slovům uvěřil.
Avšak možnost, že byl dohnán
k paktu s Hitlerem, protože se ocitl v izolaci a měl pocit, že ho západní
Spojenci oklamali, stojí za úvahu.
Různost názorů na Stalinovu motivaci v srpnu 1939 odráží složitost
událostí a hojnost mezinárodních intrik, k nimž těsně před druhou světovou
válkou docházelo. Dnes však existují dokumenty, které situaci
vysvětlují.
Jednání mezi Sovětským svazem, Anglií a Francií probíhala
obtížně, protože se sovětská a západoevropská strana vzájemně obviňovaly.
Stalin v tom spatřoval potvrzení západoevropských snah uchlácholit
Hitlera na úkor Sovětského svazu. Stalin spíš pokládal za nevyhnutelnou
válku mezi Německem a Polskem a nemýlil se. Jen obtížně však
mohl předvídat, jak taková válka ovlivní jeho zemi. Nacistická vojska
byla na sovětských hranicích. Hitler nabízel pakt a byl připraven za něj
zaplatit slušnou cenu, což by Sovětům toto uspořádání ospravedlnilo.
Tento pakt Stalinovi nabízel rozšířit sovětské území bez rizika a šanci
vytvořit mezi jeho zemí a válkou, která zaplaví Evropu, nárazník.
Určitou roli sehrál také japonský faktor. Zjara 1939 již došlo mezi
sovětskými
a japonskými vojsky v Mongolsku ke střetům. Počáteční
události
končily pro Rudou armádu neúspěšně, avšak během rozhovorů
s Ribbentropem dosáhla sovětská strana významných vítězství, což
posílilo Stalinovu pozici v jednání s Německem. Podepsání paktu znamenalo
pro Japonsko diplomatickou ránu. V dohledné době tak nemohlo
počítat s tím, že by mu jeho německý spojenec pomohl v konfliktu
se Sovětským svazem. Proto nemáme vážné důvody popírat předpoklad,
že se Stalin všemi těmito úvahami řídil.
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
196 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS V srpnu 1939 měl Stalin veškeré důvody k tomu, aby se pokládal za
vítěze. Uzavřel smlouvu s největší světovou armádní mocností, odvrátil
válku s ní, a to za příznivých okolností na dlouhou dobu. Získal zpět
nemalou část z území, o která Rusko přišlo před dvaceti lety. Mohl tedy
balancovat mezi evropskými zeměmi zavlečenými do války a očekávat
výhody „třetího, který se směje“. Sám pakt s Německem a tajný protokol
však byly morálně nechutné a reputaci Sovětského svazu v okolním
pokrokovém světě poškozovaly; to však byla poměrně bezvýznamná nepříjemnost.
Hleděl snad Stalin daleko do budoucna a zamýšlel vytvořit
komunistickou říši ve velké části Evropy? S takovými plány mohl
v roce 1939 sotva počítat. Uzavřel tento pakt, aby v Evropě vyprovokoval
válku? Taková provokace byla s ohledem na německou agresi sotva
potřebná. Existuje však jiná otázka, na niž nám nikdo nikdy neodpoví:
totiž, jak by vypadala válka, pokud by Stalin pakt s Hitlerem nepodepsal
a dále protahoval jednání s Angličany a Francouzi?
Rovněž se nikdy nedozvíme, jak by se dnes hodnotil pakt Molotov-
-Ribbentrop a tajný protokol, pokud by Stalin tyto dokumenty pokládal
pouze za prostředek k tomu, aby držel Německo na uzdě a rozšiřoval
sovětskou sféru vlivu. V takovém případě by byly sovětsko-německé
vztahy
vnímány jako sice odporný, avšak pochopitelný a pragmatický
manévr vychytralých politiků. Jenže Stalin vládl železnou pěstí a byl
vůdcem totalitního systému. Pakt využíval nejen k tomu, aby omezil
pronikání
nacistů do malých zemí podél sovětské hranice, ale rovněž
aby získal nová území. Tento zisk ve Stalinově světě znamenal agresi
a brutální
čistku společnosti.
Začala světová válka
Nacistické Německo napadlo Polsko 1. září 1939. Spojenci Polska, Velká
Británie a Francie, reagovali vyhlášením války, a tak byla druhá světová
válka na světě. Nacisté postupovali Polskem téměř bez odporu. Britské
a francouzské vojenské síly, které měly přijít Polsku na pomoc, si počínaly
příliš váhavě, vypadalo to, že se jim bojovat příliš nechce.
Rudá armáda
vstoupila do Polska. Linie rozdělující tuto zemi mezi Německo
a Sovětský
svaz byla určena během Ribbentropova jednání v Moskvě předchozí
měsíc, Stalin však s vojenskými akcemi nijak nespěchal. Sovětská invaze
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
4 teror a hrozící válka 197
začala až 17. září, když byl výsledek německo-polského střetu naprosto
jasný. Stalin zcela zjevně vyčkával, aby neriskoval střet s Poláky a nevypadal
jako agresor, který se s Němci dohodl. Rudá armáda nejdříve
obsadila
území západní Ukrajiny a západního Běloruska,
které Polsko
dobylo v roce 1921. Oficiální propaganda tvrdila, že Sovětský svaz zakročil
jménem ukrajinského a běloruského lidu, a označil tuto invazi jako
„osvobození“. Tato interpretace vyhovovala dokonce i západním politikům,
kteří dosud doufali, že Stalina získají na svou stranu.
Skutečná situace však byla tomu, co hlásala sovětská propaganda,
poněkud vzdálena. Připojení západoukrajinských a západoběloruských
území se příliš nepodobalo sjednocení bratrských národů. Během prvního
roku a půl jejich sovětizace se na nových územích rozpoutalo stejné
násilí sociálního inženýrství, jaké Sovětský svaz zažíval již celá desetiletí.
Cílem bylo dát jim sovětskou formu: odstranit kapitalistický ekonomický
systém, vštípit obyvatelstvu novou ideologii a zničit skutečné či
smyšlené semeniště odporu proti režimu. Uplatnily se při tom tradiční
metody. „Podezřelí“ byli postříleni, posláni do pracovních táborů nebo
přesídleni do sovětského vnitrozemí, soukromé vlastnictví zaniklo
a v zemědělství byl zaveden kolchozní systém. Během několika měsíců
se stalinský režim pokusil zlikvidovat jakoukoli potenciální protisovětskou
činnost. Důležitou součástí tohoto krvavého úsilí se stal známý
katyňský masakr. Dne 5. března 1940 přijalo politbyro usnesení postřílet
několik tisíc Poláků v zajateckých táborech a vězeních v západních
oblastech Ukrajiny a Běloruska. Oběťi tvořili z velké části příslušníci polské
elity: armádní a policejní důstojníci, průmyslníci a příslušníci polské
inteligence. V dubnu a květnu 1940 bylo zastřeleno celkem 21 857 lidí.45
Vyhlazením polské elity se Stalin jasně snažil jakékoli hnutí za obnovu
předválečného polského státu zbavit vedoucích osobností.
Mnohem opatrněji a postupně si Stalin počínal v pobaltských státech,
které pakt Molotov-Ribbentrop přiřadil do sovětské sféry vlivu.
Bezprostředně po rozdělení Polska a po urovnání různých sporných
otázek s Německem sovětské vedení koncem září a v říjnu 1939 přinutilo
Estonsko, Lotyšsko a Litvu akceptovat na vlastním území včetně
přístavů
a Baltského moře sovětské vojenské základny. Na zastrašování
svých pobaltských sousedů během rozhovorů v Kremlu se osobně
podíleli Molotov a Stalin. Tato setkání probíhala v napjatém ovzduší.
Když představitelé pobaltských vlád trvali na zachování své suverenity
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
198 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS a neutrality,
Molotov jim vyhrožoval válkou a odmítal i sebemenší ústupky.
Stalin použil smířlivější tón a nabídl několik nepodstatných kompromisů,
jako například snížení počtu jednotek umístěných v pobaltských
zemích. Neústupnost pobaltských představitelů ho zřejmě dráždila, své
emoce však krotil. Podle svědectví lotyšského ministra zahraničí si Stalin
psal, čmáral si, chodil po místnosti a bral do ruky různé knihy a noviny,
zatímco jiní hovořili. V kritických chvílích se vmísil do debaty a dlouhými
výklady o nepodstatných etnografických a historických záležitostech
odváděl rozhovor od tématu.46 Výhoda spočívala viditelně na sovětské
straně. Jednotky Rudé armády byly podél hranic pobaltských států již
rozmístěny. Německo – jediná možná protiváha Sovětského svazu – jednalo
v souladu s SSSR. Stalin však se zkrušením svých obětí nespěchal
a postupoval obvyklým způsobem: dávkováním požadavků. Zatímco
sovětská
vojska obsazovala Lotyšsko, Litvu a Estonsko, Stalin použil
taktiku,
s níž se svěřil generálnímu tajemníkovi Kominterny Georgimu
Dimitrovovi:
Není dobré hnát se vpřed! […] Je třeba používat hesla, která právě odpovídají
současné etapě války […] Myslím si, že jsme v dohodách o vzájemné
pomoci (Estonsko, Lotyšsko, Litva) našli tu formu, která nám umožní přivést
do sféry vlivu Sovětského svazu řadu zemí. Ale právě proto se musíme
držet zpátky – důsledně respektovat jejich vnitřní režim i nezávislost.
Nebudeme se snažit je sovětizovat. Přijde čas, kdy to udělají samy!47
V poslední větě tohoto vysvětlení je vyjádřen jeho konečný cíl: sovětizovat
a pohltit země a území patřící podle paktu Molotov-Ribbentrop
do sovětské sféry vlivu. Z historického hlediska bylo možné tento cíl
ospravedlnit jako obnovu Ruské říše. Z hlediska vojenské strategie určitě
mělo smyslmít
pod kontrolou oblasti, odkud mohl přijít útok. Avšak
budoucnost – kdo, co, kdy a kde začne hrozit – byla zahalena v nejistotě,
a tak Stalin musel vyčkávat. Zatím pokládal za nejvýhodnější mezi
oběma znepřátelenými
stranami balancovat a snažil se nedráždit ani
Velkou Británii
a Francii, ani – a to především – führera. Během tohoto
období lze pozorovat mnoho drobných příznaků takové obezřelosti.
Například Stalinovu reakci na zprávu z Běloruska o vystoupení velitele
armádní skupiny Vasilije Ivanoviče Čujkova na zasedání republikového
parlamentu. Čujkov, omámený svým snadným vítězstvím v Polsku, ve
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
4 teror a hrozící válka 199
svém projevu, který vysílal rozhlas, prohlásil: „Jestliže strana dá pokyn,
vydáme se na pochod s písní – Nejprve Varšava, pak Berlín!“ Rozzuřený
Stalin napsal Čujkovovu šéfovi Vorošilovovi: „Soudr. Vorošilove. Čujkov
je zřejmě přinejmenším blázen, ne-li dokonce nepřátelský živel. Měl by
dostat za vyučenou.“ 48 Zatímco Čujkov zřejmě přežil, mnozí jiní sovětští
občané, kteří se vyjádřili protinacisticky, takové štěstí neměli. Od srpna
1939 až do začátku války s Německem byly protihitlerovské výroky
v Sovětském svazu pokládány za trestný čin.
Stalinova lstivá expanze musela narazit a kamenem úrazu se nakonec
stalo Finsko. Když v říjnu 1939 sovětský diktátor získal Lotyšsko,
Litvu a Estonsko, zaměřil pozornost na severního souseda, jehož nacisté
schválili jako součást sovětské sféry vlivu. Finsko dostalo mnohem tvrdší
požadavky než pobaltské státy. Kromě umístění sovětských vojenských
základen na finské půdě požadoval Sovětský svaz značnou část finského
území poblíž Leningradu výměnou za méně osídlené pohraniční oblasti.
Formální důvody těchto požadavků vypadaly zcela racionálně: Sovětský
svaz chtěl mít možnost bránit Leningrad – druhé hlavní město země
a zbrojního průmyslu – od Baltského moře. Avšak Finsko, někdejší území
Ruské říše, získalo nezávislost v roce 1917, a proto SSSR podezíralo
z imperiálních ambicí. Finové si ještě dobře pamatovali hrůzy občanské
války v roce 1918, kterou z velké části vyprovokoval jejich komunistický
soused. Před očima rovněž měli nedávný příklad Československa, které
zpočátku postoupilo Němcům Sudety, a nakonec ztratilo vše. Tyto
sovětské požadavky Finsko kategoricky odmítlo, a proto se Stalin rozhodl
použít sílu.
Rudá armáda vpadla do Finska koncem listopadu a podle všech okolností
v přesvědčení, že to bude akce krátká a úspěšná. Finsko jako malá
země
s ne více než 4 miliony obyvatel znamenalo pouhou čtyřicetinu
sovětské
populace. Územní rozsah, ekonomické zdroje i branná moc
obou zemí se nedaly srovnávat. Proti 26 finským tankům stálo od počátku
války 1 500 sovětských. Sovětský svaz kromě toho mohl počet vojsk
výrazně zvyšovat, což také činil, když tento konflikt – známý jako „zimní
válka“ – nečekaně pokračoval. Stalin se rozhodl dosáhnout úspěchu
pomocí nového experimentu, tedy jiného modelu, než jaký použil při
obsazování pobaltských států. S jednotkami Rudé armády se objevila
„lidová vláda Finska“, sestávající z komunistů vybraných v Moskvě. Ta
měla poražené Finsko řídit.
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
200 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS Tato lidová finská vláda však Finsku nikdy nevládla. Finové se Rudé
armádě postavili na energický a úspěšný odpor. Když se válka vlekla, ve
světě se rozšířily ostré protisovětské nálady. Sovětský svaz byl vyloučen
ze Společnosti národů a Francie s Anglií se chystaly na straně Finska
do války zasáhnout.
Stalin se tedy rozhodl nepokoušet osud. Navzdory
řadě vítězství na finské frontě díky posilování vojenských jednotek podepsal
v březnu 1940 s Finskem mírovou smlouvu. Plán sovětizovat severního
souseda tak SSSR musel odložit. Finové ztratili značnou část
svého území i ekonomiky, avšak zachovali si nezávislost. Rudá armáda
přišla zhruba o 130 000 vojáků, kteří padli, zemřeli na zranění a choroby
nebo se stali nezvěstnými. Kromě toho bylo 200 000 lidí zraněno nebo
utrpělo omrzliny. Finské ztráty byly podstatně nižší: 23 000 padlých
nebo nezvěstných a 44 000 raněných.49 Tato válka, závažná symbolická
porážka Sovětského svazu
a Stalina osobně, odhalila četné slabiny sovětské
vojenské mašinerie. Historikové předpokládají, že tento konflikt do
jisté míry povzbudil Hitlera, aby vpád do Sovětského svazu urychlil.
Sovětský neúspěch ve Finsku ostře kontrastoval s triumfálním Hitlerovým
postupem. Brzy po „zimní válce“, v dubnu až červnu 1940,
Německo
okupovalo řadu západoevropských zemí a během několika
týdnů
přinutilo ke kapitulaci Francii. Britské jednotky se z kontinentální
Evropy stáhly a Itálie vstoupila po boku Německa do války. Rychlý
a neslavný pád Francie situaci ve světě radikálně změnil. Chruščov později
popsal, jak porážka Francie znepokojila Stalina, který bědoval, že
se Francouzi nedokázali postavit na odpor.50 Třebaže je Chruščovův názor
poznamenán zpětným pohledem, není důvod pochybovat o tom,
že se Stalina zmocnila panika. Sovětský vůdce totiž ztratil svůj bývalý
manévrovací prostor mezi válčícími stranami. Strategie, která vypadala
bezpečná, se náhle rozpadla v prach. Nebyla to totiž situace, kdy se dal
dosavadní kurz změnit gestem ruky podpisující pakty a smlouvy. Nad
Sovětským svazem se vznášelo obrovské nebezpečí. Nespolehlivý spojenec
se náhle změnil v smrtelně nebezpečného nepřítele.
Stalin reagoval horečně. Zatímco Německo v létě 1940 upevňovalo
pozice v okupované západní Evropě, Lotyšsko, Litva a Estonsko byly
začleněny do Sovětského svazu stejně jako Besarábie a část Bukoviny,
o něž přišlo Rumunsko. Nejvyšším zájmem stalinského vedení se stala
rychlá sovětizace těchto území. Široce založenou „expropriaci“ soukromého
majetku doprovázely masivní čistky mezi obyvatelstvem. Represe
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
4 teror a hrozící válka 201
nyní dopadly rovněž na nově integrované západní oblasti. Věznění
a popravy
„nespolehlivých“ občanů jako obvykle doplňovalo posílání
do vyhnanství ve vzdálených končinách původního Ruska. Během čtyř
přesídlovacích kampaní v roce 1940 a v první polovině roku 1941 bylo
ze západní Ukrajiny, západního Běloruska, pobaltských států a Besarábie
přemístěno do dalekých končin Ruska přibližně 370 000 osob. Je
to obrovské číslo, srovnáme-li je s nízkým počtem obyvatel v těchto
oblastech.
51
Třebaže byl Stalin velice zaneprázdněn činností týkající se statisíců „podezřelých“
osob v nově sovětizovaných oblastech, nezapomínal ani na
vzdálené nepřátele. V srpnu 1940 byl na jeho rozkaz v Mexiku zavražděn
Lev Davidovič Trockij. Agent NKVD, který pronikl do blízkého okruhu
Trockého, zabil bývalého vůdce opozice horolezeckým krumpáčkem. Stalin
svého nejneúprosnějšího, nejenergičtějšího a rétoricky nejobratnějšího
nepřítele dlouho sledoval. Hnala ho snad osobní touha po pomstě,
nebo spíš obavy z aktivizace trockistů v Sovětském svazu v podmínkách
případné války? Roli tu sehrály nejpravděpodobněji oba faktory.
Stalin, který se ujal území, jež získal dohodou s Hitlerem jako sovětské
sféry vlivu, nyní čelil otázce: co dál? Na jedné straně činily úspěchy
Německa jeho přátelství s Hitlerem důležitějším než kdy předtím. Na
straně druhé se však s narůstajícím nebezpečím nacistické agrese stávalo
takové přátelství čím dál nebezpečnějším. Sovětské a německé zájmy
se střetly ve Finsku, kde Německo, tou dobou okupující Norsko, začalo
v důsledku
„zimní války“ pronikat dál. Zájmy obou sil se střetly rovněž
na Balkáně, protože Hitler zoufale potřeboval rumunskou naftu. Stalin
doufal, že získá Rumunsko i Bulharsko, a tak dosáhne dlouhodobého
ruského imperiálního cíle: kontroly nad tureckými úžinami.
Špatnou zprávou pro Stalina se stalo uzavření paktu Osa Berlín-Řím-
-Tokio mezi Německem, Itálií a Japonskem z 27. září 1940. Tyto tři agresivní
země se dohodly na vzájemné pomoci při rozdělení zbytku světa.
Německo a Itálie získaly vedoucí postavení v Evropě, Japonsko pak
v Asii. Tato smlouva formálně mířila proti Velké Británii a Spojeným
státům. Stalin měl přesto všechny důvody k obavám.
Hitler, který v této etapě nepokládal za dobré spory se Sovětským
svazem
prohlubovat, učinil v listopadu 1940 smířlivé gesto a pozval do
Berlína Molotova. Během rozhovorů s Hitlerem a Ribbentropem sovětský
ministr zahraničí požadoval uznání sovětských zájmů ve Finsku, na
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
202 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS Balkáně a v černomořských průlivech. Také Hitler byl tvrdý, zejména
pokud
šlo o sovětské nároky ve Finsku a Rumunsku. Führer, který se
vyhnul určitým slibům, navrhl, aby se Sovětský svaz stal čtvrtým partnerem
v trojstranném paktu Osa Berlín-Řím-Tokio a podílel se na rozdělení
Britské říše; během dalších jednání Hitler přesně vymezil sovětské
sféry vlivu.52 Obě strany zřejmě sondovaly, jaké možnosti by nové uspořádání
nabídlo. Bylo čtyřstranné spojenectví vůbec možné? Je známo,
že během
těchto rozhovorů Hitler již chystal plán na napadení Sovětského
svazu. Kromě toho víme, že si Stalin nebezpečí ze strany Německa
plně uvědomoval. Na druhé straně, již v srpnu 1939, kdy byl uzavřen
pakt Molotov-Ribbentrop, byly oba státy, Sovětský svaz a Německo, ve
vzájemném
zásadním nepřátelském vztahu. Vše se však rázem změnilo,
když Stalin a Hitler nalezli společné zájmy.
Dne 25. listopadu 1940 Molotov krátce po svém návratu z Berlína předal
německému velvyslanci v Moskvě sovětské podmínky pro uzavření
čtyřstranného paktu. Zde Stalin pokračoval v taktice, která mu přinesla
úspěch v srpnu 1939. Výměnou za podporu partnerů (což zahrnovalo
významné dodávky sovětských surovin do Německa) formuloval čtyři
specifické požadavky. Za prvé, odchod německých vojsk z Finska. Za to
se zaručoval, že Finsko zůstane vůči Německu přátelské a bude dodávat
své suroviny, dřevo a nikl, které požadoval Hitler během rozhovorů
s Molotovem. Za druhé, upevnění sovětského vlivu v Bulharsku včetně
uzavření smlouvy o vzájemné pomoci a zřízení sovětských vojenských
základen v blízkosti tureckých úžin. Za třetí, tři partneři musejí uznat
právo Sovětského svazu rozšířit se na jih přes Írán a Turecko k Perskému
zálivu. Za čtvrté, Japonsko se zřekne nároků na uhlí a naftu na
severním
Sachalinu výměnou za „spravedlivou kompenzaci“.53 Tento
program, který
podrobně zrcadlil aspirace staré Ruské říše, pravděpodobně
zahrnoval vše, o co Stalin stál a čeho chtěl dosáhnout. Předání
těchto podmínek do Berlína naznačuje, že byl ochoten se s agresivními
zeměmi spojit.
Tvrdí se však, že Stalin nikdy nebral Hitlerův návrh na čtyřstranný
pakt vážně a že požadavky zaslané 25. listopadu do Berlína byly pouhou
součástí taktiky záměrně formulované tak, aby byly pro Německo
nepřijatelné. Jedním z důležitých argumentů zastánců tohoto názoru je
tvrzení o zasedání politbyra 14. listopadu 1940, na němž Molotov údajně
referoval
o jednáních v Berlíně a kde prý Stalin prohlásil, že se Hitlerovi
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
4 teror a hrozící válka 203
nedá věřit a že je načase chystat se na válku s Německem. Z takového
zasedání politbyra však neexistuje žádný záznam o jednání ani doklad
o Stalinově vystoupení. Jediným zdrojem této informace je Jakov
Čadajev, bývalý vedoucí správy Sovnarkomu (Rady lidových komisařů
SSSR), který tvrdil, že na onom zasedání byl a dělal si poznámky.54
Je však řada důvodů o Čadajevově informaci pochybovat. Především,
Molotov nemohl být onoho 14. listopadu v Moskvě, protože právě v tento
den se vracel vlakem domů z Berlína. Dále je sotva pochopitelné, proč
by Stalin chtěl takovou schůzku uspořádat, a navíc za účasti osob, které
nebyly členy politbyra.55 Většina dalších důležitých zahraničněpolitických
rozhodnutí z let před válkou (včetně paktu mezi SSSR a Německem
z roku 1939) se totiž na politbyru neprojednávala. Stalin držel svou
zahraniční politiku pevně v rukou, nanejvýš ji konzultoval s Molotovem.
Jednání o možném připojení k paktu Osa Berlín-Řím-Tokio byly
totiž nejvyšším státním tajemstvím.
Dalším důkazem, vyvolávajícím pochybnosti o uvedené schůzce, je seznam
návštěvníků Stalinova kabinetu: v době mezi 6. a 14. listopadem
tam nedošlo k žádné aktivitě. Je tudíž téměř jisté, že Stalin trávil tyto
dny na své dače.56 A konečně neexistuje žádný důkaz ani o nějakém listopadovém
zasedání politbyra. Pokud by se taková schůze konala, je
velice nepravděpodobné, že by se jí Čadajev směl zúčastnit, natož aby
si mohl dělat poznámky. Jako vedoucí správy Sovnarkomu měl přístup
ke Stalinovi až poté, co se vůdce stal v květnu 1941 předsedou tohoto
úřadu. Zůstává tedy faktem, že 25. listopadu 1940 Stalin odpověděl na
Hitlerovu nabídku k prohloubení spolupráce rychle a věcně. Berlín
na Stalinovy podmínky nereagoval, přestože ho Moskva upomínala.
Krátce
poté, co Molotov opustil Berlín, připojilo se k paktu Maďarsko,
Rumunsko a Slovensko – tři státy, které byly zcela závislé na Hitlerově
vůli –, v březnu 1941 pak Bulharsko, na něž Stalin tak naléhavě uplatňoval
nárok kvůli sféře vlivu. V dubnu Německo zahájilo okupaci Řecka
a Jugoslávie.
V prosinci 1940 Hitler schválil plány na napadení Sovětského svazu,
k němuž mělo dojít v květnu 1941. Jedinými spojenci, kteří Stalinovi
zůstali, byla tedy pouze jeho vlastní strana a lid. Poslední měsíce před
Hitlerovým vpádem do Sovětského svazu strávil upevňováním své moci
a mimořádným úsilím o vojenské posílení země.
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
204 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS Upevňování vrcholné moci
Důležitým výsledkem Velkého teroru byl dramatický posun poměru sil
v politbyru. Pozůstatky kolektivního vedení sice přežily do poloviny třicátých
let, koncem roku 1937 se však politbyro zcela podřídilo Stalinově
vůli. Teror vynesl jeho moc do nových výšin. Stalin se nyní stal plně kvalifikovaným
diktátorem, který měl v rukou životy nejen běžných občanů,
ale i životy svých nejzasloužilejších spolubojovníků ve vedení. Pět členů
politbyra a kandidátů na členství bylo zastřeleno (Stanisław
Kosior, Vlas
Jakovlevič Čubar, Robert Indrikovič Ejche, Pavel Petrovič
Postyšev a Jan
Ernestovič Rudzutak) a jeden (Grigorij Ivanovič
Petrovskij)
byl odvolán
z nejvyšších složek a přežil jen proto, že mu Stalin
chtěl ukázat svou
shovívavost. Dalším na seznamu Stalinových
nejvýše
postavených obětí
byl Grigorij Konstantinovič Ordžonikidze,
jehož dohnala Stalinova
nemilosrdnost k sebevraždě. Avšak i ti členové nejvyššího vedení, kteří
se ve svých pozicích udrželi, se náhle ocitli v bezmocném a ponižujícím
postavení, byli nuceni opatrně balancovat na hraně mezi mocí a smrtí
a nedokázali ochránit své nejcennější podřízené, a dokonce ani blízké
přátele a příbuzné. Jména vrcholných činitelů se nepochybně objevovala
díky nesčetným přiznáním, která NKVD vymáhal mučením. Stalin
pak rozhodoval, která udání a obvinění budou brána vážně. Za nepřítele
mohl být snadno a rychle označen kdokoli.
Když z vrcholného vedení zmizeli Stalinovi dlouholetí soudruzi, jejich
místa zaujaly mladší tváře. Tyto výměny, jak jsme se již zmínili, patřily
k důležitým prvkům konsolidace Stalinovy moci. Protože mladým
lídrům chyběla revoluční zkušenost a silný mandát, jimiž disponovala
starší generace, vděčili za své postavení přímo Stalinovi a zcela na něm
záviseli. V březnu 1939 se stali řádnými členy politbyra dva příslušníci
této druhé generace, Andrej Alexandrovič Ždanov a Nikita Sergejevič
Chruščov. V téže době se stal kandidátem členství příslušník třetí generace,
Lavrentij Pavlovič Berija. V únoru 1941 doplnili politbyro další tři
příslušníci této třetí generace: Nikolaj Alexejevič Vozněsenskij, Georgij
Maximilianovič Malenkov a Alexandr Sergejevič Ščerbakov.57 Tato jmenování
neznamenala pouze normální postup kompetentních osob v kariérním
žebříčku. Stalin profitoval z toho, že mladé funkcionáře pověřoval
důležitými funkcemi, a to záměrně jako protiváhu k svým starším
zasloužilejším kolegům.
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
4 teror a hrozící válka 205
Změny ve složení politbyra byly pouze jedním z projevů procesu
probíhajícího
pod povrchem, procesu, který definitivně rozbil formální
aspekty
kolektivního vedení a nahradil je novými, neoficiálními nebo
kvazioficiálními
institucemi, přizpůsobenými administrativním a politickým
potřebám Stalinovy diktatury a jeho životního stylu. Úpadek smysluplné
role politbyra byl doveden do logického konce, když v podstatě
přestalo fungovat jako formální instituce. Během let Velkého teroru
politbyro nahradila užší skupina uvnitř vedení, vždy v čele se Stalinem.
Počátkem roku 1938 vznikla „tajná pětka“, tvořená Stalinem, Molotovem,
Vorošilovem, Mikojanem a Kaganovičem. Tato skupina, ač nebyla
oficiálním tělesem, politbyro v široké míře nahrazovala. Jediný hlas, který
v ní hrál roli, byl hlas Stalinův. Při těchto debatách během zasedání
„pětky“ kromě toho řešil Stalin s jednotlivými členy vedení různé otázky.
Tento mechanismus rozhodování ad hoc se nepodřizoval žádným formálním
procedurám a závisel jedině na vůdcově vůli. Zasedání, která se
přizpůsobovala Stalinovým návykům a jeho nočnímu životnímu stylu,
měla nejrůznější formy. Rozhodovat se mohlo ve dne i v noci, ve Stalinově
kremelské pracovně i na jeho dače, v kinosále i během dlouhých
hodin u večeře.
Další, nižší úroveň mocenské pyramidy tvořily orgány operativního
vedení, jimž Stalin svěřil určité kontrolní kompetence. Tento systém se
nejdříve vytvořil v rámci aparátu ústředního výboru strany, jehož posláním
byla ideologická práce a hledání vedoucích kádrů do struktury
strany
i státní správy. Na tyto klíčové pozice osobně dohlíželi Stalinovi
chráněnci Ždanov a Malenkov, kteří směli samostatně řešit jen poměrně
triviální otázky, zatímco důležitější si nechali schvalovat Stalinem.
V lednu 1941 Stalin vysvětlil ústřednímu výboru nový modus operandi
takto: „Je to čtyři nebo pět měsíců, co jsme se na ústředním výboru sešli
v politbyru. Všechny problémy připravili Ždanov s Malenkovem, další
se řešily na separátních schůzkách se soudruhy, kteří měli potřebné znalosti,
a tak bylo rozhodování o výsledku snazší.“ 58
Složitěji se přizpůsoboval potřebám diktatury aparát vlády – Rada lidových
komisařů. Tento Sovnarkom měl pod kontrolou veškerou sovětskou
ekonomiku a naléhavou přípravu země na válku. Stalinovým záměrem
bylo změnit vládu v jakousi komisi pracující pod diktátorem, když
v takovou komisi již změnil celý aparát ÚV. Jeho frustrace vedla k četným
pokusům reorganizovat systém nejvyššího řízení země. V březnu
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
206 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS 1941 nakonec vytvořil nový vládní orgán – tzv. byro Sovnarkomu SSSR,
jež tvořil předseda Molotov a jeho náměstci. Mělo velké kompetence,
byla to vládnoucí skupina v rámci Sovnarkomu po vzoru vládnoucí skupiny
v politbyru.
Jako součást politických intrik souvisejících s reorganizací se stal prvním
náměstkem předsedy Molotova poměrně mladý Nikolaj Alexejevič
Vozněsenskij. Jeho jmenování do tak významné funkce, v níž se ocitl
nadřazen mnoha zasloužilým členům politbyra, jako byli Mikojan a Kaganovič,
zvýšilo napětí ve Stalinově okolí. Mikojan nedokázal potlačit
tehdejší
pocit urážky dokonce ani v pamětech, které napsal po několika
desetiletích:
„Co se nás však v souvislosti s vedením byra dotklo nejvíc,byla
okolnost, že se stal prvním náměstkem předsedy Sovnarkomu
Vozněsenskij
[…] Stalinova motivace u tohoto veleskoku ještě nebylajasná.
A protože Vozněsenskij byl naivní, toto jmenování ho velice potěšilo.“
59 Když Stalin tuto důležitou funkci svěřil Vozněsenskému, možná
ho chtěl postavit proti Molotovovi, aby mu naznačil, že má příliš
mnoho funkcí a povinností, a proto potřebuje mladého a energičtějšího
náměstka. Všechny reorganizace vládních orgánů rozhodně probíhaly
za doprovodu Stalinových výmluv a obviňování namířených proti Molotovovu
vedení Sovnarkomu. To bylo jasné znamení, že má Stalin něco
za lubem.
Jeho plány se staly zřejmými již za měsíc po ustavení byra Sovnarkomu.
Dne 28. dubna Stalin poslal členům byra memorandum, v němž vysvětloval,
že byro bylo založeno s cílem uspořádat práci vlády, aby skončil
„chaos“ ve vedení národního hospodářství, který pokračoval při rozhodování
„o důležitých otázkách souvisejících s budováním ekonomiky
takzvaným ,hlasováním‘“. Jako příklad nepatřičného použití „hlasování“
uvedl návrh usnesení o vybudování naftovodu v oblasti Sachalinu.
Molotov
dokument podepsal bez ohledu na to, že se na schůzi byra
Sovnarkomu
neprojednal. Tuto praktiku Stalin nazval „kancelářskou
zvůlí pisálků“ a dal ultimátum:
Myslím si, že řízení tímto způsobem už nemůže pokračovat. Navrhuji, aby
se o tomto problému hovořilo v politbyru ústředního výboru. Zatím jsem
nucen sdělit, že se odmítám podílet na takzvaném hlasování, při němž se
zjišťují názory o jakémkoli návrhu usnesení, který se týká ekonomických otá-
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
4 teror a hrozící válka 207
zek s jakýmikoli důsledky. Budu chtít vidět podpisy členů byra Sovnarkomu,
svědčící o tom, že se o návrhu diskutovalo a byl byrem schválen.60
Tento Stalinův výbuch musel Molotova překvapit. Schvalování zjišťováním
názorů jednotlivců bylo sovětskou standardní praxí. Sám Stalin ještě
v lednu 1941 kritizoval vedoucí Sovnarkomu za „parlamentarismus“,
čímž myslel, že jeho členové mají příliš mnoho zasedání. Jak si všichni
povšimli, Stalin uvedl jen jeden příklad „nesprávného“ hlasování zjišťováním
názorů, přičemž nebylo jasné, proč právě otázka stavby sachalinského
naftovodu vyžadovala podrobnou diskusi na zasedání byra. Výpady
proti Molotovovi v dubnovém memorandu zněly nepřesvědčivě,
a proto si Molotov i ostatní členové politbyra museli uvědomit, že jsou
pouhou záminkou. Diskuse o Stalinově memorandu vedla politbyro
k usnesení
ze 4. května 1941. V jedné jeho části stojí:
I. V zájmu plné koordinace mezi Radou lidových komisařů a stranickými
orgány a ve jménu bezpodmínečného zajištění jednoty jejich vedení, jakož
i dalšího
posílení autority sovětských orgánů za daného mezinárodního napětí,
které vyžaduje veškeré možné úsilí sovětských agentur v zájmu obrany
země, politbyro jednomyslně rozhodlo:
1. Jmenovat soudr. J. V. Stalina předsedou Rady lidových komisařů [Sovnarkom]
SSSR.
2. Jmenovat soudr. V. M. Molotova místopředsedou Sovnarkomu SSSR,
pověřit
ho řízením zahraniční politiky Sovětského svazu, ponechat ho ve
funkci lidového komisaře zahraničních věcí.
3. Protože soudr. Stalin, který na naléhání politbyra ústředního výboru zůstává
ve funkci prvního tajemníka ÚV VKS(b), nebude moci věnovat
dostatek
času práci sekretariátu ÚV, jmenovat soudr. A. A. Ždanova zástupcem
soudr. Stalina v sekretariátu ÚV a uvolnit ho z jeho povinnosti
dohledu nad orgány ÚV VKS(b) pro řízení propagandy a agitace.61
Dokumenty nebo vzpomínky, které by odhalily podrobnosti jednánío
tomto usnesení, se nedochovaly, avšak některé záchytné body poskytují
přímo formulace, jež připomínají návrat k leninskému modeluvedení.
Vůdce strany a státu měl stát v čele vlády, zejména v době narůstající
hrozby války. Pokud by Stalin tuto logiku, tak důležitou pro
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
208 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS původnísovětský
model, bez výhrad přijal, musel by odstoupit z funkcetajemníkaÚV
strany, protože Lenin jako zakladatel a vůdce strany v aparátu
tuto funkci nezastával. Stalin se však rozhodl postavit do čela strany
i vlády.
Diktátorský systém vlády se tím završil. Na vrcholu hierarchie stál sám
diktátor. K titulu generálního tajemníka strany připojil funkci předsedy
vlády, čímž se jeho nejvyšší moc, kterou určitou dobu již uplatňoval,
stala
oficiální. Vedoucí skupina politbyra – část členů pečlivě vybraná
Stalinem – sloužila jako poradní orgán. O stupeň níž v hierarchii zaujímaly
místo dva vládnoucí orgány: sekretariát ústředního výboru strany,
vedený
Ždanovem, a byro Sovnarkomu, vedené Vozněsenským. Tyto
dva orgány sloužily jako diktátorovy zbraně. Rozhodovaly o drobných
operativních
otázkách a vyhlašovaly podstatná rozhodnutí schválená
Stalinem.
Motivací k této reorganizaci se nepochybně stalo cosi víc než pouhá
touha po efektivitě. Stalinovo rozhodnutí připojit si k funkci vůdce strany
rovněž titul předsedy vlády ohlásilo zemi i světu v období mezinárodní
nestability, že Sovětský svaz má konsolidované vedení. Stalinova
osobnost
– jeho hlad nejen po reálné moci, ale také po všem, co s ní souvisí,
a rovněž jeho snaha podezíravě sledovat dokonce i nejbližší spolupracovníky
– nabyla na důležitosti. Podezíravost byla určitě faktorem, který
ovlivnil rozhodnutí čím dál víc preferovat mladou generaci a zařadit
Ždanova s Malenkovem do aparátu ústředního výboru. Vozněsenskij –
nikoli Molotov, což by bylo logické – byl jmenován Stalinovým
prvním
náměstkem v jeho funkci předsedy vlády. Berija, další
příslušník nové
generace, dohlížel na síť bezpečnostních agentur. Stalinovi
staří spolupracovníci,
dokonce i ti, kteří se udrželi v nejvyššíchsložkách
moci,
výrazně ubývali, neboť museli ustoupit mladším soudruhům.
Molotov se stal zvláštním cílem Stalinovy nelibosti. Po mnoha letech
oddané služby a mimořádně blízkého vztahu s vůdcem ho Stalin nejen
zbavil funkce předsedy Sovnarkomu, ale dokonce ho ani nejmenoval
svým prvním náměstkem. Stalin využíval každé příležitosti, aby svou
nespokojenost s Molotovem, ba snad až opovržení vůči němu, dával
najevo. K jednomu z posledních známých střetů v předvečer války došlo
v květnu 1941. Na zasedání nově ustaveného byra Sovnarkomu se Stalin
na Molotova obořil s obviněním. Šéf technické správy Jakov Jermolajevič
Čadajev, který na zasedání pořizoval záznam, na to vzpomínal:
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
4 teror a hrozící válka 209
Stalin se ve svém nesouhlasu s Molotovem neovládl. Molotovovým poněkud
rozvláčným
odpovědím na připomínky členů byra naslouchal netrpělivě…
Vypadalo to, že na Molotova útočí jako na soupeře a že tak činí z pozice síly…
Molotovovi
se zrychlil dech a občas si povzdechl. Nervózně poposedával na
židli a cosi si pro sebe drmolil. Nakonec to už nevydržel:
„Snadněji se to říká než dělá,“ reagoval Molotov ostře a Stalin mu skočil
do řeči.
„Je dávno dobře známo,“ prohlásil Stalin, „že osoba, která se bojí kritiky,
je zbabělá.“
Molotov sebou škubl, ale zachoval mlčení – ostatní členové byra seděli tiše
s nosem zabořeným do papírů… Na této schůzi jsem se opět přesvědčil o Stalinově
moci a velikosti. Jeho spolupracovníci se ho báli jako čerta. Schválili
mu prakticky cokoli.62
Co vlastně vězelo za těmito hrubostmi vůči nejbližšímu kolegovi? Stalin
byl možná nespokojen se stavem sovětských zahraničních vztahů. Nebo
snad chtěl v situaci blížící se války na příkladu starého spolubojovníka
udržet zbytek vedení ve strachu. Výsledkem byla rozhodně centralizace
moci a mlčení zbytku vedení, které se bálo nesouhlasit. Kritické otázky
války a míru, jež se týkaly osudu milionů lidí, tak zůstávaly pouze v diktátorových
rukou.
Preventivní úder?
Dne 5. května 1941, den po svém jmenování předsedou vlády, se Stalin
setkal s představiteli sovětské armády na tradiční recepci v Kremlu na
počest absolventů vojenské akademie. Na podobné události před šesti
lety, 4. května 1935, Stalin vystoupil s heslem: „Kádry rozhodují vše!“
Vůdcovo heslo roku 1941, jež přednesl před armádními hosty, se v tisku
neobjevilo. V květnu 1941, půldruhého měsíce před začátkem války
s Německem, vyzval k přechodu z obrany do útoku s oporou v silné Rudé
armádě.63
Zatímco květnový Stalinův projev poutá mimořádnou pozornost badatelů,
je třeba poznamenat, že s podobnými prohlášeními Stalin vystupoval
již v minulosti. V říjnu 1938 například na jednom shromáždění
vysvětloval:
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
210 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS Bolševici nejsou pacifisté, kteří dychtí po míru a chopí se zbraně jedině tehdy,
když je někdo napadne. To není pravda. Nastanou případy, kdy bolševici
budou sami útočit, pokud bude válka spravedlivá, situace vhodná a podmínky
příznivé. Bolševici nejsou zásadně proti útočení, neodsuzují jakoukoli
válku. To, co nyní vykřikujeme o obraně – je maska, maska. Všechny
státy se maskují: Chceš-li s vlky žít, musíš s nimi výt. [smích] Bylo by hloupé
vyrvat si z těla vlastní útroby a položit je na stůl.64
Když Stalin v dubnu 1940 mluvil na zasedání vojenské rady o výsledcích
sovětsko-finské války, dotkl se i tohoto tématu. Dlouho důstojníkům
vysvětloval, že „armádu, která není vycvičena na útok, nýbrž jen
na pasivní obranu“, nelze nazývat moderní.65
Tyto Stalinovy výroky z roku 1938 a počátku roku 1940 samozřejmě
nenaznačují, že by měl v úmyslu napadnout Německo. Ovšem jak někteří
historikové a publicisté ukazují, v roce 1941 byla situace zcela jiná.
Německá
armáda se soustřeďovala podél sovětské hranice, což Stalinovi
velice vyhovovalo
kvůli oprávněnosti preventivního útoku. Pro potvrzení
tohoto
stanoviska existuje mnoho (ač nepřímých) argumentů a dílčích
dokladů.66 Pro Stalinova životopisce to zdaleka není druhořadá otázka.
Skutečně v roce 1941 vidíme „jiného Stalina“ – nikoli dávkujícího opatrníka,
který byl ochoten bojovat, jen když cítil, že vystupuje z pozice síly,
nýbrž odvážného vůdce, přesvědčeného, že Rudá armáda je připravena
postavit se wehrmachtu? Takový předpoklad je v zásadním rozporu
s tradičním pohledem na předválečného Stalina, který vychází ze vzpomínek
sovětských maršálů a pro období několika měsíců bezprostředně
před válkou dokládá Stalinovu váhavost a nedůslednost. Argumentace
ozřejmující Stalinovu vzrůstající rozhodnost proto zatím nevypadá přesvědčivě.
Pro revizi tradičního názoru na Stalina jako člověka osudově
nerozhodného a tváří v tvář narůstajícímu nacistickému nebezpečí dokonce
zmateného neexistují seriózní důkazy.
Je však pravda, že v letech 1940–1941 Stalin tvrdě pracoval jak na posílení
Rudé armády, tak i na přípravě země na válečné otřesy. Rok 1940
byl již čtvrtým v pořadí, kdy Stalin netrávil tradiční dovolenou na jihu.
Zaměřoval se především na armádu a zbrojní průmysl. Rychlý růst těžkého
průmyslu a jeho zbrojních odvětví byl prioritou jeho politiky již od
konce dvacátých let. Stalinovy metody industrializace sice byly mimořádně
drahé, avšak v závěru, na úkor milionů zbídačelých venkovanů
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
4 teror a hrozící válka 211
a otroků z Gulagu a také za cenu plýtvání cennými zdroji, přecejen
dosáhly
pozoruhodného vojenského a ekonomického úspěchu. Když
válka
s Německem vypukla, Sovětský svaz měl více než 25 000 tanků
a 18 000 bojových letounů, což byl trojnásobek až čtyřnásobek německévýzbroje.
67 Na základě těchto údajů dospěli zastánci teorie „preventivní
války“ k tvrzení, že Sovětský svaz byl na střet s Německem plně připraven.
Statistiky však nezřídka lžou. V případě Sovětského svazu byly
vysoké kvantitativní ukazatele často dílem špatné kvality zbraní a manipulace
s údaji, což ještě zhoršoval nedostatek dobře vycvičených vojáků.
Stalin ani armádní velitelé se rozhodně nedomnívali, že rozvoj zbrojního
průmyslu je dostatečný. Bezprostřední válečné nebezpečí vyžadovalo
zvláštní opatření. Z okupované Evropy přicházely neblahé zprávy o síle
německé armády i kvalitě její výzbroje. Během předválečného období
činil Sovětský svaz zoufalé pokusy provést kvantitativní i kvalitativní
modernizaci armády i vojenské techniky současně. V roce 1940 se zbrojní
výroba ve srovnání s rokem 1937 dvaapůlkrát zvýšila.68 Znamenalo to
neobyčejný vzrůst. Mimořádný důraz se přitom kladl na výrobu nových
typů zbraní, zejména moderních tanků a letadel. Klíčem k této modernizaci
se stal nákup vojenské výzbroje a zařízení z Německa, což umožnila
sovětsko-německá smlouva.
Bez ohledu na energii vloženou do tohoto rozvoje probíhalo přezbrojování
armády pomalu. Máme dobře známé příklady z tankového a leteckého
průmyslu. Z 25 000 tanků, jimiž sovětský arzenál disponoval
v červnu 1941, jich mělo moderní konstrukci jen 1 500 a pouhá čtvrtina
sovětských bojových letadel byla nová.69 Tím není řečeno, že zbývající
tanky i letouny byly nepoužitelné, znamenalo to však, že modernizace
sovětské armády nebyla ještě zdaleka hotová. A sovětské vedení to
vědělo.
Problémy, jež trápily sovětskou vojenskou ekonomiku, chápal Stalin
mnohem lépe než dnešní zastánci teorie preventivní války, kteří se soustřeďují
výhradně na statistické údaje o výrobě v muničních továrnách.
Armáda a zbrojní průmysl byly součástí velké sociálně-ekonomické mašinerie
s myriádami nezávislých složek. Omezení spočívala v tom, kolik
je možno vydat na budování armády, zvláště když v předválečných letech
docházelo k dalšímu zpomalení sovětské ekonomiky, jež vyplývalo
z nerovnováhy mezi investicemi a zdroji. Dodávky u klíčových zdrojů,
jako jsou kovy a elektřina, byly nedostatečné a jejich nasměrování do
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
212 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS zbrojního průmyslu znamenalo značné snížení dodávek pro potřeby sovětských
občanů. Ceny i daně proto stoupaly, zemí se valila vlna zásobovací
krize, většina obyvatelstva dostávala hladové příděly a v některých venkovských
oblastech opět začal hlad. Koncem roku 1939 platil na venkově
zákaz prodeje mouky a chleba. Hladoví venkované se proto hrnuli do
velkých i menších měst, aby si nakoupili tyto potraviny, jež byly nedostatkové
i tam. Vedoucí činitele v Moskvě zaplavovaly zoufalé prosby o pomoc.
V únoru 1940 jedna žena z Uralu napsala: „Josife Vissarionoviči,
začalo
něco skutečně strašného […] Jsem tak zničená, že nevím, co se
mnou bude.“ Kdosi ze Stalingradu se obrátil na ústřední výbor: „U nás
už nemáme ani čas spát. Ve dvě hodiny v noci se lidé staví do fronty na
chleba a kolem páté nebo šesté ráno už stojí ve frontách u obchodů 600,
700 až 1 000 lidí […] Zajímejte se, čím krmí lidi v jídelnách. To, co se dřív
dávalo sviním, teď dávají nám.“ 70
Vedení země bylo o situaci plně informováno. Politbyro se opakovaně
pokoušelo řešit zásobování obyvatelstva, přednost však vždy dávalo
velkým městům a průmyslovým závodům. Potravinová krize vyostřila
tradiční problémy sovětské ekonomiky, fluktuaci pracovních sil a absentérství.
Když země mobilizovala do války, byla zavedena tvrdá opatření,
aby tyto problémy potlačila. Jakmile 26. června 1940 nacisté napadli
Francii,
v Sovětském svazu bylo uzákoněno prodloužení denní pracovní
doby i pracovního týdne a pozdní příchody do práce i odchody z pracoviště
bez dovolení se staly trestným činem. Sovětští zemědělci ztratili
svobodu pohybu již dávno předtím. Nyní o ni přišli také zaměstnanci
továren a kanceláří. Během roku mezi zavedením tohoto zákona a začátkem
války byly na jeho základě odsouzeny více než tři miliony lidí.71
Z nich bylo 480 000 uvězněno v období do čtyř měsíců.72 Zbývající, ač
ve vězení nebyli, museli po dobu až šesti měsíců vykonávat nucené práce.
Takoví odsouzení často zůstávali na původních pracovních místech,
ze svých malých výdělků však museli odevzdávat značnou část státu,
takže jejich rodiny hladověly.
Tyto mimořádné zákony spolu s výrazným poklesem životní úrovně
se projevily na sovětské společnosti, jejíž utrpení jen zvyšovalo Stalinův
hluboce zakořeněný strach z páté kolony. Zatímco čistky z předválečných
let se zaměřovaly především na západní oblasti území nedávno
připojených k Sovětskému svazu, nyní Stalin začínal mít plným právem
obavy z neloajálnosti příslušníků celé sovětské společnosti. Příliš mno-
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
4 teror a hrozící válka 213
ho lidí kvůli vládě trpělo; příliš mnoho jich hladovělo a protloukalo se
bídnou existencí. Propagandistická tvrzení o nezlomné jednotě fronty
i týlu byla určena lidu, zahraničním nepřátelům i důvěřivým potomkům.
Stalin k těm důvěřivým rozhodně nepatřil.
Sovětská propaganda popisovala Rudou armádu jako tělo a krev sovětského
lidu, což byla pravda. V rámci Rudé armády se však specifické
rysy a rozpory stalinského systému projevovaly v koncentrované
podobě. V období od ledna 1939 do června 1941 se sovětské ozbrojené
síly více než zdvojnásobily. V tomto rychlém růstu spočíval týž základní
problém, který provázel stalinské „skoky vpřed“ obecně, zvláště pak
rychlou industrializaci počátku třicátých let. Ambiciózní pokusy přesně
vypočítat, jaké vybavení – včetně celých továren – je třeba nakoupit ze
Západu, dopadaly bídně. Mladí, nevyučení sovětští dělníci vyráběli vadné
výrobky a poškozovali tovární zařízení. Stalin nechápal vzájemnou
souvislost
mezi technickým a společenským pokrokem, což potvrdil tím,
že od hesla „Kádry rozhodují vše!“ přešel k heslu „Technika rozhoduje
vše!“ Rychle rostoucí Rudou armádu totiž bylo třeba nejen vyzbrojit, ale
také vycvičit. Nelze úplně říct, co z toho byl těžší úkol.
V letech 1937–1940 se sovětský důstojnický sbor rozrostl více než dvaapůlkrát.
Výsledkem bylo to, že značnému počtu velitelů chyběly nezbytné
znalosti a zkušenosti. Během války Stalin jednomu ze svých generálů
úroveň armádních důstojníků vytkl: „Vy, vojáci, jste ve své době zničili
armádu tím, že jste posílali do škol a do vedení různou verbež.“ 73 Jako
obvykle obviňoval z problémů, které zavinil především sám, ty druhé.Právě
z jeho iniciativy byly ve třicátých letech propuštěny, poslány do pracovních
táborů nebo zastřeleny desetitisíce velitelů, kteří mohli důstojně
sloužit vlasti. Rudou armádu nepoškodila jen ztráta určitého počtu
lidí.
Represe trvající až do vypuknutí války (a v menší míře také během ní)
deformovaly proces rozhodování včetně povyšování a výběru kádrů, protože
se všechnořídilo
především projevy loajality, takže se dařilo kariéristům.
Tato atmosféra
poškozovala rovněž nejdůležitější
vlastnost velitele,
ochotu projevovat iniciativu, neboť místo iniciativy podporovala
přílišnou
opatrnost. Represe, jak bylo dobře známo již z kampaní
proti záškodníkům,
podrývaly autoritu vedoucích a rozvracely kázeň. Porušování pravidel
a opilství, jimiž Rudá armáda vždy trpěla, narůstaly.
Sovětské vedení mohlo vidět, že v armádě existují problémy. Jejich
nejvýraznějším
signálem se stala zimní válka s Finskem. Nečekaná
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
214 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS porážka Rudé armády nesrovnatelně slabším protivníkem těžce poškodila
sovětskou
brannou reputaci v nejnevhodnější chvíli. Po podepsání
mírové dohody
Stalin inicioval analýzu chyb, k nimž došlo. Zjistily se
nesčetné
nedostatky ve vyzbrojení i výcviku vojáků a rovněž v systému
velení. Stalin
odvolal starého přítele Klimenta Jefremoviče Vorošilova
z funkce lidového komisaře obrany a podstatně vyměnil velení armády.
Tyto změny však situaci nijak podstatně nezlepšily. V dubnu 1941,
zhruba rok po tomto otřesu, se politbyro zabývalo nehodami ve vojenském
letectvu. Ukázalo se, že dokonce i v době míru každý den havarují
dvě až tři letadla. Rozzuřený Stalin ze všeho obvinil velení armádních
vzdušných sil.74 V předvečer války tak došlo k nové vlně zatýkání mezi
armádními veliteli.
Stalin nedopustil, aby mu zaměření na Rudou armádu odvedlo pozornost
od sledování protivníka. Přicházely mimořádně znepokojivé zprávy
o obrovské výkonnosti wehrmachtu. Členové delegací sovětskýchzbrojních
expertů, kteří na základě smlouvy o sovětsko-německé spolupráci
navštěvovali německé zbrojní závody, se vraceli domů plní obdivu.
Nedokázali utajit své nadšení, když líčili obrovské úspěchy německého
zbrojního průmyslu. Podle úsloví, že „strach má velké oči“, sovětskározvědka,
armádní i hospodářští vedoucí činitelé sílu protivníka neustále
zveličovali. Nový lidový komisař pro leteckou výrobu Alexej Ivanovič
Šachurin v roce 1940 hlásil Stalinovi, že německý letecký průmysl má
ve srovnání se sovětským dvojnásobnou kapacitu. Zprávy, kteréStalin
dostával od zpravodajských služeb, podstatně přeháněly jak potenciálněmeckého
průmyslu, tak i velikost německých ozbrojených sil.75 V důsledku
těchto nepravdivých údajů vypadal nepřítel mnohem nebezpečnější,
než ve skutečnosti byl.
Důvodů Stalinova předválečného strachu je celá řada, jíž se v rámci
této knihy nelze věnovat. Je jasné, že ke strachu z války s Německem
měl dobrý důvod. Reakcí na tyto obavy mohlo být přání (mnozí se
domnívají, že také bylo) začátek války oddalovat, aby měl Sovětský svaz
čas na posílení své obranyschopnosti, ale také naděje, že se mezinárodní
situace zlepší. Jisté důvody k naději, že se začátek války odsune, Stalin
určitě měl. Jedním z nejpřesvědčivějších byl předpoklad, že Hitler není
tak šílený, aby se odvážil vstoupit do války na dvou frontách, aby napadl
Sovětský svaz, zatímco měl v týlu Velkou Británii a čím dál aktivnější
Spojené státy. Takto uvažoval nejen Stalin. Hitler, který si tuto logiku
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
4 teror a hrozící válka 215
uvědomoval, se ji snažil také využít. Uplatněním metody momentu překvapení
tedy válku s nepřáteli na dvou frontách riskoval – především
proto, že to jeho nepřátelé museli pokládat za nemožné. Z tohoto předpokladu
vycházela rovněž nacistická propaganda šířící dezinformace,
které tuto myšlenku neustále připomínaly. Stalin se tak stal obětí víry
v existenci Hitlerova pudu sebezáchovy.
Stalinovu víru, že Hitler s útokem na Sovětský svaz nebude spěchat,
posilovalo rovněž několik vedlejších faktorů. Především se rychle rozvíjela
sovětsko-německá ekonomická spolupráce. Sovětský vývoz uspokojoval
německou potřebu surovin. Kromě toho se do Německa dováželo
ze tří dalších zemí zboží, které vyžadovalo tranzit přes sovětské území;válka
s SSSR by tím ohrozila ekonomické svazky pro Německo důležité.
Hlášení zpravodajských služeb, která Stalin dostával na stůl, si
odporovala.
Jeho náchylnost nevěřit, že Hitler zemi v dohledné době
napadne, brzy ovlivnila zpravodajské služby, které mu říkaly raději to,
co chtěl slyšet. Takové hrátky však ve světových dějinách nejsou ničím
výjimečným.76
Obecně je známa Stalinova ostrá reakce na zprávu rozvědky ze
17. června 1941, v níž stálo, že útok bezprostředně hrozí. Jen pár dní před
skutečným vpádem napsal komisaři státní bezpečnosti: „Svůj ,zdroj‘ ze
štábu
německého letectva si můžete strčit do p…e. To není zdroj, ale
dezinformace.“ 77 I kdyby měl Stalin v tomto případě dokonce pravdu,
taková reakce rozvědku vyděsila, čímž omezila její samostatnost, a tudíž
i výkonnost. Bylo bezpečnější říkat Stalinovi to, co chtěl slyšet, anebo
raději mlčet. Šéfové státní bezpečnosti a obranyschopnosti země proto
čím dál více dbali o vlastní bezpečí. Stalin dostával, co chtěl. Jedině on
měl právo na názor. Všichni ostatní čekali, jak se diktátor vyjádří, a doufali,
že ví, co dělá. To ovšem Stalin bohužel nevěděl.
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8