stalin4

Strach v nejužším kruhu
První příjezd „čtyřky“ na blízkou daču časně ráno 2. března 1953
Příslušník ochranky vstoupil do Stalinova bytu s balíčkem pošty
a rozhlížel se po vůdci. Když prošel několika pokoji, našel ho v malé
jídelně. Musela to být ošklivá podívaná. Bezvládný Stalin ležel na
zemi a pod ním bylo mokro.1 Tento poslední detail je třeba uvést,
nikoli ze zlomyslnosti ani ze senzacechtivosti, ale kvůli dalšímu vývoji
událostí. Člen ochranky zjistil, že Stalin nemůže mluvit, ale gestem
ruky naznačuje, aby k němu přistoupil. Muž tedy zavolal kolegy, kteří
mu pomohli přenést nemocného na pohovku. Poté zavolali svému
bezprostřednímu nadřízenému, ministru státní bezpečnosti Semjonu
Děnisoviči Ignaťjevovi. Podle vzpomínek členů ochranky Ignaťjev
odmítl jakkoli rozhodnout a odkázal je na členy nejvyššího vedení –
Beriju a Malenkova.
Ignaťjevovo jednání bylo zcela pochopitelné. Zachoval se stejně jako
ochranka před několika hodinami, když se strážci obávali vstoupit do
Stalinových pokojů bez vyzvání. Ignaťjev nechtěl nést odpovědnost za
rozhodnutí povolat ke Stalinovi lékaře. Byla to choulostivá záležitost
pro muže, který byl právě před dvěma lety vypuzen z poměrně
příjemné pozice šéfa oddělení ústředního výboru a jako ministr státní
bezpečnosti pověřen honbou na nepřátele lidu. Ignaťjev nejspíš
nejednou proklínal onen den, kdy si ho Stalin vybral pro tuto funkci,
kde bylo tak vysoké riziko selhání. Od té doby žil ve strachu. A jakmile
uslyšel, že Stalin prodělal cosi jako záchvat mrtvice, toužil jedině po
tom, aby odpovědnost za rozhodnutí převzal někdo jiný.
Když se ochranka nic nedozvěděla od svého šéfa, začala shánět
Malenkova, který poté informoval další členy „pětky“ : Beriju,
Chruščova a Bulganina. Byl to logický krok. Protože Malenkov
nevěděl, v jakém stavu Stalin je, nechtěl odjet na daču sám a tím méně
pak sám rozhodovat o přivolání lékařů. Jakékoli rozhodnutí mělo být
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
168 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS kolektivní. Všichni čtyři tedy souhlasili, že se sejdou na dače, zhodnotí
situaci a společně rozhodnou, co je třeba dělat dál.
Chruščovovy paměti i vzpomínky členů ochranky uvádějí, že si
nejvyšší vedení po příjezdu na daču v noci počínalo nanejvýš opatrně.
Báli se udělat cokoli, co by Stalina rozzuřilo, pokud by se zotavil.
Podle Chruščova se zpočátku nejdříve vyptali ochranky, než vkročili
do Stalinových pokojů. To, co uslyšeli, je zneklidnilo ještě víc. Že byl
Stalin bezvládný a zjevně pomočený, přivedlo návštěvníky do obtížné
situace. Věděli, že by nechtěl, aby ho v takovém stavu kdokoli
viděl. Co když to pomine? Stalin nebude mít slitování s nikým, kdo
byl svědkem jeho tak ponižující bezmoci. Jakmile se od ochranky
dozvěděli, že Stalin „nyní zřejmě spí, říkali jsme si, že když je v tak
bídném stavu, bylo by od nás neobratné, abychom k němu šli a dali
svou přítomnost oficiálně najevo,“ vzpomíná Chruščov. „Vrátili jsme se
tedy domů.“ 2
Chruščovovy paměti zřejmě nevyprávějí všechno. Podle vzpomínek
ochranky odjíždějící ještě pověřili Malenkova a Beriju, aby
ke Stalinovi zašli a osobně se přesvědčili o situaci. Toto rozhodnutí
mělo zjevné důvody. Kdyby k němu vešli všichni čtyři, vznikl by
hluk, který by mohl Stalina probudit. Ale nikomu se nechtělo tam jít
samotnému. Chruščov s Bulganinem tedy čekali u ochranky, zatímco
Berija a Malenkov se kradmo vplížili ke Stalinovi, aby ho nevzbudili.
Členové ochranky vzpomínali na jeden komický detail: Malenkovovi
vrzaly nové boty, a tak se zul a nesl je v podpaží. Když se oba přiblížili
k nemocnému, zaslechli, že tiše chrápe. Po návratu Berija poradil
členům ochranky, aby nešířili paniku, dokud Stalin spí. Muži však
své telefonáty obhajovali a tvrdili, že před několika hodinami to bylo
mnohem horší.3 Obavy členů ochranky všichni čtyři přesto ignorovali
a vrátili se do Moskvy.
Někteří historikové a komentátoři spatřují v této epizodě jistou
konspiraci a příčinu Stalinovy smrti vidí v rozhodnutí nepřivolat
lékařskou pomoc. Tato interpretace je ovšem sporná. Za prvé,
podle lékařů, kteří prováděli pitvu, byl Stalinův záchvat důsledkem
arteriosklerózy, jež se vytvářela léta.4 Rychlý zásah by ho nezachránil.
To však jeho spolupracovníci nemohli vědět. Jaký může být rozdíl
v důsledcích toho, když lékaři zasáhnou, anebo nezasáhnou, netušili,
a proto v jejich rozhodnutí nezavolat lékaře mohla hrát roli i jistá
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
3 jeho revoluce 169
zlomyslnost. Mnoho sovětských vysokých funkcionářů si určitě
nepřálo, aby jejich hrubý šéf žil dlouho. Je však třeba brát v úvahu
i méně podezřelá vysvětlení. Stalinovi spolupracovníci se prostě báli
zasahovat. Nebyli zvyklí projevovat iniciativu a kromě toho příliš
dobře znali Stalinovu podezíravou a náladovou povahu. Během oněch
dní počátkem března se všichni – ochranka, Ignaťjev i čtyři zbývající
členové „pětky“ – chovali tak, jak je Stalin naučil se chovat: s velkou
opatrností, strachem a snahou odpovědnost přesunovat jeden na
druhého.
Po řadu let žili ve strachu dokonce i Stalinovi nejbližší
spolupracovníci a přátelé, lidé, s nimiž dlouhá léta společně bojoval;
obávali se, že je zničí. Diktátor si může být jistý svou mocí jedině
tehdy, jestliže všichni kolem žijí z jeho milosrdenství. Po likvidaci
bývalých představitelů opozice nechal Stalin v letech 1937–1938
postřílet značnou část politbyra. Blízcí příbuzní některých přeživších
spolupracovníků byli také uvězněni nebo zabiti. Bratr člena politbyra
Lazara Mojsejeviče Kaganoviče spáchal sebevraždu a Kalininova
manželka skončila v pracovním táboře.5 Tato likvidace potenciálních
oligarchů pokračovala rovněž po válce. Během „leningradského
případu“ byli odstraněni dva příslušníci mladší generace, Nikolaj
Alexejevič Vozněsenskij a Alexej Alexandrovič Kuzněcov, kteří získali
prominentní postavení jen díky Stalinovi.6 V téže době uvěznili
Molotovovu manželku. Během posledních měsíců svého života Stalin
zaútočil na Molotova a Mikojana, fakticky je zbavil moci. Jedinou
možnou zárukou proti dalším čistkám byla jeho smrt.
Prakticky všichni sovětští vedoucí činitelé v různou dobu zažili
rituály ponižování a pokání, po nichž následovaly nové přísahy
věrnosti vůdci. Stalin jim projevoval nepřízeň jen proto, aby jim
opět mohl udělit milost. Štědře uděloval důtky, organizoval veřejné
politické výprasky v tisku i na různých schůzích. A když ztratil
dobrou náladu, všech kolem se zmocnila hrůza. Ministr zahraničního
obchodu Michail Alexejevič Meňšikov na jednom zasedání rozzuřil
Stalina tím, že přeslechl jeho otázku. „Vztekle se na mě podíval,“
vzpomínal Meňšikov, „a ze všech sil mrštil po stole tlustou tužkou
směrem ke mně. V té chvíli všichni ztuhli a čekali, co se bude dít dál.“ 7
Ignaťjev si po Stalinově smrti stěžoval na neustálé výtky: „Soudruh
Stalin mě pokáral tak sprostým způsobem, jaký jsem ještě nikdy
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
170 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS nezažil, a řekl mi, že jsem idiot.“ 8 Když se spisovatel Konstantin
Michajlovič Simonov v říjnu 1952 účastnil plenárního zasedání
ústředního výboru, vyděsil ho vzteklý, „téměř hrůzný“ a „živelný“ tón
slov, jimiž Stalin obviňoval Molotova a Mikojana.9 Stalinovy nálady
a nevypočitatelnost, zejména během jeho posledních let, se zhoršovaly,
protože mu čím dál hůře sloužilo zdraví.
Vrcholní sovětští činitelé žili ve zlaté kleci. Zatímco rozhodovali
o životě a smrti svých podřízených, sami byli vydáni nejvyššímu šéfovi
na milost. Jejich ochranku, dopravní prostředky, přijímání a odesílání
korespondence, zvláštní telefonní linky, zásobování vil a bytů – to
vše obstarávaly orgány státní bezpečnosti, které měl diktátor plně
pod kontrolou. Tato moc znamenala, že měl Stalin dokonalý přehled
o tom, jak a s kým tito funkcionáři tráví volný čas. A pokud to
nestačilo, požádal tajnou policii, aby u některých členů politbyra
instalovala odposlouchávací zařízení.10
Nehledě na potlačování kolektivního vedení v systému stalinské
diktatury vznikaly trvale a také nevyhnutelně různé projevy oligarchie,
ohrožující Stalinovu samovládu. Třebaže Stalinovi spolupracovníci
základní politické pozice ztratili, jakožto šéfové velkých vládních
institucí měli dosud určitou administrativní autonomii, takže různá
rozhodnutí, která ovlivňovala chod státu, činili zcela nezávisle.
Kromě toho tato tendence sílila souběžně s tím, jak Stalinovi ubývaly
fyzické síly a klesala jeho každodenní účast při rozhodování. Stalin
si toto nebezpečí uvědomoval. Simonov si jako očitý svědek některé
příznačné Stalinovy výroky o spolupracovnících zaznamenal:
Dokonce i když rozdíly zůstávají, oni se na papíře dohodnou a předloží mi v té
podobě výsledek […] Šéfové resortů si moc dobře uvědomují, že já nemůžu
vědět všechno; ode mne chtějí jen razítko a podpis. Jistě, já všechno nemůžu
vědět, proto sleduju rozdíly i zdůvodňování a snažím se pochopit, o co jim
jde, v čem je skutečný problém. Šéfové resortů dělají všechno možné, aby to
přede mnou utajili; při hlasování souhlasí, ale rozdílné názory zatajují, jen aby
získali razítko a můj podpis. Ode mne chtějí jedině to razítko.11
Stalinovu metodu pronikání do této ochranářské společnosti lze sotva
nazvat lépe než rozstřel. Diktátorovi podřízení nikdy nevěděli, která
otázka ho může náhle zajímat. Nikdy netušili, zda bude Stalin na
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
3 jeho revoluce 171
některé rozhodnutí reagovat, a pokud ano, tedy jak a kdy. Neustálá
hrozba namátkového útoku mu tak umožňovala udržovat celý aparát
i své blízké spolupracovníky v neustálém napětí, což mu pomáhalo
kompenzovat fakt, že nad nimi neměl plnou kontrolu. Ve snaze
maximalizovat svou moc nad podřízenými mu pomáhalo i to, že
informace získával z mnoha zdrojů. Pracovníci vládních a stranických
institucí, soudů a státní bezpečnosti, ti všichni se vzájemně hlídali,
neustále se snažili prokazovat svou bdělost a ostražitost, navzájem se
Stalinovi udávali a neustále hledali třísky v „cizím oku“.
Represe, trvalá hrozba trestu včetně Stalinových nálad a rozmarů
činily život vrcholných sovětských činitelů téměř stejně těžkým,
jakým žili bezmocní obyčejní lidé. Jeho „spolupracovníci“
existovali a pracovali pod neustálým tlakem. Jeden dlouholetý
sovětský diplomat vzpomínal na ministra zahraničních věcí Andreje
Januarjeviče Vyšinského, Stalinova nejoddanějšího a nejúspěšnějšího
spolupracovníka, takto:
Vyšinskij se Stalina strašně bál. Každý čtvrtek ho informoval a už předem, při
pouhé představě tohoto setkání, ztrácel náladu. Čím víc se čtvrtek blížil, tím
zachmuřenější a podrážděnější býval […] Ale když pak měl v pátek všechno za
sebou, dopřál si pár dní oddechu. Zkušení lidé věděli, že právě v těchto dnech
je třeba ministra informovat o nejsložitějších věcech a obracet se na něho se
žádostmi osobního charakteru.12
Stalin byl nelítostný šéf. Od podřízených vyžadoval naprostou
oddanost a dával přednost armádnímu stylu: rozkazy se musely plnit
bezpodmínečně a za každou cenu. Kromě neustálého strachu z vězení
a pracovního přetěžování komplikovalo Stalinovým podřízeným
život jeho nenormální ponocování. Aby se aparát vůdci přizpůsobil,
pracoval v noci, kdy Stalin nespal, ale rovněž ve dne, kdy pracovala
celá země. Některé spolupracovníky tento stres dokonce posílil
natolik, že dosáhli vysokého věku. Molotov a Kaganovič se například
dožili téměř sta let. Ne každý však měl tak odolnou konstituci
a adaptabilitu, aby přežil všechny nároky, které na své podřízené Stalin
kladl. V jednom dokumentu ústředního výboru strany z roku 1947
je uvedeno, jak „analýza údajů o zdravotním stavu vedoucích kádrů
strany a vlády ukázala, že mnoho osob, dokonce i poměrně mladých,
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
172 Stalin. nový ŽIVOTOIVOTO PIS trpí vážnými chorobami srdce, cévního a nervového systému, což
značně snižuje jejich pracovní výkonnost. Jednou z příčin uvedených
chorob je vyčerpávající práce nejen ve dne, ale i v noci, a nezřídka
dokonce ve dnech pracovního klidu.“ 13 Během Stalinova života se
s tímto problémem nedalo nic dělat, avšak krátce po jeho smrti byla
přijata rezoluce, která noční práci aparátu zakázala a zavedla normální
pracovní režim.
Stalin byl nejdůležitější součástí obrovského mechanismu
manipulace zaměstnanci. Inicioval a řídil represe, dirigoval všechny
základní kádrové změny a neustále lidi přesouval, aby se ve svém
zaměstnání nikdo necítil příliš jistý. Jako každý diktátor se snažil
ve svých podřízených vyvolat pocity strachu, obdivu a oddanosti.
Molotov, sám nekompromisní stalinista, popsal Kaganoviče jako
„dvousetprocentního stalinistu“.14 Právě takové typy lidí si Stalin
vychovával.
Klíčovým prvkem procesu, v němž se sovětská vláda – včetně
vrcholných činitelů – „stalinizovala“, byly masové čistky třicátých let.
Během několika měsíců zničily starou stranickou gardu a nahradily
ji svěžími tvářemi, nezatíženými přílišnou znalostí minulosti ani
myšlenkami, že by to v zemi mohlo vypadat jinak. Tato „nová líheň“
nahradila funkcionáře, kteří získali svá místa ve vedení státu během
revoluce. Po skončení masového teroru v roce 1940 bylo 57 procent
tajemníků oblastních a ústředních výborů strany ve svazových
republikách ve věku do 35 let.15 Mnoha ministrům, generálům,
ředitelům velkých podniků a předsedům tvůrčích svazů bylo mezi
třiceti až čtyřiceti lety.
Mladým kádrům dával Stalin obrovskou moc, moc drobných
diktátorů. Měli v rukou osudy, a dokonce i životy milionů lidí.
Právě na nich závisela distribuce značných prostředků a fungování
gigantických podniků. Vytvořili zvláštní kastu žijící ve svém
privilegovaném světě podle vlastních zákonů. Příslušníci této kasty
nepoznali hlad ani materiální bídu. Netýkal se jich katastrofální
nedostatek bytů ani bídné služby primitivního zdravotnictví. Bydleli
ve zvláštních bytech a vilách hlídaných ochrankou. Jejich auta
předjížděla přeplněné autobusy a trolejbusy veřejné dopravy. Oni
ani jejich příbuzní nestáli několikahodinové fronty před prázdnými
obchody. Jejich platy a různé odměny osvobozené od daní (známé
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
3 jeho revoluce 173
jako „obálky“ ) mnohonásobně převyšovaly žebrácké mzdy řadových
občanů. Honoráře nomenklaturních sovětských spisovatelů
dosahovaly statisíců rublů, v některých případech činil roční příjem
milion rublů, což tisícinásobně převyšovalo částky, za něž žili sovětští
venkované.16 Oslnění pocitem sounáležitosti s nejmocnější vládnoucí
společností i vlastní důležitostí byli tito lidé zcela zbaveni soucitu,
sebereflexe i chápání problémů těch „druhých“.
Příslušnost ke světu nomenklatury závisela výhradně na Stalinovi.
Vstoupit tam vyžadovalo jeho přízeň a podporu. Strašlivé osudy
vězněných předchůdců i pokračující represe posilovaly v těch
šťastných, kteří přežili, vděčnost diktátorovi. Stalinův věk byl
ve srovnání s většinou příslušníků nové generace funkcionářů
dvojnásobný. Mnozí z nich toho příliš nevěděli o revolučním období
strany ani o bývalých vůdcích, které současný režim označoval za
nepřátele. Pro ně byl Stalin nejvyšší autoritou, vůdcem revoluce,
vítězným generalissimem a teoretikem srovnatelným s tvůrci
marxismu.
Stalin tento obraz všestranně podporoval. Svým spolupracovníkům
sugeroval pocit méněcennosti: „Jste slepí jako koťata. Beze mne
by vás imperialisti zardousili.“ 17 Postupně si přisvojil výjimečné
právo podporovat jakékoli významné iniciativy, přičemž operativní
podrobnosti přenechával spolupracovníkům. Jeho projevy, rozhovory
i dopisy připomínaly kázání, překypovaly hlubokomyslnými frázemi.
Rád připisoval událostem smysl, který v žádném případě neměly,
předváděl své znalosti a hluboké chápání problémů. Sebevědomý tón
takových poučení nezřídka maskoval jejich povrchnost a namyšlenost.
Kdo by se však odvážil otevřeně mu to říct? Pro většinu nezkušených
funkcionářů, jimž chyběla vzdělanost, měly Stalinovy výroky téměř
posvátný charakter. Vůdcovu autoritu však nepodporoval pouze jeho
monopol na teoretizování. Stalin byl skutečně sečtělý, měl dobrou
paměť a uměl své myšlenky vyjádřit krátce, aforisticky. Na své projevy
a setkání se dobře připravoval a díky tomu účastníky udivoval
nečekanou znalostí detailů.
Každé Stalinovo slovo získávalo mimořádnou váhu především proto,
že je vyslovil nesmírně mocný diktátor, vzbuzující současně hrůzu
i obdiv. Aby si tento celkový dojem udržel, osvojil si chování soudce
i vykonavatele. Během zasedání se s ostatními přítomnými nepřátelil,
P r o d á n o 1 9 . 1 0 . 2 0 1 6 n a w w w . K o s m a s . c z z á k a z n í k o v i m i r o s l a v . c h m e l i k @ g m a i l . c o m , č í s l o o b j e d n á v k y 6 6 1 2 2 6 6 , U I D : 0 6 6 1 f 8 d d - b c 3 2 - 4 2 c 7 - b c a 5 - 0 4 f 5 b 6 b 2 8 a e 8
nýbrž se procházel s lulkou v ruce. Před fascinovanými zraky ostatních
nahlas zdůvodňoval a pronášel závažná rozhodnutí. Stalin o sobě
na veřejnosti nikdy nemluvil jako o velikánovi. Stačilo, když to až
k absurdnosti hlásala oficiální propaganda. Protože si uvědomoval
význam „pokory“, která velikost zdůrazňuje, vždy se prezentoval
pouze jako Leninův žák, který slouží straně a lidu. A k prezentaci této
„pokory“ využíval každou příležitost. Předstíral netrpělivost, nebo
dokonce rozpaky při každém bouřlivém potlesku, kdykoli vystoupil
na veřejnosti. Své projevy prokládal omluvnými frázemi a lidovým
humorem. Určitým návštěvníkům ve své dače pomáhal při svlékání
kabátu. Když přijel na recepci, kterou v lednu 1950 během své
návštěvy Moskvy uspořádal předseda Komunistické strany Číny Mao
Ce-tung, pozdravil se s šatnářem, ale jeho pomoc odmítl. „Děkuji,
ale tohle snad zvládnu sám.“ Když si kabát svlékl, sám jej pověsil na
věšák.18 Tato předstíraná skromnost však Stalinovi nebránila v tom,
aby se náležitě ocenil, když bylo třeba. V roce 1947 osobně vydal svůj
oficiální životopis a do textu zařadil toto: „Stalin mistrně plnil úkoly
vůdce strany a lidu za plné podpory všeho sovětského lidu, přičemž
ve své činnosti nepřipustil ani náznak domýšlivosti, ješitnosti nebo
sebeobdivu.“ Tento životopis vyšel ve 13 milionech výtisků.
Stalin byl zřejmě přesvědčen, že k udržení moci musí vyvolávat pocit
neomylnosti své politiky. Tu a tam si uvědomoval chyby, ale k těm se
sám nikdy nepřiznal. Chybná usnesení a řešení se připisovala „vládě“,
úředníkům nebo – a to nejčastěji – spiknutí nepřátel. Princip osobní
odpovědnosti za různé pohromy v zemi Stalin kategoricky odmítal.
Sobě připisoval pouze úspěchy. Neomezená moc v něm – jako ostatně
v každém diktátorovi – nutně musela vyvolat přesvědčení, že je
obdařen mimořádnou jasnozřivostí. Avšak na rozdíl od Hitlera, který
tíhl k mystice a věřil ve své vyšší poslání, Stalinova víra v neomylnost
zřejmě mnohem víc souvisela s jeho podezíravostí a strachem. Byl
přesvědčen, že se může spoléhat jedině sám na sebe. Kolem něho bylo
příliš mnoho nepřátel a zrádců. Tato Stalinova politická paranoia
způsobila nesmírné tragédie, jako například tu v letech 1937–1938.